Úspěšná dvojice má spoustu zážitků, ale hovořit o nich může pouze Adéla.

Baby je tvým prvním psem?

Ano i ne. Jako malá holka jsem vyrůstala s francouzskými buldočky, kteří patřili našim. Po roce, kdy jsme žádného neměli, jsem mamku přemluvila, aby mi nějakého koupila. V devíti letech jsem dostala bordercollii Arletu s podmínkou, že se o ni musím starat sama. Začala jsem s ní dělat agility, ale Arletu začalo cvičení moc bavit a přestala jsem ji zvládat. Nejdřív jsem myslela, že se časem zklidní, ale zůstala hodně temperamentní. Proto jsem před pěti lety dostala malou Baby.

Kde skončila Arleta?

Máme ji doma pořád, ale protože si přetrhla vaz na zadní noze, nemůže už běhat tak jako dřív.

Baby také není zrovna klidný pejsek.

Kdepak, temperamentu má na rozdávání, ale je dobře ovladatelná. Už jako štěně byla hodně rychlá, a když jsme se časem sehrály, ještě zrychlila.

Co představuje dokonalou souhru?

Je to úplně ta nejdůležitější věc, kterou závodník při agility potřebuje, a každodenní soužití se na dráze hodně projevuje. Baby reaguje nejenom na má slova, ale i na pohyby těla. Například poloha ramene jí signalizuje, že se má otočit. Parkúr je postavený pokaždé jinak, a proto mě musí neustále sledovat. Na každou překážku je jiný povel a pes je musí přesně rozlišovat.

Jsou jí některé méně sympatické?

Myslím, že ji baví všechny. Nepatří k těm plachým šeltiím, které se neúspěchu zaleknou. Několikrát třeba spadla z kladiny a klidně na ni jde znovu stejnou rychlostí. Snaží se udělat všechno, co po ní chci, jak nejlépe umí.

Dočká se za to odměny?

Jistě, po každém běhu si s ní hraji a po úspěšném doběhu dostává piškoty, salám a další dobroty, které má ráda. Přesto si myslím, že za největší odměnu považuje zjištění, že z ní mám radost.

close zoom_in Jak dlouho už takový pocit zažíváte?

Na prvních závodech měla Baby jen rok a půl, takže výsledek nebyl nic moc, ale časem se to zlepšilo. Sérii úspěšných závodů jsme nastartovaly prakticky až vloni. Vůbec mě přitom nenapadlo, že bychom spolu něco velkého dokázaly. