Na červené pohovce tam tehdy seděl společně se spisovatelem Arnoštem Lustigem a baronkou Nosticovou. Bylo to sice již před několika lety, ale pro Josefa to je důležitý bod. Když tento plešatý chlapík s velkými brýlemi začne vyprávět, je kumšt ho zastavit. Je neobyčejně výřečný, myslí mu to, pamatuje si jména i data.

Když vás osloví, má to kulturu: spisovně používá pátý pád. Sám po svých rodičích zdědil zvláštní příjmení. „Moje mamka pochází ze Slovenska,“ vysvětluje Josef Toldi. Na rozdíl od jiných klientů Mariana není na světě sám. V Opavě žije jeho maminka a dvě sestry. Miroslava a Judita, která je Josefovou opatrovnicí.

Venku se pomalu stmívá a v jeho prázdném pokoji, prozatím bez záclon, se cítíme jako ve výkladní skříni. Josef zde na Jateční ulici bydlí pouhých pár dní. Pár dnů zkouší, jaké to je rozhodovat sám za sebe. V samostatném bydlení to už není tak jednoduché, jako tomu bylo ve velké hlavní budově Mariana, kde bylo vše zajištěno.

Tento padesátiletý muž žil od svých čtyř let v různých ústavech. Prošel dětským domovem, Marianem, Ústavem sociální péče pro mládež v Ostravici. „Já v Marianu prožil krásné roky. Řádové sestry mě naučily číst, psát, počítat. V pěti letech jsem se naučil sám poznávat hodiny, aniž mi to někdo vysvětlil. Ke všemu mi pomohla sestra Miriam, má druhá matka, zlatý člověk,“ vzpomíná Josef a jedním dechem dodává, že je chytrý.

Psycholožka mu prý naměřila IQ 110.

Josef Toldi je postava, kterou podle vidění mnoho Opavanů zná. Dlouhá léta jste ho mohli potkávat na různých úřadech, v obchodech na nákupech, na nejrůznějších pochůzkách. „Na takové vyřizovačky mě dřív posílali z Mariana. Moc mě to bavilo a baví. Všude jsem se dostal, všechno jsem vždycky zařídil,“ říká pyšně Josef, který také hrál divadlo, sloužil v kostele, chodil za kulturou.

A není v tom žádný troškař. Když například do Mariana přijela Jiřina Bohdalová, vedl s ní rozhovor. „Bohdalka byla spolužačka sestry Zdislavy, proto tu přijela,“ vysvětluje. Josef je pyšný i na práci, kterou má. Třikrát týdně uklízí v AAA auto. „U té metly asi zůstanu, protože nemám žádné školy,“ krčí rameny muž, který v mládí míval epileptické záchvaty a dospělí si s ním jako s dítětem nevěděli pro jeho živost rady.

„Jsem omyl přírody a huba nevymáchaná. A to se se mnou táhne od mých pěti let,“ směje se.

Co o něm řekl ředitel Mariana Antonín Janýška

Jsme velice rádi, že se Josef Toldi mohl nastěhovat do bytu, který patří mezi obecní byty Opavy. Je třeba poděkovat představitelům Hlásky, že vyslyšeli prosby vedení Mariana, a pomohli tak dlouholetému „ústavnímu klientovi“ nastartovat samostatný život. Od Mariana bude dostávat podporu formou sociální služby „podpora samostatného bydlení“.

Všichni věříme, že se pan Toldi během příštích let osamostatní. Nyní, teprve v padesátce, prodělává to, co každý člověk prožívá v době, kdy opustí svou rodinu a učí se žít samostatně. Podle vlastního výběru a v dohodě se zaměstnanci se bude zdokonalovat ve vaření, praní, zkrátka ve všem, co je pro samostatný život potřebné.

A to, že získal zaměstnání, to od něj bude vyžadovat i velkou osobní zodpovědnost a posílení schopností domlouvat se se spolupracovníky i se zaměstnavatelem. Pro člověka, který prožil celý život v nepřirozeném „ústavním“ prostředí, je to obrovský úkol. A proto držme panu Josefu Toldimu palce, aby dokázal přijmout normální život takový, jaký skutečně je.

My všichni, kteří v Marianu pracujeme, jsme přesvědčeni, že to zvládne. V budoucích dnech, týdnech i měsících může počítat s tím, že u nás najde jak lidské pochopení, tak sociální službu, kterou zatím ještě potřebuje.