Ivo Turok: Dobré jméno naší věznice je i zásluhou personálu

Vystudoval jste speciální pedagogiku. Co vás na tomto oboru zaujalo?

Přiznávám, že technicky zrovna zdatný nejsem, a proto jsem ještě před maturitou hledal nejvhodnější uplatnění v rámci svých schopností. Do oka mi padla pedagogika. Dost mě zajímalo, co všechno je v jejím rámci možné studovat, a vybral jsem si specializaci. Přišla mi jako docela zajímavá možnost s širokým spektrem praktického využití. V tom jsem se skutečně nezmýlil.

Copak o to, i běžná pedagogika má dobrodružných zážitků víc než dost. Spousta kantorů na školách by právě na toto téma mohla vyprávět celé romány. Neměl jste obavy z možných problémů?

Co se týče problémů s narušenou mládeží, nikdy jsem žádné obavy neměl a nebylo ani proč je mít. Dnes jsou ve školách vztahy učitelů a žádů někdy dost problematické, ale když jsem o pedagogice uvažoval, byly určitě mírnější, než jsou dnešní. Práce se sociálně narušenými dětmi byla ve srovnání se školní trochu jiná, ale rozhodně jsem z ní strach neměl.

Tenkrát jste ale nemohl vědět, do čeho jdete. Dala vám praxe za pravdu?

Asi dala, protože jsem k pocitu ohrožení neměl mezi svými chovanci nikdy žádný důvod. Stanovili jsme si pravidla hry a oboustranně jsme je dodržovali. Nastavené mantinely fungovaly a bránily možným konfliktům. To je podle mě jediná možná cesta, která vede k uspokojivému cíli.

Rozumím, agrese vychovatele vyvolává agresi chovance a naopak. Působil jste ve dvou různých zařízeních – ve výchovném ústavu pro děti a mládež i ve věznici. Zaznamenal jste mezi nimi nějaké podstatné rozdíly?

Obě zařízení mají podobnou klientelu. Když budu upřímný, pak musím říci, že ve věznici jsem měl větší pocit bezpečí. Bude to asi tím, že věznice má propracovanější systém.

Půjdou děti ve vašich stopách, nebo si hledají vlastní parketu?

Synové v mých stopách zřejmě nepůjdou. Teď oba ještě studují na Mendelově gymnáziu, ale pedagogika je moc nezajímá. Starší Tadeáš své koníčky průběžně střídá a jistě ví jen to, že chce pokračovat ve studiu na některé vysoké škole. Jenom zatím ještě neví, která to bude. Mladší Viktor inklinuje hodně ke sportu a závodně už léta hraje basket.

Jak jste na tom se sportováním vy?

Jsem jeho zapálený fanda. Dřív jsem rekreačně hrával tenis, a hlavně basket. Ten mě pořád zajímá, ale dnes už bývám v hale jen jako divák. Rád si také vyjedu na kole a dobře se přitom odreaguji. V posledních letech mě vyloženě dostal squash. Přiznávám ale, že chvíle volna trávím nejraději v klidu domova.

No jistě, ale v práci si klidu zrovna neužijete, Nevím, jak je to v zahraničí, ale české vězeňství připomíná v současné době víc peřeje než rybník. Šel jste do konkurzu na ředitele s tímto vědomím?

No jistě, jako zástupce ředitele jsem pochopitelně dobře věděl, do čeho jdu. Všechny záležitosti jsem připravoval s bývalým ředitelem, a měl jsem proto o problematice opavské věznice dobrý přehled. Konkurz už také zohledňoval přísná kritéria nového zákona, a všechna jsem splňoval.

Bývalý ředitel nastavil laťku hodně vysoko. Půjdete jeho cestou, nebo máte svou vlastní?

Za dobu vedení Petrem Praskem se opavská věznice skutečně dostala na špici celorepublikového hodnocení. To je velmi zavazující fakt. Proto by ode mne nebylo ani trochu logické měnit systém od základu. V tomto směru chci každopádně jít jeho cestou. Mám však také svou vlastní představu a určitě ji budu postupně realizovat. Podstastným faktorem k tomu může být další vývoj a požadavky Vězeňské služby které mohou do zaběhnutého systému přinést i nové změny. Také ve vězeňství se situace neustále vyvíjí.

Vynikající opavské hodnocení přece není samo sebou, jiná zařízení se potýkají s velkými problémy. V čem vidíte hlavní důvod výrazné image opavské věznice?

Tím hlavním bude určitě dobrý personální vztah v našem zařízení, bez kterého by se to určitě nepodařilo. V řadě věznic stále panuje častá fluktuace personálu, což se naší nikdy netýkalo. Všechno záleží na lidech a mohu s jistotou tvrdit, že opavská věznice má velmi kvalitní a kvalifikované zaměstnance, na které je spolehnutí. Pokud vedení disponuje tak dobrým zázemím, jde všechno lehčeji a daleko lépe.

Máte i kvalitní odsouzené?

Tak to už bych tvrdit nemohl. Máme tu široký rozsah vězňů od mladistvých přes dospělé až po ženy všech kategorií, včetně doživotí. Navíc máme i tři specializovaná oddělení, dvě pro drogově nebo alkoholově závislé muže i ženy a jedno pro ženy s psychotickými poruchami chování.

Bývají na takových odděleních nějaké problémy?

Jak na kterém. Lidé, kteří v nich žijí, vyžadují specifický přístup našich zaměstnanců i pomoc odborníků „z venku“. Alkoholici a narkomani se chovají relativně bezproblémově. K tomu mají ostatně velkou motivaci pro usnadnění života po propuštění. Ženy s poruchami chování už vyvolávají konflikty častěji. Bývají dost hašteřivé a sem tam nejdou daleko ani pro facku.

Máte i vězně, kteří dělají radost jiným, a to nebývá zrovna obvyklé. Pokud vím, tak nastudovali a odehráli pohádku pro obyvatele ústavu Marianum.

Kromě opakovaného představení pohádky dělali doprovod vozíčkářům z Mariana při návštěvě zoo. Ústav sociální péče má málo vlastního personálu a bez jejich přispění by tento výlet nemohl uskutečnit. V Marianu pracují i některé naše odsouzené ženy a jiné vyrobily zase hračky pro nemocné děti ve Slezské nemocnici. V takových a podobných aktivitách budeme rozhodně pokračovat.

Nesmíme zapomenout ani na svatbu, která měla před několika dny v opavské věznici svou premiéru.

Žádosti odsouzené ženy na povolení svatby v prostorách věznice jsem vyhověl a v těchto dnech jsem od její maminky dostal skutečně krásný dopis s poděkováním. Byla to první svatba v opavské věznici, ale nemyslím, že by nějaká další měla v dohledné době následovat.

Pokud vám osud umožní splnění tří přání, která to budou?

Jsem relativně spokojený člověk, a výběr je proto těžký. Asi by to bylo zdraví a pohoda v rodině, cestování po cizině a bydlení v domku se zahrádkou. Ne však na samotě u lesa, jako typicky městský člověk bych si zvolil místo na okraji města.

Máte ještě nějaké přání, které na splnění zatím čeká?

Ne. Všechny ambice, které jsem kdy měl, jsou naplněny, a další už nemám.