Když se řekne název Pony Express a k tomu přidá jméno opavského zubního lékaře Miroslava Kozelského, jmenovaný muž odpoví: „Ano, ale rozhodně to nejsem jen já. Lidí, bez kterých by to nešlo, je dnes okolo tří stovek. Já jsem jen jeden z nich.“ Přesto naše povídání neodmítl a ochotně vyprávěl nad svojí bohatou kronikou o historii i současnosti této ojedinělé akce.

Na otázku, proč se tak americká záležitost, jakou je Pony Express, tedy přeprava pošty na koních, objevila právě v tehdejším Československu, je poměrně jednoduchá odpověď. Musíme se však vrátit o pár let zpět, před rok 1985.

1985 – Pony Express v Čechách

Impulzem ke vzniku českého Pony Expressu, protože ze začátku to byla jen česká záležitost, byla návštěva trampa a obdivovatele westernu Jindry Bílka v USA. Tam zavítal do muzea Pony Expressu. A měl jasno. „Tohle budeme jezdit u nás, mu možná tehdy projelo hlavou,“ říká o prvotní myšlence Miroslav Kozelský. Naštěstí ta Jindrova nezapadla jako řada jiných. Svým nápadem dokázal nakazit své kamarády a společně začali s realizací.

Přišel rok 1985, rok, kdy Pony Express slavil 125 let od své první jízdy. To byl ten pravý termín vydat se na cestu 13. září toho roku ve čtyři hodiny ráno vyrazil z návsi Stříbrné Lhoty u Mníšku pod Brdy Standa Vodenka, první jezdec s koženou taškou na dopisy. Jezdci, kterých bylo tehdy 35, se střídali po dvacetikilometrových úsecích a za 40 hodin pošta dorazila do cílové stanice v Suchdole nad Odrou.

V osmdesátých letech byla doba trochu jiná než dnes. Koně vlastnily jen jezdecké oddíly, westernové vybavení se koupit nedalo. Vše se dělalo doma, amatérsky, jak se říká na koleně. Miroslav Kozelský vzpomíná i na to, jak si musel na první jízdu půjčit koně: „Na první Pony Express jsem měl půjčeného koně, se kterým jezdili naši reprezentanti mezinárodní soutěže. Už tehdy musel mít cenu milionu. Když si vezmu, že jsem na něm jel neupravenou cestou a v noci…“

Možná ani sami muži, kteří stáli u prvního ročníku netušili, jaké dítko přivedli na svět. S každým dalším ročníkem se trasa Pony Expressu prodlužovala, až se z něj stala mezinárodní záležitost dlouhá 2 800 kilometrů.

„Dnes se jezdí ze Slovenska od Milhosti u maďarských hranic, napříč Moravou a Čechami do Německa až na hranice s Holandskem, kde je v Rüttenbrocku konečná stanice. Naším společným snem je propojit čtyři moře. Baltské, Středozemní, Severní a Černé. Snad se to jednou podaří,“ říká o současné trase i plánech do budoucna Miroslav Kozelský.

Projet jezdcům celou trasu trvá osm dní. Kdo si to spočítá, zjistí, že včera dorazily jeho dopisy na hranice Holandska a po neděli je už může očekávat ve své schránce. K hlavní trase se ale připojují i trasy vedlejší, třeba jedna vede z jižních Čech z hranic s Rakouskem a z Polska až od Poznaně. Právě polské části dalo popud to, že před devíti lety se Pony Express dostal až do Opavy.

„Letos byla stanice Pony Expressu v Opavě podeváté. První rok to bylo u Hypernovy, kde se sešla jen hrstka lidí. Byl ale mezi nimi i bývalý primátor Opavy. Ten byl akcí nadšený a navrhl, aby se stanice přesunula přímo do centra města, na Dolní náměstí. Vůbec i dnešní vedení města nám ochotně vychází vstříc a určitě mu, a hlavně paní Štěpánkové, která se o nás stará, za to patří náš veliký dík. Stejně jako všem těm, kteří nám ochotně pomáhají úplně zadarmo,“ vzkazuje Miroslav Kozelský.

Jezdci si převzali poštu od polských kolegů v Pilszczi už na polském území. Zde se sešla spousta lidí, a než se vše odbavilo, nabrali jezdci zpoždění. Proto museli přidat, aby dojeli do Opavy v poledne podle plánu. Zde proběhla přejímka pošty a pokračovalo se dál. Na Hradec, do Lesních Albrechtic, Janouchova a do Suchdola nad Odrou. Zde proběhla slavnost právě u příležitosti výročí. Letos se Pony Express jel popětadvacáté. V Suchdole se pošta předala na hlavní trasu.

