„Původně jsem uvažoval o anglicky hovořící zemi, ale když jsem se dostal k informacím o japonské kultuře, měl jsem jasno," říká Honza Štohanzl.

Bydlel v japonské rodině vyšší střední třídy a ke studiu dojížděl do střední školy, vzdálené pětatřicet kilometrů. „Vyučovacím jazykem byla japonština, kterou jsem neznal, a tak jsem ze začátku nic nechápal. Ve třídě bylo čtyřicet studentů a všichni jsme museli nosit uniformy. Nesměli jsme si je rozepínat ani upravovat, barvit si vlasy, nosit piercingy a za každý prohřešek byli studenti trestaní rozsáhlým úklidem školy.

Běžně ji uklízet museli i bez trestu, protože to měli ve školním řádu. Zaujalo mě „čapěcí" školní WC, ale raději jsem ho nezkoušel. V hotelích už mají evropské WC, a to hypermoderní s hudbou a ostřikovačem, dokonce i s volbou teploty vody, " vzpomíná Honza.

STUDIUM V JAPONSKU HO PŘÍLIŠ NENADCHLO

Studenti mohli v hodinách například spát, protože tím dokazovali, že dlouho do noci studovali, tělocvik připomínal spíš vojenské cvičení s povely a pochodováním a místo známek byly rozdávány body.

„Minimum je čtyřicet bodů, a kdo je u zkoušek nedostane, musí chodit celé prázdniny na doučování. Lehké to nemají ani učitelé. Například jazykáři musejí bez ohledu na specializaci učit jazyk, který dostanou příkazem, a tak někdy bývají jen pár lekcí před svými žáky," přibližuje opavský gymnazista japonskou výuku.

V hostitelské rodině se mu bydlelo příjemně až na jejich psa, který ho delší dobu nesnášel. Příležitost ke kousnutí nikdy nevynechal, ale časem si na sebe zvykli. Kamarády si našel i mezi místními chlapci, kteří bývají hodně uzavření a dostat se mezi ně není jednoduché.

Japonské dívky se mu docela líbily, ale jen dokud nepromluvily. „Nemají pěkné zuby. Podle nějaké mně nepochopitelné módy si je úmyslně křiví. Poznal jsem též jednu gejšu, ale nebyla špičková, a proto měla v pořádku nohy," konstatuje opavský student.

LOGIKA JAPONCŮ JE EVROPSKÉ VZDÁLENÁ

Japonské historické tradice včetně oblečení se mladému Opavanovi pro jejich orientální ráz líbily a naučil se též čajový obřad. „Japonci v jídle upřednostňují rýži, kterou jedí dva až třikrát denně. Knedlíky znají jen plněné masem a ovoce mají neskutečně drahé. Například jedno jablko by v přepočtu přišlo na 120 korun, a to rozhodně není nejdražší ovoce.

K pití bývá nejčastěji zelený neslazený čaj. Populární sporty jsou fotbal a basketbal, hokej je v zemi téměř neznámý," přibližuje Honza některé japonské zvyklosti.

Když se letos začátkem února vrátil, přišli ho spolužáci uvítat na nádraží s transparentem. Byl rád, že je zase doma. „Japonská škola mi přišla zbytečně restriktivní s nezáživnou až povrchní výukou. Už z toho pohledu jsem rád, že mohu dostudovat na Mendláku a po maturitě bych chtěl zkusit technicky zaměřenou vysokou školu.

Letos v létě vyrazím s kamarády na prázdninové putování ze Španělska do Francie," těší se Honza Štohanzl.