Nemalá část pacientů by mohla dnes být ještě mezi námi nebo mít menší trvalé následky, kdyby již před příjezdem záchranky započala alespoň laická první pomoc. Proč tomu tak vždy není, v čem bývají nejčastější problémy, se pokusíme ukázat v tomto článku.

Připomínáme také, že každý občan naší země má ze zákona povinnost poskytnout první pomoc. Okamžité zahájení první pomoci je v řadě případů životně důležité. Proto bude podle chystaného zákona operátorka zdravotnické záchranné služby přímo povinna v případě potřeby vést do příjezdu sanitky telefonickou první pomoc.

To ovšem předpokládá, že s touto možností počítá i laický zachránce na místě události a je ke spolupráci ochoten. V čem tedy vidíme nejčastější problémy.

Pomoc není poskytnuta vůbec či se zbytečnou prodlevou

- Stav postiženého někdy zlehčujeme, často i kvůli nám samým; někdy alibismus z naší strany. Příklad: „On je jen opilý, zfetovaný, pospává,…“

- Nemáme potřebné znalosti, z toho pramení naše nejistota. Příklad: Lapavé a nepravidelné dýchání, které je projevem nastávající zástavy krevního oběhu, není laiky často rozpoznáno; nezbytná je zde ovšem okamžitá masáž srdce.

- Máme strach z veřejného vystoupení. Příklad: Říkáme si – „Co na to budou říkat ostatní?“ nebo „Neztrapním se?“

- Často jsme nepřipraveni na to, že i neštěstí bohužel patří k našemu životu a nejsme schopni vůbec zareagovat. Příklad: Maminka se dívá, jak se její dítě dusí bonbonem, a není schopna nic udělat, jen křičí.

- Někdy se nechceme zdržovat. Příklad: „Nemůžu počkat až ke zraněnému přijede sanitka, protože spěchám kvůli…“

- Bojíme se zavolat, když si nejsme jisti; obava z odmítnutí. Často necháme dospět stav do velkého zhoršení jen proto, že např. nemocný manžel nechtěl zavolat dříve. Příklad: „Nechtěli jsme vás zbytečně obtěžovat, co kdyby to nic nebylo…“

Rozhodneme se pro pomoc, ale nevíme přesně, jak postupovat

- Místo okamžitého zjištění stavu vědomí a dýchání řešíme nepodstatné věci.

- Nevíme, kam volat. (Číslo první volby u vážného postižení zdraví je 155.)

- Místo přivolání účinné pomoci nezřídka ztrácíme drahocenný čas poradou s rodinou, známými apod.

- Nedokážeme popsat místo události, sdělit počet postižených; někdy volá člověk, který na místě vůbec nebyl.

Pacienta v bezvědomí ukládáme do nesprávné polohy

Dobře je poloha naznak se zakloněnou hlavou, ničím nepodkládat (žádné polštáře, deky apod.). Pouze v případě, kdy jej nemůžeme mít trvale pod dozorem - např. při větším počtu zraněných - uložíme pacienta do zotavovací (stabilizované) polohy na boku.

Pamatujme! Člověka v bezvědomí nenecháváme nikdy vsedě. To je častá a tragická chyba vedoucí k udušení pacienta v bezvědomí!!!.

Při oživování musíme vždy dýchat

Ne, dýchání při laickém oživování není vždycky nezbytné. Pokud jsme svědky události, kdy pacient upadne do bezvědomí a chroptí či už nedýchá vůbec, stačí mu do příjezdu záchranné služby provádět nepřímou masáž srdce.

Pokud není zřejmé, jak dlouho pacient nedýchá, platí obvyklý postup kombinace umělého dýchání a nepřímé srdeční masáže. Vždy je ale lepší alespoň masírovat srdce, než nedělat nic!!!

Polévání pacientů v mdlobě či bezvědomí vodou

Zažitý, ale nesprávný postup. Pacienta, kterého postihla mdloba, stačí položit na zem a zvednout mu dolní končetiny; rychle přijde k vědomí. U postiženého v bezvědomí je polévání vodou jen ztráta drahocenného času. Nutno je zajistit dýchací cesty a v případě potřeby zahájit masáž srdce.

To nejdůležitější v první pomoci aneb desatero zachránce

Do situace, kdy budeme zachraňovat např. své nejbližší, či náhodně někoho při dopravní nehodě, se člověk dostane většinou neočekávaně a neplánovaně, často dokonce proti své vůli. V našem seriálu jsme již pojednávali o desítkách témat.

1. Buďme připraveni

Je prokázáno, že lidé, kteří se aktivně zajímají o problematiku první pomoci, dokáží v kritické situaci zareagovat výrazně lépe. Doporučujeme proto využít případné nabídky a zúčastnit se některého z kurzů první pomoci.

2. Telefonní číslo první pomoci 155

Voláme vždy před zahájením oživovacích pokusů, jen u malých dětí nejdříve provedeme několik silných úderů mezi lopatky, s hlavou dolů (obvykle se dusí zvratky, potravou, cizím předmětem).

3. Uvolnění dýchacích cest při bezvědomí

Provedeme záklon hlavy, který zpravidla k uvolnění dýchacích cest postačuje, případně předsunutí dolní čelisti postiženého. Poté zkontrolujeme čistotu dutiny ústní, případně z ní odstraníme nečistoty, cizí tělesa atd. Pokud i po uvolnění dýchacích cest postižený zůstává v bezvědomí a dostatečně a pravidelně nedýchá, zahájíme oživování.

4. Neztrácejme čas

Pokud postižený nedýchá, či dýchá lapavě, nepravidelně, uložme jej na záda a stlačujme hrudník rychlostí asi 100/min. Po každém třicátém zmáčknutí hrudníku dvakrát vdechneme do jeho úst při zakloněné hlavě. (tedy poměr 30:2). Stále dokola.

5. Samotná masáž je lepší než nic

Pokud z jakéhokoliv důvodu nejsme schopni, či se bojíme, nebo nechceme do postiženého dýchat, vždy alespoň provádějme masáž srdce stlačováním hrudníku.

6. Resuscitaci nepřerušujme

Oživování provádějme vždy až do příjezdu odborné pomoci bez přerušení! Tak dáváme postiženému největší šanci na přežití.

7. Krvácení musíme zastavit

Pokud pacient odněkud silně krvácí, co nejdříve je zastavíme. Můžeme to udělat stlačením prsty či s přeloženým kapesníkem přímo v ráně nebo zaškrcením nad ranou. Při prudkém tepenném krvácení u pacienta v bezvědomí má stavění krvácení přednost před ostatními úkony.

8. Křeče musí odeznít

Jsme-li svědky křečí, vždy počkáme, až odezní. Nesnažíme se jim nijak bránit, jen pacienta chráníme před poraněním – pádem, pořezáním o okolní předměty a podobně. Po odeznění křečí je klíčové zjistit, zda pacient normálně dýchá.

9. Raději přecenit než podcenit

Při jakékoli nejistotě o stavu postiženého vždy raději počítejme s tou horší variantou a podle toho jednejme. (Je mu něco? Raději zavolám pomoc). Pamatujme, že riziko podcenění může být pro pacienta smrtelné!

10. Mrtvý zachránce =žádný zachránce

Mějme na paměti, že bezpečnost zachránce je prioritou. Vždy zvažujme riziko vlastního ohrožení. Pokud je ohroženo naše zdraví nebo náš vlastní život, nejsme povinni se riziku vystavovat.

Více informací najdete na www.uszsmsk.cz.

Lukáš Humpl