Jak dlouho děláte profesi psychologa a tiskového mluvčího krajské záchranky?

Psychologa na záchrance dělám asi dva roky. Úvazek to byl nejdříve maličký, postupně se zvětšoval a během letošního roku se natáhl na plný úvazek s tím, že v červenci tohoto roku přibyl ještě úvazek tiskového mluvčího. Dělat mluvčího je někdy příjemné, někdy to ale hodně zatěžuje časově. Spousta událostí se stává v pátek večer a o víkendu. Televizní štáby to chtějí, tak přijedou v sobotu nebo v neděli. V každém případě se mi osvědčilo posílat médiím hromadné tiskové zprávy.

Jak jste se k takto zajímavé práci dostal?

Vystudoval jsem původně vojenské gymnázium, pak jsem byl dva roky na pomaturitním studiu na zdravotnické škole, obor zdravotní sestra. Začal jsem pracovat na interně, a protože jsem i po vojenském gymnáziu musel nastoupit vojenskou službu, volil jsem civilku. Na tu jsem přišel k záchranné službě do Opavy, takže jsem si odjezdil rok a půl civilní služby jako sanitář. Pak jsem uvažoval, kam v tom zdravotnictví dál s tím, že mi primář v Opavě nabídl, abych zůstal.

Začal jsem pracovat na větší část úvazku jako operátor, čili dispečer záchranné služby pro linky tísňového volání , tedy sto padesát pětky. Na menší část úvazku jsem jezdil jako záchranář. Mezitím jsem vystudoval Filozofickou fakultu v Olomouci, obor psychologie. Po studiu jsem se začal starat o operační středisko jako vedoucí dispečer a souběžně získával praxi psychologickou na neurologickém oddělení Slezské nemocnice v Opavě.

V roce 2005 jsem odatestoval složením zkoušky z klinické psychologie. V roce 2004 se okresní záchranné služby na severní Moravě sloučily a vzniklo Územní středisko záchranné služby Moravskoslezského kraje. Krajský ředitel se o mně dozvěděl a měl zájem, aby v organizaci psycholog fungoval. Začal jsem tedy pracovat s operačními středisky a poté i s výjezdovými skupinami. Takže teď máme systém péče o záchranáře. Všechno je ale pořád ještě ve vývoji. Tento směr je o péči pro naše zaměstnance, o seminářích, nácvicích, přednášení, rozboru některých kritických situací, které se staly. Ty pak rozebíráme a přemýšlíme o tom.

Jsem samozřejmě k dispozici záchranářům v případě jejich osobních potíží, což kupodivu už několik lidí využilo. Začínají psychologa pomalu brát jako součást záchranky a postupně pro ně přestávám být tím ohrožujícím faktorem. V současné době rozjíždíme práci v terénu, kdy v případě těžkých dopravních nehod, úrazů, tragických úmrtí a podobně si posádka může psychologa zavolat přímo na místo, aby pracoval se sekundárními oběťmi, například kamarády či příbuznými. Naše územní středisko je dosud jedinou záchrankou v České republice, která má svého vlastního psychologa.

Chtěl jste být vždycky tím, čím jste?

To se v průběhu let vyvíjelo. Jeden čas jsem chtěl hodně jezdit, protože mi přišlo, že je to akční a cítil jsem v tom smysl. Pak jsem přičichnul k práci na operačním středisku a zjistil, že je to věc, která není na veřejnosti sice moc vidět, ale že se jedná o velmi zajímavou problematiku. Pak když jsem vystudoval psychologii, tak to ještě nabralo trošičku jiný směr a zjistil jsem, že práce psychologa na záchranné službě, která zde nikdy předtím nebyla, by mohla být velmi zajímavá.

Moje současné zařazení umožňuje od každého kousek, takže jsem spokojený. Tiskový mluvčí je k tomu navíc a jde o dost velký díl mého pracovního koláče.

Co je podle vás v oblasti záchranářství to nejtěžší?

Každá pozice na záchrance má asi něco specifického. Myslím ale, že obecně nejtěžší je kontakt se smrtí dětí a mladých lidí. Potom události mimořádně tragického významu a rozsahu, například z poslední doby v našem regionu jarní nehoda na Kajlovci, kde byli čtyři mrtví. Bylo to silné pro všechny zúčastněné. Zasahoval jsem tam jako psycholog, protože na místě byla skupina asi osmi kamarádů, kteří přijeli v dalších autech. Bylo tam třeba zvládnout jejich emoční reakce a postarat se o ně.

Se záchranáři jsme po zásahu dělali skupinové sezení, kde jsme se pokoušeli to nějak uzavřít. Těžké jsou pro samotné záchranáře také nehody, kde dochází k velké deformaci těla, například při srážce chodce s vlakem. Jdete k trupu těla a po cestě nacházíte kusy tkáně, končetiny…To zůstává záchranářům v paměti a někdy se i s časovým odstupem takové prožitky vracejí zpátky. Vzhledem k ochraně vlastní psychiky a osobnosti je důležité si říct, že děláte tu práci tak, abyste každému pacientovi dal maximální šanci přežít.

Musíme brát jako skutečnost, že děláme práci, kde lidé umírat budou. Myslím, že toto je daleko realističtější pohled a že lidi, kteří do toho jdou s tím velkým entuziasmem a spasitelským syndromem, jsou nejvíce ohroženi možností profesního vyhoření. Všechny pacienty bohužel neumíme zachránit. Je potřeba se na to dívat tak, že před dvaceti, třiceti lety by některá závažná onemocnění či úrazy nepřežila většina postižených a dnes jich zemře o desítky procent méně tím, že je na vysoké úrovni ARO, neurochirurgie a podobně, ale také systém přednemocniční lékařské péče, tedy záchranka… odtud pramení můj optimismus, že to všechno má nějaký smysl.

Myslíte si, že práci záchranáře může dělat každý, nebo to musí mít člověk v sobě?

Jsem přesvědčený, že tuto profesi může dlouhodobě a přitom dobře dělat jen člověk, který k nímá vztah. Je to určitě do značné míry i v osobnostních vlastnostech. Na druhou stranu, snad pro každého.jsou první těžké zásahy složité, pokud jde o jejich psychické zpracování. Funguje tady podpora týmu. Člověk se nakonec svým způsobem obrní, což je nutné, jinak to nemůže dělat. Nemůžeme oplakat každého mrtvého, protože na záchrance je jich relativně hodně. Určitá míra znecitlivění je v této profesi nutná. Když ji ale člověk překročí, může sklouznout do syndromu profesního vyhoření a do známého zdravotnického cynismu a zlehčování.

Na záchrance máte omezený kontakt s pacientem a často chybí i zpětná vazba, co s tím člověkem je dál. Záchranář na místě zásahu často nenechá jen desítky skutečně odpracovaných minut, ale jde tam z vás daleko víc v rovině psychické, co ze sebe vydáte. Když se to pak nijak nezúročí a pacient zemře a vy vidíte, že to nebylo k ničemu, tak to člověka dost sráží. Záchrana při bezprostředním ohrožení života postiženého se musí dít rychle a velmi profesionálně a myslím si, že u lékařů je tam hodně velká zodpovědnost ruku v ruce s časovým stresem. U operačního střediska je nejhorší zase skutečnost, že nejste fyzicky v samotné akci. To znamená, že řešíte naléhavou událost a musíte ji během desítek vteřin správně vyhodnotit. Operátorky nemůžou všude poslat posádku s lékařem. Na druhou stranu, pokud ji nepošlou a je to zapotřebí, mohou ohrozit lidský život. Je tady stres z toho, že pacienta nevidíte, ale musíte rozhodnout.

Stává se, že vám lidé přijdou poděkovat?

Čas od času se stane, že buď přijde dotyčný nebo i jeho příbuzní poděkovat, a to i na operační středisko. Častější je, že přijdou poděkovat lékařce, která zůstane v jejich paměti. Musím říct, že záchranáře velmi potěší, když lidé přijdou. Je to právě ta zpětná vazba, o které jsem mluvil. Někdy se stane, že napíšou děkovný dopis, ten pak pravidelně visí na nástěnce.

Zajímáte se o osudy zachráněných? Přemýšlíte o nich?

U pacientů, jejichž stav je závažný a ohrožující život, se někdy zajímáme o další průběh jejich léčení. Jestli třeba přežili náročný operační výkon, kterému se museli akutně podrobit a jak na tom jsou. Někdy se s pacientem záchranáři setkají opakovaně, například když jej po nějakém čase převážejí z ara, kam ho původně přivezli, na jiné oddělení, třeba na internu a vidí, že dotyčný je při vědomí a daří semulépe. Každý den se setkáváte s neštěstím jiných lidí…

Umíte ještě vůbec oddělit soukromí od práce?

Myslím si, že úplně to oddělit nejde, je to nedosažitelná představa. Nejde přijít domů po těžkém dnu a tvářit se, že těžký nebyl. Rodina vycítí, že se něco děje. Od funkce tiskového mluvčího to pak oddělit nelze vůbec. Považuji nicméně za velmi důležité věnovat čas rodině a ve svých nejbližších mít dobré zázemí a podporu.

Zachránil jste někomu život po telefonu?

To, aby člověk nabyl vědomí laickou resuscitací, se stává velmi zřídka. Při telefonicky asistované resuscitaci, kterou vedou pracovníci operačních středisek, jde masáží a dýcháním z úst do úst především o zajištění okysličení životně důležitých orgánů do příjezdu záchranářů. Po telefonu si já osobně pamatuji událost, kdy se podařilo obnovit srdeční činnost těsně předtím, než přijela záchranka. Lidé, kterým jsem pomáhal s oživováním po telefonu zřejmě resuscitovali dobře, nicméně pacient pak zemřel na aru.

Máte zkušenosti s tím, že musíte jet zachraňovat opilého agresivního člověka?

Fyzické útoky na Opavsku nepamatuji. Verbální útoky jsou ale časté. K těmto pacientům se vyjíždí především v době pracovního volna, tedy páteční a sobotní večery. Jsou noci, kdy záchranka sveze jen z Opavy a okolí čtyři až pět poraněných opilých, řada z nich nebo další osoby v jejich blízkosti se chovají vulgárně. Tito pacienti mívají nejčastěji poranění po pádech, někdy ošetřujeme případy napadení, například sklenicí do hlavy, rvačky, ale také řezné nebo bodné rány. Obecnou zkušeností je, že opilých agresivních pacientů stále přibývá a záchranáři práci s těmito osobami vnímají jako devalvaci své profese.

Jsou nějaká období, kdy vyjíždíte častěji?

Každé období roku může mít něco do sebe, vzhledem ke konkrétní skupině událostí, ke kterým se jezdí. Třeba prázdniny jsou hodně o úrazech dětí. Většinou to jde v takových vlnách, které do jisté míry záleží například na počasí či tlaku vzduchu. A nejsou to jen kardiaci, kde se to dá předpokládat. Stejně to je u epileptických záchvatů. Několik dní k nim nevyjíždíte a pak se vyjede najednou třeba ke třem.