Několik čísel o Pony Expressu

3    3. dubna 1860 se poprvé vydali jezdci s poštou ze St. Joseph (Missouri) do Sacramenta (Kalifornie).
180 Na trase dlouhé dva tisíce mil bylo celkem
180 stanic pro výměnu koní.
300 Podle pramenů bylo u Pony Expressu na stanicích zaměstnáno 300 až 400 lidí.
100 Poštu převáželo sto jezdců, pro ně bylo připraveno na 500 koní na střídání.
18 Průměrný věk jezdců byl 18 let.
25 Týdenní plat činil 25 dolarů, při přijímání byli upřednostňováni sirotci.
19 Pony Express fungoval 19 měsíců.
160 Celkem se uskutečnilo 160 kompletních cest a ujeto bylo 650 tisíc mil.
34 753 Jezdci přepravili 34 753 zásilek.
900 Celkové náklady na Pony Express se vyšplhaly na
900 tisíc dolarů, po ukončení činnosti zůstal ale dluh 200tisíc dolarů.
220 Rekordní jízda trvala 220 hodin, prameny ale uvádějí čas 7 dní a 17 hodin. Tento rekord byl vytvořen při doručení nástupního projevu Abrahama Lincolna.

Příští rok se tedy vývěsní štít Pony Express objeví v Opavě podesáté. Pořadatelé by rádi udělali svoji zastávku trochu slavnostnější. „Určitě by si jubilejní ročník v Opavě zasloužil trochu slavnostnější akci. Rádi bychom sem dostali skupinu Texmeni, ale to nebude zadarmo, i když kluci by nám udělali cenu. A přivedli další westernové ukázky. Uvidíme, vše záleží na penězích,“ naznačil Kozelský plány na další rok.

Pony Express je atraktivní nejen pro milovníky westernu, ale i pro ostatní. Využívají ho jak běžní lidé, kteří chtějí udělat radost sobě nebo známým, tak sběratelé. Pomineme-li romantiku koňského sedla a dobrodružství jezdců na cestě krajinou, co je tím magickým pro ostatní?

„Člověk, který svěří Pony Expressu svoji písemnost, to dělá s vědomím, že každý z jezdců a poštmistrů ve stanicích složil přísahu po vzoru tehdejších amerických pošťáků. Jsme tak zavázáni písemnost dopravit na místo určení a řádně doručit. Lidé tak napíší na dopis svoji adresu, jako cíl určí řekněme Berlín, a pošlou tak dopis sami sobě třeba z Německa. Hodně našich služeb využívají sběratelé kvůli razítkům, která pak na obálce jsou. Samozřejmě, že dopis nedoručíme přímo na adresáta, ale dopravíme jej do nejbližší poštovní úřadovny klasické pošty, která ho normální cestou doručí do schránky,“ vysvětlil princip Pony Expressu Miroslav Kozelský.

Vše ale dnes stojí peníze. Také Pony Express není úplně zdarma.

„Pro písemnosti odesílané v rámci Evropy vybírá mobilní poštovní úřad na stanicích třicet korun, za ty, které jdou přes moře mimo Evropu, pak padesát. Ve srovnání s klasickým poštovným to vlastně je výhodná cena. My všichni to děláme zdarma, je to hlavně o kamarádství a touze po dobrodružství,“ říká Kozelský.

Je to pro nás čest

Kdo jsou ale ti, kteří jednou do roka obléknou červené košile a žluté šátky po vzoru amerického Pony Expressu a vydají se napříč několika státy s dopisy v brašnách?

„Jsou to kamarádi, úžasní lidé, kteří jsou schopni domluvit se na pevném harmonogramu a hlavně jej pak dodržet. Dříve jsme se všichni znali navzájem, ale dnes už jsou to, včetně personálu okolo akce, stovky lidí z několika zemí a právě v tom je to tak úžasné. Luděk Burian měl jedno motto: Není to povinnost, není to ani právo, Pony Express, to je čest. A to myslím přesně vypovídá o tom, co pro nás Pony Express znamená,“ vysvětlil Kozelský.

Přesto ale na cestě nečeká na jezdce jen idylická krajina a kilometry plné romantiky dávných časů. Občas zažijí i nějaké to překvapení.

„Stává se, že se některý úsek nedá projet, prostě některý majitel to najednou zakáže. Letos to ale byl snad jeden jediný na Slovensku. Stává se, že kůň začne kulhat, odmítne v noci přejít most. Také ze začátku našeho ježdění se stalo, že přišla průtrž mračen a voda se dostala až do brašny s dopisy. To se pak muselo sušit na slunci a luštit rozpité adresy. Pamatuji i případ, kdy v Čechách jezdce přepadli a uloupili jim poštu. Naštěstí se pak ukázalo, že šlo jen o vtípek, a pošta byla řádně doručena. Tehdy to ale vzbudilo velké emoce a od té doby se takové překvapení neopakovalo,“ vzpomíná Miroslav Kozelský.

