Po hradeckém zámku se vám nestýskalo?

Nemuselo, protože jsem ho tak docela neopustila. Až do roku 2008 jsem byla odborným správcem jeho mobiliáře a také jsem se podílela na jeho generální opravě. Návrh stávajících prohlídkových tras a jednotlivých interiérových instalací je rovněž mým dílem.

Eva Kolářová se narodila roku 1949 v Novém Městě na Moravě a po maturitě na Střední ekonomické škole absolvovala studium na brněnské Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně; 
doktorát má z dějin umění a etnografie. Jako kastelánka prošla zámky v Hradci nad Moravicí a v Raduni.
Bydlí v Opavě a její nejbližší rodinu tvoří dcera Kristýna, zeť David a vnoučata Mireček a Kristýnka.

V raduňském zámku jste podstatně rozšířila prohlídkovou nabídku a zajímavé akce. Nelitujete, že odcházíte?

Člověk by neměl lpět ani na těch věcech, které mu přirostly k srdci. V každé profesi by měl vědět, kdy je ten nejvyšší čas říci si: Dost! A odejít. I přesto, že ho práce nejenom těší, ale i naplňuje a dokáže ji upřednostnit i před soukromými aktivitami. Nebo právě proto.

Odejít v době, kdy to jde ještě se ctí a důstojností, to každý nezvládá. Jaký vás k tomu vedl důvod?

Byl to můj věk a tělo, které se už dožaduje klidu. Oprávněně, má na něj už nárok. Půl století jsem věnovala práci na zámcích a teď se budu konečně plně věnovat rodině a tak trochu se i sama rozmazlovat.

Už víte, kdo vás nahradí?

Jistě, Národní památkový úřad po mém oznámení vypsal výběrové řízení a vybral, věřím, tu nejlepší uchazečku. Do funkce nastoupí příští rok v lednu a přeji jí jen to nejlepší.



Co považujete na zámku za svůj epilog?

Z kulturně-společenských akcí to bude zářijový Zámecký čaj o páté, který měl několikaletou pauzu a návštěvníci po jeho obnovení volali. Takže ho jim i sobě, než skončím, ještě připravím. Bude to mé rozloučení s našimi věrnými návštěvníky. Další věcí jsou dvě rozsáhlé akce památkové obnovy. První je generální oprava novogotické hradební zdi z let 1830 až 1833 a druhou představuje oprava a zpřístupnění jižního suterénu zámku. Obě – s výjimkou rekonstrukce zámeckého rybníka Vrchní, jehož projektová dokumentace je už připravena – jsou posledními, dosud opomíjenými rekonstrukcemi uvnitř zámeckého komplexu.

V čem jsou zajímavé?

Výsledky archeologického, stavebně-historického a archivního výzkumu umožnily definovat stavební proměny objektu od středověkého hradu k empírovému a historizujícímu zámku. A právě tento vývoj chceme návštěvníkům představit. V jižních sklepích navíc zůstaly dochovány i doklady postupné modernizace objektu, zejména během 19. a 20. století. Součástí expozice bude proto také náhled do způsobu osvětlení, přívodu vody a vytápění zámku, případně jiných částí areálu.

Po svém nástupu jste v raduňském zámku začínala se šesti zpřístupněnými místnostmi a dnes má dvě zpřístupněné trasy s celkem 21 interiéry. Bylo to náročné?

Bylo to motivující. Bavilo mě pátrat po historii areálu, po osudech jeho majitelů a jejich každodenním reprezentačním i soukromém životě. To všechno jsem se snažila zahrnout i do své knížky Příběh raduňského zámku, vydané v roce 2015. Během všech těch let jsem se snažila získat formou různých převodů, darů a nákupů sbírkový a doplňkový fond, který jednoznačně umožnil rozšíření prohlídkových tras a bohaté vybavení interiérů. Z původního zámeckého zařízení se totiž dochovalo jen čtrnáct předmětů a dnes disponujeme více než dvěma tisíci akvizic.

Takže práce na zámku byla vaší jedinou volbou?

Nebyla, původně jsem chtěla být učitelkou češtiny a dějepisu, ale ztroskotala jsem na hudebních požadavcích. Vystudovala jsem ekonomku, o které jsem vlastně nikdy neuvažovala. Po maturitě jsem hledala práci, která by nebyla jednotvárná. Když přišla možnost pracovat na zámku, neváhala jsem a bylo to mé nejlepší rozhodnutí. Prošla jsem dvěma zámky a každý mě něčím obohatil. A pokud jsem já na oplátku obohatila je, pak těch mých padesát pracovních let nebylo marných.