Nikdo je nechce. Proč? Protože jejich práci nahradily stroje.

Boom v 80. létech minulého století

Tato zvířata můžete dnes ještě vidět kousek od Opavy. V hřebčíně Františkův Dvůr v Klokočově u Vítkova jich dnes chovají čtyřicet. Nicméně pro srovnání: v 80. létech minulého století, kdy chov slezského norika prožíval boom, jich zde měli pět set.

„Koně se tehdy chovaly pro stahování dřeva v lesích. Ročně jsme jich lesům ve stáří čtyř let dodávali sto až sto dvacet. Dnes čekáme, až si někdo pro některého z nich přijde,“ krčí rameny šestasedmdesátiletý Jan Petrtýle, který patří k zakladatelům chovu slezského norika na Vítkovsku.

Na tehdejší klokočovský statek přišel v roce 1953 a místní lidé o tomto rodákovi z Jičínska v Čechách dnes říkají, že je neodmyslitelnou součástí Františkova Dvora.

Ohrožený živočišný druh

Jednatel Hřebčína Františkův Dvůr Karel Brendl přišel z Opavy do Klokočova pracovat před několika měsíci. Také on neskrývá pocit hořkosti nad tím, že slezský norik je ohroženým živočišným druhem.

close zoom_in

Karel Brendl s klisnou, které v hřebčíně neřeknou jinak než Jawa 350. „Jawa není slezský norik, ale slezský kůň. Je pracovitá, žravá a umazlená,“ říká s úsměvem.

„Je to v podstatě neužitečný kůň. Nikdo ho nepotřebuje ani k tahu, ani k orání, ani ke stahování dřeva. Těžba koňmi je přitom důležitá, protože lesy se neničí tak, jako když do nich vjede těžká technika,“ říká Karel Brendl.

Nicméně jistý optimismus neskrývá: „Mám přece jen dobrý pocit, protože majitelé Františkova Dvora se snaží chov udržet. Naše koně využíváme například pro agroturistiku.

Lidé sem mohou přijet strávit dovolenou či víkend v koňském sedle i kočáře, máme k dispozici nové apartmány, budeme otevírat restauraci, rekonstruujeme budovy, snažíme se, aby slezský norik přežil. Už proto, že jsme patrioti.“

Přežijí v tržním hospodářství?

Třiapadesátiletý Karel Brendl se kolem koní točí dlouhá léta. Je členem jezdeckého klubu Opava–Kateřinky, jezdil i na parkurových koních. „U koní nenajdete nikoho, kdo není magor. Na lásku ke koním lidé zkrátka doplácejí. Jenže byznys a peníze nejsou to nejdůležitější,“ říká s tím, že chce být jedním z těch, kteří se pokoušejí slezského norika ochránit a zjistit, zda jsou schopni v tržním hospodářství přežít.

I proto Hřebčín Františkův Dvůr spolupořádá již druhým rokem mistrovství Evropy v kombinované soutěži chladnokrevných koní. Zatím poslední soutěž se konala letos v září a podívat se na ni přijelo zhruba dva tisíce návštěvníků.

Kočí: Kůň je pro mě útěcha

Zdeněk Šrom je kočí. Svou profesi vykonává už dlouhých čtyřicet let, na statek přišel v roce 1969 a dodnes pracuje. Když s koňmi orá na záhumencích, kde si ho lidé na práci najímají, je radost se na něho dívat.

Brázda jako podle pravítka, kůň a člověk sehraní jako hodinky. Když tomuto drobnému, udřenému muži položíte provokativní otázku, proč si raději místo koně nekoupí k orání traktor, a ušetří si tak dřinu, dostane výraz, jako byste ho udeřili.

A pak na další otázku, co pro něho kůň znamená, překvapivě odpoví něco, co nečekáte: „Co je pro mě kůň? Kůň je pro mě útěcha.“

close zoom_in

Zdeněk Šrom (vpravo), Jan Petrtýle (uprostřed) a Karel Brendl. Tři muži, kteří jsou spjati s hřebčínem.