Imunochemický test, který prováděla Národní referenční laboratoři v Jihlavě, potvrdil, že kráva z jeho chovu byla nakažena tzv, nemocí šílených krav, označovanou jako BSE. To byl velký šok pro muže, který svůj život v papírenském průmyslu ze dne na den vyměnil za péči o krávy.

A říká, že chová šťastné krávy. Dnes je v důchodu, ale… má vlastně farmář nějaký zasloužený odpočinek? Svůj osud nese Jindřich Klapetek statečně.

Ochotně nás na farmě, mezi čistými a na zelené louce se pasoucími černobílými kravami přijal a odpovídal na naše otázky.

Jaké máte pocity, když už je jasné, že vaše kráva byla nemocná BSE?

Vím, že plakat nepomůže. Člověk musí jít dál, přes všechno to neštěstí. Můžou nás v životě potkat jiné, horší věci. Je třeba se umět k tomu postavit pragmaticky a věci řešit s výhledem dál. Překonat ty překážky. Jiného zbytí není.

Berete to statečně. Jste takový pořád?

Každý hospodář, který chová zvířata, ve chvíli, kdy jdou na ta jatka, tak v podvědomí ví, že se to může stát. Zase je tu vhodný příměr s člověkem. Když jdete na kontrolu k lékaři, cítíte se zdráv, ale přesto je tam ta myšlenka, co když mi něco najde. Když jsem dostal tu zprávu, že se ta nemoc našla u mé krávy, nezamhouřil jsem celou noc oči. Ani na vteřinu.

Je to pro mne těžké, to přiznávám. Ale na druhou stranu život jde dál a může být i hůř. Pomáhá mi mimo jiné i jedna kanadská písnička, kde se farmáře, který se dostal na dno, protože ho potkala různá neštěstí, ptají, jak se vede. A on odpovídá: „Život je O. K. Dokud žiju, tak to jde.“ Takže vím, že veškerá neštěstí, která se na člověka sesypou, se dají překonat.

A to člověka posiluje a na to jsem si vzpomenul teď, když k tomu došlo. Říkám si, že horší by to bylo, kdyby my lidé jsme byli nemocní a krávy zdravé. Takhle se dá něco dělat.

Je pro vás pojem šílená kráva noční můrou?

Slovo šílená je přehnané. Myslím si, že šílení jsou spíš lidé, ne krávy. Je třeba zdůraznit, a tam bych viděl chybu i novinářů, že veřejnost neví, že masokostní moučky u nás už nejsou k mání. Tyto moučky pro krmné účely tu už neexistují a ty, které jsou jako produktem kafilérií, se používají jako topivo v cementárnách.

A i když se před lety masokostní moučky používaly jako krmivo, tady, na naší farmě, se nikdy neobjevily. Ani žádné jiné náhražky. Ani sušené mléko pro odchov telat. Já to všechno dělám přírodní cestou, a přesto se to stalo.

Máte vysvětlení?

Od té generace starších vím, že už tehdy existoval pojem „zbýčelá kráva“. To znamenalo, že se chovala jinak. Ti lidé to už tak vypozorovali tenkrát. Můj názor je, a vím, že to není jen můj názor, že už tehdy to bylo to, o čem my dnes mluvíme jako o nemoci šílených krav. Nějaká forma toho.

Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s kolegou farmářem z Polska a ten také potvrdil, že stařenky, které se před dlouhými lety o krávy staraly, o takovém chování říkaly. Jenže tehdy nebyla žádná laboratoř, která by to zjistila.

A tak, když se nemoc objevila, zkoumali odborníci příčinu, a masokostní moučku, tedy tehdy moderní krmení, že by mohla být jednou z příčin. Ale pokud vím, dodnes to jednoznačně prokázané není. A náš chov jasně vyvrací, že by příčinou byla tato moderna.

Jak tedy myslíte, že se vaše kráva nakazila?

Víte, já nejsem žádný odborník a nikdy jím nebudu. Ale myslím si, že je to podobné, jako s lidmi. Každý z nás má v sobě nějaké ty zárodečné buňky rakoviny a záleží na tom, jestli se probudí, nebo neprobudí. Možná, že něco podobného je u těch krav.

