Plastika se zrodila na prvním sochařském Mezinárodním sympoziu prostorových forem. To se uskutečnilo v roce 1967. Vše zaštitovalo město Ostrava, Vítkovické železárny a také Galerie výtvarného umění. Kromě Františka Štorka do sympozia přispěli další sochaři. Zmiňme třeba Aleše Veselého, Štefana Bělohradského nebo třeba Japonce Jo Oda. O dva roky později se konalo druhé „ocelové" sympozium. Svá díla představili další umělci.

„Sympozium mělo za cíl vymezit Ostravu oproti jiným městům. Proto se všechny plastiky vyráběly ve Vítkovických železárnách. Byly z ocele," řekl Mojmír Sonnek z Hlučína, který tehdy zastupoval Útvar hlavního architekta Ostravy.

Normalizace se však už brzy měla naplno projevit. Sochy byly instalovány v Komenského sadech nedaleko ostravské radnice. Stranickému vedení se v roce 1972 znelíbily jednak samotné plastiky a jednak i jejich autoři. Někteří z nich totiž byli v křížku s režimem. Rozhodnutí znělo jasně: sochy si umělci buď odvezou, anebo půjdou do šrotu.

Převoz do Hlučína

Jediným sochařem, který své dílo odvezl, byl Aleš Veselý. Svého Kaddishe, jak se jmenoval jeho výtvor, dopravil a instaloval na zahradě svého ateliéru ve Středoklukách u Prahy. „František Štorek na výzvu reagoval dopisem, v němž stálo, že jako autor „na indexu" nemá dost peněz na živobytí, natož na převoz plastiky. De facto nám ji daroval. Z politických důvodů nešlo sochu přemístit na jiné místo v Ostravě, proto jsem zvolil převoz do Hlučína," pokračoval Mojmír Sonnek.

Ten navrhl, aby byla umístěna na dlážděnou plochu před vstup do tehdy nově zbudované Základní školy Rovniny. Vedení základky ovšem dílo nepřesvědčilo o svých hodnotách, a plastika tak byla postavena na zem za živý plot. „Nemá žádný název a nezobrazuje něco konkrétního. Musíme vzít v potaz, že se jedná o abstraktní záležitost. Někteří tvrdí, že jim to připomíná lokomotivu, jiní zase, že částečně jde mluvit o oblých tvarech ženského těla," připojil.

Hledání nového místa

Mojmír Sonnek momentálně řeší, co s plastikou bude dál. Před místní školou už stojí více než čtyřicet let a zub času si evidentně vybral svou daň. „Zcela nepochybně je potřeba ji opravit. S postupem času rezaví a musí se renovovat. Podle mého jednoduchý restaurační zákrok vrátí plastice její původně vzhled," vysvětloval.

Uvažuje se také o tom, že by se přemístila do jiné, vhodnější lokality, kde by byla daleko více na očích veřejnosti. „Byl bych moc rád, kdyby byla instalována někam na dlážděnou plochu. V Hlučíně bychom našli několik míst. Třeba by se dala dát do některého parčíku. Výhodou je, že si na ní mohou hrát děti. Je přece jenom z ocele a plastice to nijak neublíží," zakončil Mojmír Sonnek.

Petr Dušek