Jiří Hájek: Nejpříjemněji vnímám svět v sedle motorky

Co vás na náročném oboru, jakým je chirurgie, přitahuje?

Je akční a výsledky jsou hned vidět. Medicína mě fascinovala už jako chlapce a na gymnázium jsem šel už s jasným záměrem. Na fakultě jsem během studia pracoval čtyři roky jako pomocná vědecká síla na olomoucké chirurgické klinice. Současně jsem tam dělal i sanitáře a zdravotní sestru.

V sesterském stejnokroji?

To ne, jen v bílém oblečení, takže jsem byl vlastně zdravotní bratr. Ta práce mi dala spoustu poznatků, a proto dnes mohu posoudit činnost sester u lůžka. Občas je to pro ně výhodné a někdy zase dost nevýhodné.

Měl jste v Opavě nějaké vzory?

Hned tři. Prvním byl primář Soldán, který mě dokonale zasvětil do základů chirurgie, druhým primář Klíma, který mě uvedl do problematiky miniinvazivní chirurgie, a třetím primář Vlček se svou otevřenou operativou.

Kterou část své práce považujete za nejkomplikovanější?

Jednoznačně administrativní. Bohatě si ji užívám jako náměstek ředitele a spousta jí byla v dobách, kdy jsem býval pověřený vedením nemocnice. Odvrácenou stránkou vedoucí funkce je nutnost umět zaměstnancům vysvětlit i řadu nutných, ale nepopulárních kroků v zájmu nemocnice. Na sále takové problémy nemám. Tam se cítím velmi dobře a dlouhé hodiny u operačního stolu mi nevadí.

Ale právě tam se setkáváte s lidským neštěstím. Nemíváte z něj deprese?

Něco takového si vůbec nesmím připustit. V důsledku by to mohlo ovlivnit jak správné rozhodnutí, tak i samotný operační výkon. Mimo sál se pak snažím s pacienty komunikovat a chápat jejich pocity.

Ale všechny případy asi jen tak z mysli vytřepat nejdou.

To je bohužel pravda. Nikdy nezapomenu na šestiletou holčičku, která vypadala jako princezna z pohádky. Po sražení vozidlem ji přivezli s těžkým poraněním hrudníčku a bříška. Její stav byl tak vážný, že jsme ji na ARO operovali přímo na lůžku. Udělali jsme maximum, ale zázraky jsme nedokázali a holčička zranění podlehla. Když zemřela, všichni jsme měli doslova slzy v očích. Do smrti na ni určitě nezapomenu.

Chirurg není sólista a potřebuje dobrý tým. Máte ho?

To je pravda, sám o sobě chirurg moc nedokáže. Na oddělení je naštěstí erudovaných pracovníků – lékařů, sester i zdravotníků, většina. Díky tomu se nám daří zavádět nejmodernější operační postupy prakticky ve všech oblastech. Nechci být neskromný, ale naše výsledky jsou rozhodně srovnatelné s klinickými pracovišti. Navíc jsme získali akreditaci, která nám umožňuje vychovávat nové chirurgy.

Slezská nemocnice je také na kraji města. Chtěl byste mít v týmu doktora Strossmayera?

To nevím a vůbec si nejsem jistý, do jaké míry by pacienti jeho bouřlivé a žoviální chování akceptovali. Dnes je v kurzu spíš seriózní a zdvořilé jednání. Vtipálci však mezi lékaři nevymřeli a v každém týmu se nějaký ten Strossmayer najde. Bohužel i Cvach.

Také vám scházejí lékaři?

Ne, jsme jedním z mála oddělení Slezské nemocnice, která se s personálními problémy nepotýkají. Beru to jako výsledek dobré personální práce mých předchůdců.

Nehraje v tom roli prestiž oboru?

Těžko, protože zájem o chirurgii v republice už několik let klesá. Hodně mediků se bojí nést odpovědnost za okamžitá rozhodnutí, která musí chirurg na sále dělat okamžitě. Proto volí spíše finančně lukrativní obory s menším rizikem a výhledem na soukromou praxi.

