Areál v kobeřickém Rozsocháči se návštěvníkům otevřel již v pátek večer. Na programu bylo letní kino s francouzskou komedií Co jsme komu udělali?

Poklidný průběh prvního dne Strassenfestu vystřídala akční a soutěživá atmosféra, která zavládla v areálu v sobotu odpoledne. Desítky místních i přespolních návštěvníků s napětím očekávaly odstartování Her bez hranic.

Už na první pohled bylo patrné, že tyto hry pro dospělé účastníky mají v Rozsocháči velkou tradici. Soutěžní týmy mezi běžnými návštěvníky rozhodně nezapadly. Prozrazovaly je barevné trikoty, bojové pokřiky a transparenty.

„Letos jsme přišli obhájit naše prvenství z prvního ročníku. Měli jsme teď sice dlouhou pauzu, ale věřím, že se nám podaří první místo po několika letech opět získat,“ sdělila před začátkem soutěžního klání Petra Glabasňová z týmu Rychlý Rozsocháč.

Účastníci soutěžního klání museli projít několika skutečně nápaditými a nelehkými disciplínami. Už při pohledu na tu první bylo jasné, že celý tým musí být dobře sehraný. Slalom v šesti lidech na dřevěných lyžích totiž nemusí být vždy tak úplně snadná záležitost. V těchto Hrách bez hranic šlo však více než o vítězství o zábavu. A to se organizátorům i soutěžícím podařilo splnit na sto procent.

„Přijeli jsme tady dnes i s rodinu. O Strassenfestu nám říkali přátelé, kteří už zde byli. Musím přiznat, že se opravdu skvělé bavíme. Hry bez hranic jsou v podaní místních skutečně nápadité. Hned bych se do nich zapojil také,“ říká Petr Koutný z Opavy, který přijel navštívit Strassenfest i se svou manželkou a synem.

Hry bez hranic však nebyly jediným tahákem dne. Hned po jejich skončení následovala ukázka vojenských manévrů. Na přilehlém poli mohli návštěvnici sledovat pochod a prvky bojové taktiky napoleonských vojáků. Nadšenci v dobových uniformách přitom nešetřili ani municí. Jejich salvy dokonale umocnili dojem bojového nasazení. U diváků si jejich ukázka právem vysloužila velké ovace.

Večer pak už v areálu patřil kapele Senil Normal Band. Ta zakončovala osmý ročník Strassenfestu v Rozsocháči.

Jan Kleiner: Členská základna se stále rozrůstá

Jan Kleiner

Rekonstrukce bitev z První a Druhé světové války nebo z období středověku jsou fenoménem, se kterým se může člověk setkat poměrně často. O pozornost si však v posledních letech říkají čím dál tím více také nadšenci, kteří reprezentují vojska z napoleonských dob. Jedním z nich je i kobeřický rodák Jan Kleiner.

Jaké vojenské uskupení váš klub reprezentuje?

Náš klub představuje Rotu voltižerú z 18. řadového pěšího regimentu francouzské armády. Fungujeme od 90. let, kdy tento koníček začal nabírat v České republice na popularitě. V rámci různých akcí, na kterých vystupujeme nás mohou lidé vidět jak v tuzemsku, tak v zahraničí.

Schází se vás v oddílu hodně?

Je nás zhruba 15 a máme mezi sebou také ženy. Zatímco muži v oddílu mají jasně danou roli vojáků, ženy pak představují hlavně markytánky. Jejich úkoly na bojišti i mimo něj jsou nepostradatelné. V minulosti se tyto ženy staraly o vojáky, ošetřovaly je nebo stahovaly raněné z bitevního pole.

Odkud berete uniformy?

Naštěstí máme kontakty na švadleny, které umí dané střihy ušít. Konečnou podobu uniformy si pak již dotváříme sami, tak, aby byla co nejvíce věrohodná své době. Když tento koníček začínal, tak mnoho nadšenců jezdilo přímo do pařížské invalidovny, kde se nachází největší vojenské muzeum dané doby. Zde si střihy uniforem sami obkreslovali. Dnes je to však už o poznání snadnější záležitost. Mnoho se toho dá vysledovat také z dobových obrazů.

Kolik času musí člověk do takovéto aktivity investovat?

Je to koníček na plný úvazek. Jednak to člověku zabere de facto veškerý volný čas, svojí roli zde však hrají i finance. Dobová výbava včetně uniformy a zbraně není levnou záležitostí. Stejně tak cestování na velké tuzemské a zahraniční akce.

Jaký je o váš oddíl v současné době zájem?

Právě teď se rozrůstáme. Věkový průměr v oddílu se pohybuje okolo 20 let, ale máme zde samozřejmě i starší, zakládající členy. Organizátoři různých akcí už o nás mají povědomí, naše vystoupení se jim líbí, takže si nás zvou čím dál tím častěji. To mě velmi těší.