Jedním z pozvaných hostů byl také profesor Ivan Halász z Maďarské akademie věd a Národní univerzity veřejných služeb v Budapešti.

V Opavě už jste několikrát byl, líbí se vám toto město?

Poprvé jsem Opavu navštívil před pěti nebo šesti lety a velmi mě oslovila. Tohle město je plné historie a zároveň je velmi specifické. Liší se od jiných českých nebo moravských měst například svou architekturou, která na sobě logicky nese pruské i slezské znaky.

Jinak vzpomínám si také na jednu svou letní návštěvu města, kdy jsem si všiml velkých květináčů, ve kterých byly vysazené palmy. Takových květináčů bylo ve městě několik a velmi mě to zaujalo palmy ve Slezsku!

Uměl byste si představit život v takovém městě? Přece jen je to rozdíl oproti Budapešti.

To určitě ano, nemá smysl ta dvě města porovnávat, protože jsou skutečně úplně jiná. Musím ale říct, že mi Opava připadá jako skvělé místo pro život. Je tady divadlo, univerzita, ale také průmysl, který dává městu život.

Jako historik jste Opavu asi znal už dříve.

Pochopitelně jsem věděl, že se zde konal Opavský kongres (cílem konference bylo připomenout 200. výročí Vídeňského kongresu a také 195. výročí Opavského kongresu pozn. red.), a rovněž jsem věděl, že Opava byla hlavním městem Slezska. Navíc jsem už jako malý znal oplatky Opavia. A možná jsem také jedl tabletky ze zdejší farmaceutické fabriky. (smích)

Je v dnešní době důležité připomínat si Vídeňský kongres?

Určitě ano. Koneckonců tento kongres uzavřel porevoluční a napoleonské války, které trvaly skoro dvacet let a týkaly se celé Evropy.

Byl to zároveň začátek nové kultury politického jednání, která tento kontinent ochránila před dalším takto velkým celoevropským válečným konfliktem. Vše se změnilo až v roce 1914, kdy začala první světová válka, do kterého se zapojili všichni velcí hráči starého kontinentu.

Od tohoto kongresu jinak už platilo, že pokud se na kontinentu objevila nějaká větší politická krize, pak se evropské mocnosti sešly a jednaly spolu. Ačkoliv bilaterálním válkám to vždy zabránit nedokázalo.

V čem byl Vídeňský kongres jiný?

Například tím, že na něj byla pozvána i poražená strana, tedy Francie. Pochopitelně není možné říkat, že tento kongres rozděloval karty zcela spravedlivě, ale stabilizoval Evropu na téměř sto let.

Panovníci a jejich diplomaté rozhodli a tak také bylo. Ve své podstatě se ze svého rozhodnutí nemuseli nikomu zodpovídat a podbízet tedy ani voleným orgánům, ani tisku. To zjednodušilo jejich situaci za vyjednávacím stolem na rozdíl od jednání ve 20. století.

Pět let po Vídeňském kongresu následoval ten v Opavě.

To byl jeden z prvních projevů nové mezinárodněpolitické kultury, která se zformovala ve Vídni. Do Opavy tehdy přijel například ruský car nebo pruský král. Opava byla tehdy centrem evropského, politického a tak trochu i kulturního dění. Přitom to bylo menší město než v dnešní době, cesty nebyly vydlážděné, lidé chodili po dřevěných deskách, a přesto zde diskutovaly politické špičky z celé Evropy.

Také o tom jste na letošní konferenci mluvili?

Ano, připomenout si oba zmíněné kongresy bylo našim cílem. Chtěli jsme se na ně podívat z pohledu kulturního, mentálního a také technického. Je zajímavé zjišťovat, jak vypadal společenský život, když do města přijelo tolik „papalášů". Co dělali ve svém volném čase? František I. měl rád procházky a přírodu, kdežto Alexandr I. asi více preferoval dámskou společnost a politické diskuse.

Historie se pro moho lidí skládá jen z událostí, které měnily dějiny, ale existuje také historie každodennosti a ta nás v tomto případě zajímala. Kromě toho jsme se podívali také na jiné podobné události a jejich technické a kulturní pozadí například mírového jednání v Utrechtu v roce 1713 nebo pařížské mírové jednání v roce 1946.

Každé z nich mělo svá specifika. Velice zajímavé bylo také poslouchat například i přednášku o komplikacích během prvních jednání mezi zástupci bolševického Sovětského svazu a kontrarevolučního Maďarska ve dvacátých letech dvacátého sto- letí.

Co říkáte na současné dění v Evropě?

Víte, pochopitelně je hrozné, co se děje na východní Ukrajině, ale je aslespoň částečný úspěch, že se konflikt nerozšiřuje dále. Každá válka je špatná a ničí životy a celkové základy lidské společnosti. Mír je skoro vždy lepší než válka, snad kromě situace, kdy se musíte bránit agresorovi.

se sice mírová jednání zdají zdlouhavá a neúspěšná, ale je to bohužel politika malých kroků a částečných úspěchů ale když spojíte ty malé, pak můžete dostat jeden velký úspěch. Jsme zvyklí uvažovat ve stylu „všechno, nebo nic", chceme problém vyřešit rychle a natrvalo, ale skutečnost je taková, že to mnohdy nelze a musí dojít k dílčím kompromisům. Avšak i dílčí řešení někdy dokážou odvrátit katastrofu, aspoň na nějaký čas. A kdo získá čas, může získat i život.

Jaký bude podle vás další osud Evropy?

Popravdě řečeno si myslím, že tohle je v současnosti jedno z nejlepších míst pro život. Bohužel ale Evropa ztrácí své výhody a dochází k rozporu mezi tím, co si přejeme, a tím, co můžeme skutečně mít. Vidím nebezpečí v nové garnituře politiků, která už nebude pamatovat hrůzy druhé světové války a bude mnohem agresivnější ve vyjednávání. Pocit určitého úpadku naší civilizace však také není dobrým rádcem. Emoce se nám nesmí vymknout z rukou. Stále žijeme mnohem lépe než lidé jinde ve světě a toho si musíme cenit.

Petr Večeřa