Například starosta Komárova Daniel Žídek se přiznal ke snížené známce z chování. „Ano, měl jsem dvojku. Ale 'jen' v pololetí ve třetí třídě. To jsme s kamarádem utekli na 'kovbojský Západ' a hledali nás příslušníci VB. Našli nás v Brance u Hradce nad Moravicí, jak se schováváme mezi dřevy na pile,“ zavzpomínal.

Na otázku, zda bil spolužáky, pak odpověděl: „Ne, vždy jsem se jen bránil… Nejsem agresivní, a to mi bohudík zůstalo až dodneška.“ Šprt podle svých slov nebyl. „No, myslím, že s mým prospěchem asi sotva… nikdy jsem se neučil… snad jen před maturitou mě strach donutil,“ uzavřel Žídek.

Sníženou známku z chování nikdy neměl mluvčí opavské policie René Černohorský. „V mládí jsem byl jiný než teď. Byl jsem milý, hodný… Kam mě postavili, tam mě našli. V pubertě se to změnilo a já se postavil na druhou stranu barikády,“ řekl s úsměvem.

Prozradil také, že byl nejmenší a nejštíhlejší ve třídě, a tak své spolužáky nebil. „Jako dítěti mi dávali rybí tuk, abych přibral. Proto teď vypadám tak, jak vypadám,“ doplnil Černohorský.

A jak na tom byl ve škole zástupce ředitele městské policie Opava Petr Borunský? „Sníženou známku z chování jsem nikdy neměl, dotáhl jsem to jen na ředitelskou důtku v sedmé třídě. Spolužáky jsem nebil, ani to v době mé školní docházky nebylo zvykem, nějak jsme se nebili,“ zmínil Borunský s tím, že šprt určitě nebyl.

„Věci do školy jsem si chystal ráno a nebylo výjimkou, že jsem úkoly psal o přestávce. To všechno samozřejmě na základní škole. Na střední už to bylo horší,“ nechal se slyšet Borunský.

Tisková mluvčí opavské městské policie Pavla Losertová sice sníženou známku z chování neměla, zato kousala děti v mateřské škole. „Šprt jsem nebyla, to vím přesně,“ poznamenala.

Jinou známku z chování než výbornou neměl ani Rudolf Klein z opavského magistrátu. Se svou postavou se od mládí nebál, tak prý kdo zasloužil, dostal. A na otázku, zda byl šprt, pak řekl: „Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.“

A jak si ve škole vedl slavný hradecký rodák, sochař Kurt Gebauer? „Když se blížilo vysvědčení, víceméně jsem lehce tušil, co tam bude. Nebyl jsem nijak dobrý matematik, ruštinu jsem přímo flákal – i když se mi dodnes líbí její libozvučnost – chemie byla obávaný předmět, i když připouštím svoji osobní statečnost, protože jsem v závěru školy z ní dělal zkoušku.

Samozřejmě nejoblíbenější bylo vždy kreslení, tomu jsem se věnoval tak urputně, že jsem i zapomněl začít kouřit jako někteří moji spolužáci, a to mi vydrželo dodnes. Jednou mi maličko přitížilo, že jsem do školy, když byl vyhlášen sběr, nepřinesl žádné prázdné lahve – maminka prostě vzkázala, že doma nechlastáme, ale jinak jsem byl hodnej synek.

Jedinou výjimkou bylo, když jsme jednou šermovali se spolužačkou trojúhelníky a ona mi propíchla dlaň tou špičkou. To myslím vyneslo dvojku z mravů, ale jistý si už nejsem. Jen si pamatuji, že to bylo jako stigma, když mi krvácelo z dlaně,“ vzpomíná na svoji školní docházku Kurt Gebauer.

„Já jsem ve škole neměl žádné problémy ani s učením, ani s chováním. Dokonce jsem snad až na jednu dvě výjimky měl vždy vyznamenání. Je pravdou, že jsem býval před vysvědčením nervózní, co kdyby to nevyšlo, ale dopadlo to vždy dobře,“ vzpomíná na svá žákovská léta hlučínský starosta Bernard Ostárek.

Pro něj škola byla spíše osobní prestiží než důvodem k odměnám. Ve třídě panoval soutěžní duch a mít „samé“ byla známka úspěchu. „Za vysvědčení jsem žádné dárky nedostával, snad jen babička mi občas strčila do ruky nějakou tu bankovku a později, na střední škole, i otec přispěl zvýšeným kapesným.“

„Vždy jsem měl z chování jedničku a myslím si, že se v naší rodině předpokládalo, že ani jiná známka neexistuje. K tomu jsme byli vychovávání. Mít dvojku to bylo mezi naší generací něco nepředstavitelného a trojku, to si vůbec nepamatuji, že by někdo dostal,“ vzpomíná na školní léta starosta Budišova nad Budišovkou František Vrchovecký.

Jak zmínil, chodil na vesnickou školu, a tak problémy s chováním řešili učitelé bez větších okolků přes rodiče, se kterými se osobně znali, metodou „ručně a stručně“. „Nikdo si tehdy nedovolil něco kritizovat,“ podotkl.

V povaze prý nemá s někým se z principu rvát. „Ale vzpomínám si, že jsem se určitě s kamarády někdy porval asi jako každý kluk,“ dodal. Na otázku, zda si myslí, že byl šprt, pak odpověděl: „Myslím si, že ano. Měl jsem vždy dobré známky na vysvědčení, a to vyžadovalo učit se a neponechat to náhodě.“

Průběh své školní docházky redakci popsal také starosta Sudic Petr Halfar. „Tak sníženou známku z chování jsem neměl, ale těch různých poznámek nebo nějakou tu důtku, tak jako správný kluk, určitě ano, a ne jednu. A jestli jsem, bil spolužáky? No když, tak jsme se mydlili s kluky všichni navzájem, a to buď pro nějakou malou hloupost, anebo pro ještě větší,“ řekl starosta s tím, že šprt nebyl ani náhodou.

„Spíše jsem patřil na opačnou stranu barikády. Ale nejkrásnější jsou dneska vzpomínky a na všechno. Dokud ta nejkrásnější léta života nezapomeneme,“ doplnil.

Co se týká snížené známky z chování, tak to starostu Větřkovic Dušana Lederera nepotkalo za celou jeho školní kariéru. „Spolužáky jsem nikdy nebil, jen se bil s nimi, to vše v rámci 'slušných mravů'. Vše bylo vyřízeno raz dva, přímo na místě,“ zavzpomínal starosta.

Šprt pak podle svých slov nikdy nebyl. „Ono to šlo tak nějak samo. Docela mi procházelo se moc nepřipravovat, a tak se také někdy stalo, že nejprve to byla čistá koule a pak se to hned dalo vylepšit jedničkou. Proto si některé básničky pamatuji ještě dnes,“ podotkl.

Jak dále uvedl, veselých příhod bylo docela dost. „Na každém školním srazu ještě pořád objevujeme nějaké novinky z dob dávno minulých, a to svědčí o tom, že nám ještě paměť slouží. Zkrátka nestárneme, jen nám všechno trvá trochu déle než ve školních létech,“ uzavřel Lederer.

Veronika Schindlerová, Lucie Orbanová, Martin Kůs