Přesto je tu ale potenciální možnost, že některý úsek nebude jezdec schopen nastoupit nebo dojet. Co pak?

„Předně, to se stát nesmí. Jezdí se ve dvojicích, a kdyby jeden nemohl, musí druhý. Nebo předchozí jezdec musí ujet i následující úsek. Že to tak bude, je vlastně i součástí přísahy. Pro případy, kdyby vše selhalo, je připraven indiánský běžec, který zásilku prostě převezme a donese do místa určení. K tomu se váže i zajímavá příhoda hned k prvnímu ročníku Pony Expressu. Tehdy byl jako indiánský běžec připraven kamarád doktora Koláčka, olympionik z Moskvy, Svoboda. Půjčil si v divadle indiánský kostým, aby byl stylový. I když byl úsek normálně obsazený jezdcem, zaběhl si ho společně s námi. Později se svěřil, že druhý den startoval v Praze na Běhu Rudého práva a tam zaběhl svůj nejlepší výkon. Prostě si dal před závodem dvacet kilometrů tréninku cestou necestou a docela se mu to vyplatilo,“ vysvětlil Kozelský.

Western

Western, to je láska na celý život. Dalo by se říci životní styl. Kdy vlastně člověk propadne tomuto kouzlu?

„K westernu a ježdění na koni jsem se dostal u pana Kašpárka, kam mne přivedla country zpěvačka Karla Vosmanská, která dnes žije v Kanadě. Jezdili sem i kamarádi z kapely Texmeni, herec Tomáš Holý s maminkou, režisérka Jarka Vošmiková a spousta dalších zajímavých lidí. Začali jsme k němu také jezdit na dovolenou a já začal jezdit na koni. S nadsázkou říkáme, že western jsme jezdili už v době, kdy se to tak ani nejmenovalo. Tak to bylo dávno. K westernu jsem tíhnul i v době, kdy jsem fungoval v Kateřinkách v dostihovém oddíle, ale na dostihy jsem nikdy neměl ani vzrůst, ani váhu. V roce 1993 pak fungoval v Opavě Western Riding Club, pořádal první westernové akce a závody. V Opavě také v té době ještě fungoval West klub na Olomoucké ulici, kde také kromě hospody byl westernový obchůdek. Sem začali jezdit Poláci a postupně jsme s nimi začali vymýšlet polskou část Pony Expressu.

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. Co ježdění dává člověku, jakým je doktor Kozelský?

„Co mi to dává? Řeknu to krátce. Prostě mne to baví! Je to trochu jiné než sportovní ježdění a oboje má svůj půvab. Když se člověk, který jako sportovní jezdec je zvyklý s koněm neustále pracovat, dostane do westernového sedla a jede volně lesem, občas zastaví v některé hospůdce na pivko, pak zjistí, že byl v sedle několik hodin, a nepřišlo mu to divné. Nejezdím jen western, účastním se i dalších akcí , jakými jsou třeba Hubertovy jízdy. Znovu musím zopakovat, prostě mne to baví.“

V Opavě vystupoval legendární Buffalo Bill

Živá legenda průkopnických časů Divokého západu a hrdina mnoha dobrodružných románů z té doby. Buffalo Bill, vlastním jménem William F. Cody, žil v letech 1848 až 1917.

Byl lovcem bizonů, armádním zvědem, dobrodruhem a později majitelem a hlavní hvězdou jezdecké revue, proslulou jezdeckými i střeleckými disciplínami a také neuvěřitelnými výstupy indiánů, kovbojů a krotitelů divokých koní. S tímto programem navštívil Buffalo Bill řadu států a 9. srpna 1906 ho předvedl od 14 a 20 hodin také okouzleným opavským divákům na tehdejším armádním cvičišti na okraji dnešního Městského parku. Představení bylo složené z cvičení jezdeckých veteránů všech zemí, z romantického dobrodružství se stovkou indiánů a také z čety japonských samurajů při válečných manévrech. Sám Buffalo Bill se představil jako král střelců na tryskem jedoucím koni a závěr byl vyplněn úchvatným vojenským dramatem Bitva u Little Big Horn.

I slavný Buffalo Bill byl jedním z jezdců, kteří ve své době nosili červenou košili a žlutý šátek Pony Expressu. Je tedy jedním ze vzorů dnešních pošťáků na koních. (jih)