Ale taková plastická chirurgie je dnes přece hotový byznys. Neláká vás?

Ani náhodou. Plastický chirurg nezachraňuje životy, napravuje jen přehmaty přírody. Práci těchto odborníků rozhodně nepodceňuji, jen říkám, že to není moje parketa.

Mohl jste při některé operaci zvolit jiné řešení?

Ano, ale nikdy nešlo o závažnou chybu. Pacient byl po zvoleném postupu také v pořádku, ale s odstupem času vzato by jiné řešení možná bylo i vhodnější. Po příchodu domůsi pravidelně dělávám inventuru myšlenek, bilancuji a případně konzultuji sporné případy s dalšími kolegy. Chirurg, který po odchodu z práce nechá úvahy v nemocnici, podlemnenemá na chirurgii co dělat.

V rodině se poradit nemůžete?

Nemám s kým, protože tam jsem jediný lékař. Manželka pracuje jako učitelka a je mi velkou oporou. Seznámili jsme se na gymnáziu, takže byla mou první láskou. Hned za týden po promoci jsme se vzali a pokud mluvím za sebe, vybral jsem si dobře. Naší společnou vášní jsou jízdy na motorce, při kterých si nejvíc odpočinu.

Po jedné letošní jízdě jste odpočíval skutečně dlouho.

No, stalo se. Jel jsem po hlavní silnici a z vedlejší nečekaně vjel osobní vůz, do kterého jsem narazil. Naštěstí jsem nejel rychle a možná proto nebyl následek tragický. Skončil jsem na zemi s těžce zraněnou rukou i nohou a na nemocenské jsem byl skoro dva měsíce. Déle jsem to bez práce nevydržel. Ruka se mi naštěstí zahojila bez následků a za to vděčím hlavně kolegovi ortopedovi Henzlovi. Shodou okolností je také motorkář. S nohou je to už horší a její stav mě zatím v práci i mimo ni značně omezuje.

Pocity svých pacientů jste si mohl vyzkoušet osobně.

A dokonale. Zjistil jsem, že pohled z nemocničního lůžka je od pohledu lékaře před ním diametrálně odlišný. Dění kolem jsem jako pacient vnímal daleko citlivěji než v pozici lékaře. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost, ale zopakovat bych si ji už nechtěl. Jednou stačilo.

Motorka zahálí v garáži?

Proč by měla, když je k jízdě? Jsem členem motorkářského klubu K1400, který má kolem tří set členů. S manželkou jezdíme na srazy i na výlety a už jsem na ní znovu najel zhruba dva tisíce kilometrů.

Máte ještě další, méně rizikové záliby?

Jako technicky zaměřeného člověka mě zajímají počítače a návrat k přírodě si užívám na zahradě i se svým bulteriérem Centuriem. Dříve jsem s ním jezdil po výstavách, ale dnes už mu, vzhledem k jeho věku, dávám pokoj. Jsem celoživotní kutil a docela rád vařím. Mívám sice hodně velkou spotřebu přísad, ale moje svíčková je v rodině vyhlášenou kulinářskou specialitou. V životě jsem stihl postavit dům, zasadit strom a zplodit syna, takže po sobě velké resty snad nezanechám.

Skutečně už nechcete nic jiného?

Představy jsou jedna věc a realita zase druhá. Moc bymě například potěšilo, kdyby se podařilo doplnit techniku na oddělení o přístroj na odstraňování metastáz při nádorových onemocněních. Pro postižené pacienty by byl darem z nebes, protože umí pomocí vpichů přes kůži zlikvidovat metastázy při otevřené operaci. Zatím ho mají klinická pracoviště, ale pacientů s rakovinou i na Opavsku rychle přibývá. V jejich zájmu chci věřit, že s ním budu moci v nemocnici někdy také pracovat.