Někdo by si mohl pomyslet, že na tom nic není. Vždyť to jsou obyčejné prolézačky. Ale není tomu tak. Protože se člověk pohybuje ve výšce zhruba pěti metrů, je nezbytné, aby byl jištěný. Jeho nácvik mi po zaplacení vstupu pomohl zvládnout sympatický instruktor, který se představil jako Ondra.

Nejprve přišla první dávka teorie: nezapomenout se nahoře jistit vždy minimálně jednou karabinou, mobily a další předměty z kapes ven stejně jako žvýkačka, na překážku může vždy jen jedna osoba a ostatní čekají na plošinkách mezi jednotlivými atrakcemi… Poté mě oblékl do celotělového úvazku.

Zprvu jsem se v něm necítil nejpohodlněji, ale stačilo jednoduché nastavení a bylo po problému. Po této operaci na mě Ondra připnul samotný jisticí set. Ten se skládal z černého lana s duralovou karabinou a lana bílého, na kterém visela kladka. Druhé konce lanyardu, jak se jisticímu setu také říká, byly scvaknuté do velké ocelové karabiny, kterou jsem měl připevněnu u pasu. Tak vypadala má výbava.

To, že jištění není věc jednoduchá, jsem pochopil na trenažéru. Jedná se vlastně o zmenšeninu lanové dráhy. Výhodou je, že člověk má pod nohama ještě pevnou zem. Tady mi můj instruktor Ondra vysvětloval, kterou karabinu mám kde zacvaknout, jakou naopak odcvaknout a přidal pár rad, jak se nahoře pohybovat.

Jako důkaz toho, že jsem vše pochopil, bylo závěrečné přezkoušení. Obstál jsem na výbornou a mohl vyrazit do korun stromů. První dvě překážky, což byl jakýsi most a přechod po kládách, jsem zvládl poměrně rychle. První perná chvíle přišla při prolézání obrovských kovových obručí, které se mi všemožně motaly do cesty.

Ale to nejtěžší mělo teprve přijít. To, že tomu tak opravdu je, jsem vzápětí pochopil. Provazové žebříky, visící kůly a nakonec ještě síť, to bylo opravdu náročné. Člověku na síle nepřidá ani pohled do náhonu protékajícího přímo pod celou dráhou. Závěrečné dvě lanovky daly mým rukám odpočinout. Jízdu jsem si po zásluze užil.

Pocit pevné země pod nohama byl sice příjemný, ale i tak ve mně hlodal červík si trasu prolézt ještě jednou. Bohužel už na to nebyl čas. Čekala mě další atrakce – skok z dvanáctimetrové výšky na laně. Zde mě Ondra znova připnul na jakýsi naviják a s přáním pěkného letu mě vyslal šplhat vzhůru po žebříku.

Plošinka, odkud se skáče, byla pořád stejně vysoko, zato hloubka pode mnou se zvětšovala neuvěřitelně. Přiznám se, že když jsem nahoru dolezl, nenapadlo mě, že skočím. Co kdyby se něco stalo? Opravdu mě to lano udrží? Takové otázky mi lítaly hlavou. Připadalo mi, že čím déle nahoře stojím, tím se víc bojím.

Dost, řekl jsem si. Jedna, dva, tři a letím. Přítomní diváci nestačili ani vytáhnout fotoaparáty a já už byl dole živý a zdravý. Ondra mě odepnul z postroje, rozloučili jsme se a já si to namířil do blízké Rybářské bašty na plně zasloužené pivo.

Martin Kardaš