Hlavní náplní zdejšího centra sociálních služeb je pomáhat lidem, kteří se ocitli v tíživé životní situaci. Je zde ubytovna, nízkoprahové denní centrum a noclehárna.

Vůle řešit problémy

Ubytovna má 8 pokojů s celkovou kapacitou 23 lůžek. Pro pobyt je prvořadá vůle lidí svou situaci řešit, být v evidenci úřadu práce, mít přiznanou sociální dávku, důchod nebo být jinak zajištěn a spolupracovat se sociálním pracovníkem. Mají možnost celodenního pobytu, třikrát denně jídlo, duchovní a aktivizační programy a možnost pracovat na statku ve Strahovicích, kde si zdokonalují pracovní návyky.

Doba, po kterou můžete v azylovém domě být, je zpravidla jeden rok. Nicméně někteří lidé chtějí využít jen některých služeb, a to zpravidla nízkoprahového denního centra. Zde mají možnost se zdarma osprchovat, mluvit se sociálním pracovníkem, který jim může pomoci jednat s úřady. Mají přístup k hledání volných bytů.

Vybraný pracovník vyhledává nejnovější inzeráty nabídky práce. Uživatelé se mohou dívat na televizi, dostat polévku zdarma, čaj, mohou si nechat vyprat prádlo. Mají možnost přenocovat na noclehárně, ale protože denní centrum je časově omezeno, po patnácté hodině jej musí opustit.

Mohou se vrátit v 19 hodin a zůstat do rána. Noclehárna má patnáct lůžek a tři přistýlky, a to za poplatek 35 korun. V ceně je zahrnuta polévka a chleba. Pokud nemají hotovost, mohou pět noclehů odpracovat. Třeba vytíráním chodeb nebo ranním úklidem.

Klienti pracují na statku

V centru sociálních služeb Samaritán je umožněno vykonávat veřejnou službu, která lidem pomůže přilepšit si dvaceti nebo třiceti hodinami práce nad hranici existenčního minima. Na statku Strahovice, který patří k majetku centra sociálních služeb, taková možnost je. Na statek jezdí pravidelně údržbář s několika klienty.

Jeden z nich například posekal kosou kus trávníku, jiný zase vykopal starý suchý strom. Tato dobrovolná práce má za účel nahradit podobné stereotypy. Svou roli hraje i klid nebo kontakt se zvířaty. Zpětná reakce, která drží zaměstnance centra sociálních služeb nad vodou, nebývá vždy jednoznačná a ani velmi častá.

Je ale vždy povzbuzující, pokud se bývalí klienti vrátí s tím, že si našli novou práci a bydlení.

Paní Jana si na život na ulici prý zvykla

Na pravidelnou návštěvu obydlí bezdomovců jsme vyrazili s terénním pracovníkem Centra sociálních služeb Samaritán v podvečer. Po patnácti minutách jízdy z centra města jsme na místě, kde žije paní Jana s mužem, kterého oslovuje Bob. Oba nás srdečně vítají.

Jana líčí svůj příběh klidně a sebejistě. Dávno si zvykla na svůj způsob života a dalo by se říci, že ho má ráda. Chlubí se, že kdysi pracovala na počítači ve výpočetním centru a pak deset let opatrovala jistou starší paní. Říká, že pak byla ale nařčena z podvádění a její život se úplně otočil.

Na ulici žije čtrnáct let. Za tak dlouhou dobu si prý už zvykla. Vypadá vyrovnaně a docela spokojeně. Loňskou zimu prý přečkali bez problémů. Vevnitř bylo teplo. Svítili svíčkami a vařili na plynovém vařiči. Na jaře zemřel Janin druh. V noci po jeho smrti, když přivolaná policie už byla pryč, zůstalo obydlí bez dozoru. Ztratily se z něj cennější věci včetně propanbutanových láhví.

Bob, třicetiletý muž, který s Janou žije a o kterém Jana říká, že je jako její vlastní syn, nám chce ukázat hrob jejich psa opodál. Cestou vypráví o řidiči, který psa v rychlosti srazil. „Naopak jiní lidé jsou hodní. Darují svíčky, pečivo a od obyvatel nedalekých domů občas dostaneme třeba kousek pečeného masa,“ uzavírá Bob.

Přemysl Bierhaus