Pro milovníky železnice je to skvost. Vydali jsme se na místo a v nádražní budově, kde na vás historie jenom čiší, jsme si o tomto kdysi častém zaměstnání na dráze povídali s holasovickou hláskařkou Janou Kakalejčíkovou.

„Už tady se mnou natáčeli nějaký dokument o železnici. Jsme velkou raritou," usmívala se.

Při pohledu do její kanceláře máte pocit, že se zde zastavil čas. Na stole je sice počítač, ale telefony a další vybavení jsou pozůstatkem minulých drážních generací. Jana Kakalejčíková sleduje vlaky v úseku Opava západ – Holasovice a Holasovice – Skrochovice.

„Přes telefon je mi nabídnut vlak, který vyjíždí ze Západu anebo Skrochovic. Podle světýlek na tomto zařízení poznám, jestli už se vlak nachází v úseku," ukazovala nám speciální skříňky pověšené na zdi kanceláře, které by se daly vystavit v železničním muzeu.

Na tohle už dneska nenarazíte. Vzhledem k tomu, že se blížil rychlík od Krnova, holasovická hláskařka na chvíli opustila vyhřátou místnost a musela jít ven k přejezdu, aby sklopila závory přes silnici. „Tohle se taky jen tak nevidí. Závory se zvedají a sklápějí ručně," představila nám historické zařízení.

Nádraží v Holasovicích vás v čase zkrátka pošle zpátky. V budoucnu by ho však hláskaři mohli opustit. V plánu je totiž modernizace zdejší trati. To se týká i Jany Kakalejčíkové, která zde pracuje už asi sedm let: „Mám to tady opravdu ráda. Práce mě baví. Nechtěla bych o ni přijít. Minimálně rok bychom zde ještě měli být."

.

Jana Kakalejčíková ukazuje svou kancelář plnou historického železničního vybavení. Vzadu vlevo na zdi jsou speciální skříňky, podle nichž hláskař pozná, zda má vlak v úseku. foto: Deník/Petr Dušek

Poslední mohykán mezi hláskami

Na nádraží, jakým se mohou pyšnit v Holasovicích, dneska v opavském okrese už nenarazíte. S klidem na duši by si vysloužilo přezdívku Poslední mohykán. Na Opavsku nemá konkurenci.

Nádraží bylo otevřeno roku 1872. Tedy ve stejném roce, v němž byl zahájen provoz trati Opava východ – Olomouc. Obrovskou vzácnosti jsou ručně ovládané závory přejezdu na sousední silnici. Když jsme pátrali po tom, jak dlouho tam mohou být, padaly názory, že už klidně od devatenáctého století.

Dobové fotografie ale hovoří o něčem jiném. Konkrétně snímek přiložený k tomuto článku, jenž pochází z roku 1908. Můžete si na něm povšimnout toho, že na levé straně od nádražní budovy se žádné závory nenacházejí. Zabezpečovací zařízení zde muselo být nainstalováno později.

.

„Technici se o něj pravidelně starají. Probíhá jeho pravidelná údržba," poznamenala hláskařka holasovického nádraží Jana Kakalejčíková.

Podle bývalého přednosty stanice Opava východ a vynikajícího železničního historika Jiřího Valečka se dříve naproti budově nacházel i strážní domek. Něco podobného bylo i na přejezdu na začátku Holasovic při příjezdu směrem z Opavy. Na podobný, v současnosti už historický systém zvedání přejezdových závor narazíte i v nedalekých Skrochovicích.

„Tyto závory jsou ovšem ovládány místně. To znamená, že člověk, který je zvedá a dává dolů, nemusí být přímo u přejezdu, jako tomu je právě v Holasovicích," líčil už zmíněný Jiří Valeček.

Holasovické nádraží je zároveň poslední hláskou na Opavsku. S hláskaři, jejichž úkolem je sledovat vlaky ve svém úseku, správně nastavovat návěstidla, případně ručně ovládat závory přejezdů a také prodávat jízdenky, se nikde jinde na Opavsku nepotkáte.

„Přibližně do konce osmdesátých let fungovala hláska také ještě na Palhanci, který se nachází na této trati. Byla ovšem zrušena," uzavřel Jiří Valeček.

Holasovičtí: Je to skvost. Nedáme ho

Ručně zvedané závory na přejezdu v Holasovicích vedle nádraží jsou pro některé místní obyvatele jedinečné. Podle tiskového mluvčího Správy dopravní a železniční cesty Marka Illiaše by se trať vedoucí z Opavy do Olomouce přes Krnov měla v letech 2015 a 2016 revitalizovat. Modernizace by se měla dotknout také přejezdů.

Je pravděpodobné, že závory v Holasovicích by mohly být nahrazeny modernějším elektrickým zařízením.

Jedním z lidí, kteří jsou pro zachování původních závor, je urbanista a krajinář z Holasovic Lubomír Dehner. Místní nádraží považuje za skvost. „V jeho blízkosti jsem vyrostl. Strávil jsem zde spoustu času. Zvlášť když můj dědeček Jindřich Bartkovský zde čtyřicet let pracoval jako hláskař," uvedl Lubomír Dehner, který je i zakladatelem zdejšího muzea Slezský venkov.

Žádné kroky zatím nepodnikl. „Těžko říct, jestli SŽDC bude chtít toto zařízení ponechat. Do našeho muzea jinak jezdí školy na exkurze. Často do Holasovic přijíždí i vlakem. Bylo by skvělé, kdybychom naše povídání i nadále mohli zahajovat na nádraží, tedy v místě, kde na člověka dýchne historie," pokračoval.

Pokud by staré závory musely opravdu ustoupit modernizaci trati, rád by je vystavil ve svém muzeu.

.

Poznámka: Ekonomika versus historie

Vzhledem k tomu, že v Holasovicích a blízkém okolí mám spoustu přátel a dobře to zde znám, na zdejším nádraží jsem měl možnost nesčetněkrát nastupovat a vystupovat. Budovu a legendární přejezd se závorami jsem si zamiloval, i když je asi opravdu třeba chápat také ekonomickou stránku.

V době utahovaní opasků není návratnost holasovické hlásky asi taková, jak by si společnost představovala, proto se dá očekávat, že s modernizací zde všechno zanikne. Zatím se to dá ovšem jen očekávat, nejde o nic definitivního. Kdyby rozhodování záleželo jen a pouze na mně, a to i za předpokladu, že bych se na chvíli pokusil oprostit velice vřelého vztahu, jenž k Holasovicím a okolí chovám, hlásku bych nerušil.

Přece jenom se dnes jedná o něco neopakovatelného a na Opavsku raritního. Jestliže jednou něco takového zrušíte, už to nikdy nebudete moci vrátit do původního stavu. Zvlášť pokud je tato hláska poslední svého druhu.

Tak obrovská společnost, jakou jsou České dráhy, by mohla přimhouřit oko a hlásku zde ponechat. Vždyť už nyní je to železniční skanzen. Podobný by se stavěl těžko.

Petr Dušek