Jsou lidé, kteří tomu jdou v ústrety, třeba kuřáci. Ale jsou případy, například malé děti, kdy se to projeví samo o sobě. Nějakým osudem. A něco podobného se může projevit i u krávy, je to také jen živý tvor.

O svých krávách mluvíte jako o šťastných krávách. Jsou takové?

Zrovna jsem si vzpomněl na dobu, kdy byl takový ten první humbuk okolo této nemoci a v jedněch novinách vyšel fejeton, kde se říkalo: Jsem šílená kráva, nevím, co je zelená tráva. A pokračovalo to, že k večeři mi dali usušenou kamarádku. Tenkrát jsem to bral jako trefné.

Dnes, v našem případě, jsme se přesvědčili o tom, že to může být úplně jinak. Naše krávy jsou šťastné krávy, jsou chované tak, a udělal jsem všechno pro to, aby byly naše krávy šťastné. To ale neznamená, že šťastný nemůže onemocnět. To se ostatně stává i člověku. Vyvrací to ale to, že ta kráva u nás skutečně tu zelenou trávu zná.

Celý život jsou u nás krávy chované v přírodě, nikdy nepoznaly řetěz, nemáme chlév, máme jen takový přístřešek, kde se schovají podle své vůle. Náš chov je velice zdravý, máme potvrzeno, že naše krávy jsou prosté IBRů. Je jen pár chovů v kraji, kde tato nemoc nebyla zjištěna. A přesto se u té jedné krávy objevilo to, co se objevilo.

Když se vrátíme k té konkrétní pozitivní krávě. Všiml jste si něčeho u ní? Proč šla na jatka právě ona?

Že je nakažená, se zjistilo až na těch jatkách. Abych řekl pravdu, takový hospodář, který je v každodenním kontaktu s tím zvířetem, jako jsem já, pozná i změny v jeho náladě. Všiml jsem si u ní určité plachosti.

Vysvětlil jsem si to tím, že krátce před tím tu uklouzla a poranila si nohu, měla problémy se vstáváním. Navíc měla ze stáda nejnižší užitkovost. To byly důvody, proč jsem vybral právě ji. Nějaké nemoc šílených krav mne ani nenapadla, nebyl k tomu důvod. Žádné příznaky u ní nebyly.

Celkem devět krav teď půjde k utracení. Jak vnímáte, že teď přijdete o další krávy?

Jak jsem říkal. Tu první noc jsem oko nezamhouřil. Je to těžké, ale v životě musí člověk překonat i těžší chvíle. Ale na druhou stranu si vemte, že ty krávy stejně rostly pro jatka, dříve nebo později tam půjdou všechny.

Berete to jako velkou ztrátu?

Naštěstí pro nás malé farmáře se chovatel, který je takto postižený, dočká finanční náhrady. Už tu byl i soudní znalec a byl prý mile překvapen, jak to tu funguje. Provedl ohodnocení krav i celého hospodářství a napsal to v superlativech. A pak. Naštěstí jsou tu krávy březí, první by se měla otelit za čtrnáct dní, máme tu dostatek mladého, zdravého dobytka a stádo se časem přirozeně doplní.

Víte, když s někým mluvím, je znát, že čeká na to, jak budu nadávat. Ale já jsem ten, který nenadává. Vzpomenu si na tu píseň a odpovídám: Žiju, já žiju!

Takže všechny krávy, kterých se to týká, se narodily tady na vaší farmě?

Ano. Všech devět krav i ty tři, které dnes mají jiní chovatelé, se narodily tady. Nejsou tedy přivezené odjinud.

Jak je vidět, ke svým kravám máte opravdu mimořádný vztah. Rozlišíte jednu od druhé?

Ano. Každá z nich má své jméno a když je dojíme, voláme je jménem. A každá přijde. Ostatně samy už vědí, kdy se bude dojit, a dojdou až na dvůr. Já s manželkou, a také dcerou, pak obsluhujeme dojicí zařízení. Zavoláme, kráva přijde, podojíme ji. Za dvě hodiny je hotovo. Dbáme tu na jejich čistotu, krávy se přes den volně pasou ve výběhu. Když je chci přivolat, začnu volat jen „holky“ a ony přijdou.

