Internace řeholních řádů a nedávné odhalení pamětní desky v Hradci nad Moravicí těmto obětem minulého režimu, to jsou události, o kterých naše redakce před nedávnem několikrát informovala. Protože čtenářské ohlasy na zveřejněné texty i fotografie byly značné, rozhodli jsme se vyprávět vám životní osudy hlavní protagonistky tohoto neveselého příběhu. Řeholní sestřička Kordulka, jedna z obětí internace, se narodila na Opavsku, a i přes všechny překážky, které ji život postavil do cesty, na svůj rodný kraj nezanevřela a vrátila se nazpět. Nyní žije v klášteře Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské v Opavě.

Maminku nepoznala

Kordulka, vlastním jménem Anna Heidrová, se narodila roku 1916 v Kravařích-Dvořisku jako nejmladší z pěti dětí. Ona i její sourozenci si prošli těžkou zkouškou. Svou maminku bohužel nepoznala, podlehla nemoci krátce po porodu. Otec nezůstal s dětmi sám a podruhé se oženil. Jeho nastávající přivedla do rodiny sedm svých ratolestí. Pak přišla válka a otec musel narukovat. „Když druhá maminka viděla tu bídu, dostala strach, že se nedokáže o všechny děti postarat,“ říká sestřička Kordulka a dodává: „Sestra musela ve svých třinácti odejít do služby k sedlákovi do Komárova. Také bratr šel do služby, a dnes již devadesátiletá, stále usměvavá a vitální sestra Kordulka se ocitla u své tety ve Velkých Hošticích. Ta ji vychovala. Jak zaznělo doslovně ze sestřiččiných úst: „Kdyby mě teta nedržela na uzdě, kdo ví, jestli bych se vůbec stala tím, čím jsem dnes.“

Starala se o děti německého sedláka

Sestřička potvrdila, že v době jejího mládí byla veliká nezaměstnanost a bída. „Nebyla jsem ani vzdělaná, ani zámožná,“ říká. Postupem času se věk podepsal také na tetě, nebyla na tom po zdravotní stránce zrovna nejlépe. „Musela jsem jít do služby, abych ji alespoň trochu finančně vypomohla,“ říká sestřička a upřesňuje: „Starala jsem se o děti německého sedláka.“ To ji přimělo, aby se naučila cizí jazyk, ten ovládá dodnes. Poté pracovala ještě jako uklízečka v nemocnici U Rytířů. „Vůbec by mě nenapadlo, že se jednou stanu řeholní sestrou,“ nechala se slyšet. Osud tomu ale chtěl, a tak se z nemajetné prosté dívky stala služebnice Boží. Nemocnice U Rytířů byla v minulosti velkým zdravotnickým centrem. „Byla tady interna, ortopedie, gynekologie a další oddělení,“ vyjmenovává sestřička.

Sestra Božena byla také řeholnicí

Starší Kordulčina sestra Isidora (uprostřed) byla také řeholnicí.Také její o pět let starší sestře Boženě doktor doporučil, že by se měla poohlédnout po lehčí práci, než je ta u sedláka. Božena, která později přijala jméno Isidora, se tedy stala rovněž členkou Řádu Panny Marie Jeruzalémské a působila v téže nemocnici. U Rytířů strávila Kordulka šest let, poté pracovala v Novém Jičíně. Po padesátém druhém roce, tedy po již zmíněné internaci řeholních řádů, byly sestry rozvezeny do nejrůznějších zařízení, dokonce i do továren. „Vydobyly jsme si, aby nás dali tam, kde nás bude zapotřebí, kde budeme moci pomáhat bližním,“ říká. A tak se ocitla v domově důchodců ve Vlčím Poli u Mladé Boleslavi. Tam se spolu s dalšími řeholními sestrami obětavě starala o stařenky a stařečky. Další ze sester pracovaly například v řádových či státních nemocnicích, starobincích, vyučovaly v obecných a městských školách, někde dokonce i v mateřských školách.

Veselá společnost, veselý život

Kordulka (vlevo) v mládí hrála ochotnické divadlo ve Velkých Hošticích.Sestra Kordulka miluje veselou společnost. Důkazem toho je fakt, že za mlada hrála ve velkých Hošticích ochotnické divadlo. „V nemocnici U Rytířů nás bylo dvacet děvčat, služebných, rozpomíná se. „Tenkrát byla doba veselejší, v nemocnici jsme si spolu s pány doktory nejednou uspořádali maškarní ples,“ dodává. Také k hudbě má velice blízko. Jak potvrdila jedna z blízkých příbuzných, umí sestřička krásně zafoukat na harmoniku.

Po převratu v roce 1989 se stejně jako všem lidem, i řeholnicím otevřela cesta na západ. Vytouženým cílem, ostatně jako každého katolíka, je navštívit Řím. „Tam jsem se po dlouhých letech opět potkala se sestrami, které dříve pracovaly v Opavě, ale byly odsunuty,“ vypráví. Dále se podívala do Tyrol, Rakouska, Německa. „Viděla jsem hodně věcí a zažila krásné chvíle,“ říká a vzápětí dodává: „Doma je ale přece jenom doma.“

Duši máme od Boha

„Modli se a pracuj,“ tak zní sestřiččino životní krédo. Jak sama říká: „Rodiče nám dali tělo, ale duši máme od Boha, věříme v něj, on nám dává cíl.“ Sestra Kordulka je velmi skromná, a to i přesto, že se může pyšnit tím, že ji přijal sám papež Jan Pavel II. i další politici v zahraničí. Jak uvedla její příbuzná: „Láska k bližnímu jí poskytla jak přízeň prostých lidí, tak lidí vysokoškolsky vzdělaných. Věta, která vystihuje jak věk, tak její povahu, zní: „Není kumšt být starým, ale ve stáří zůstat mladým,“ říká se smíchem.

Podle dostupných informací bylo před 2. světovou válkou jen u nás, tedy v Opavě, Bruntále, Vrbně pod Pradědem, Uničově, Andělské Hoře a několika dalších místech Moravy více než dvě stě sester patřících do kongregace Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské. Nyní obývají opavský klášter pouhé tři tyto služebnice boží.