Jak jste se vůbec ke kravám a farmaření dostal?

Já jsem původně absolvent papírenské školy. Třicet roků jsem dělal strojvedoucího papírenského stroje v Žimrovicích. Znám výrobu papíru od A do Z. V roce 1985 jsem s tím praštil a šel jsem dělat to nejnižší, co člověk mohl – krmiče krav, a těšil se na důchod. Plánoval jsem si, že si koupím poníka, budu sekat příkopy, chovat králíky, chovat holuby a čekat, až mi přinesou důchod.

Ale v roce 1989 jsem měl padesát let a v listopadu jsme se ocitli v Praze, v době stávek a cinkání klíčů. A přišly změny. O dva roky později jsem dostal první hektary pozemků, a protože jsem byl s kravami od mládí nějak spřažen, koupil jsem první tři.

Všichni se mi tehdy smáli, do roka budeš hotový, říkali. Víte, já ty krávy asi podědil. Třeba vím, že můj praděda šel s krávou na výstavu pěšky až do Racibórze. Prostě ty krávy u nás v rodině vždy byly. A ty geny se projevily i u mě.

Máte to tedy po předcích?

Já už od svých pěti let jezdil s kravami. Tehdy se používaly jako tažná zvířata. Jak to tehdy bylo, když jsem byl starší, už jsem samostatně s nimi pracoval na polích. Ke kravám mám velice blízko.

Jak se vůbec dnes vede soukromým farmářům?

Já jsem nevěřil, že po té revoluci to dojde tak daleko. Čekal jsem, že bude daleko hůř. Považuji to za zázrak, že můžeme takto dnes žít. A já toho využívám. Kdybych měl, jak můj otec, chovat čtyři krávy, dát jim chomouty a dělat s nimi na poli, tak jsem se pro to stejně rozhodl.

Dnes mám takovouto farmu a jsem rád, že na ni mohu dát ceduli se svým jménem. Možná to, že jsem opravdu začínal jako nejnižší člověk – říkalo se o krmičích, že je to práce pro vygumovaná paka – mne naučilo překonávat těžké chvíle života.

Vím tedy, co farmaření obnáší, co potřebuje. Ne pouze teoreticky, ale prakticky. Dnes tu stojíme na farmě a pokud budeme zdraví, nepadneme.

Chcete lidem něco vzkázat?

Ano, dvě věci. Za prvé chci, aby věděli, že tato nemoc nemá vůbec žádný dopad na mléko. Že se nemusí bát kupovat mléčné výrobky. A za druhé aby si vážili práce druhých. To říkám proto, že zemědělství a lidé v něm jsou často nedoceňováni, a dokonce posměškováni jako hnojaři. Ale musí si uvědomit, že i to maso, brambory nebo obilí na chléb na jejich stole musí někdo nejdříve vypěstovat. A teprve pak se mohou najíst.

Kdo je Jindřich Klapetek?

Jindřich Klapetek se narodil před sedmdesáti lety. Jak sám občas připomíná, je o dva měsíce mladší než mistr Gott. Vztah k hospodářství a kravám získal už v raném mládí. Krávy pěstoval jak praděda, tak děda i jeho otec. Sám ale absolvoval papírenskou školu a třicet let pracoval v žimrovických papírnách jako strojvedoucí papírenského stroje.

V roce 1985 ale za dne na den skončil a šel do JZD jako krmič krav. Zde byl pět let. V roce 1991 získal šest hektarů pozemků a přivedl si první tři krávy. Dnes chová dvacet sedm kusů holštýnských černobílých krav. K tomu má dva poníky, husy a další drůbež.

Jeho chov je tzv. přírodní. Krávy žijí pod širým nebem, volně se pasou. „Jsou to šťastné krávy,“ říká o nich chovatel. Za jeho péči se mu odvděčují nejlepšími výnosy mléka – průměrně mezi čtyřiceti až padesáti litry na jednu.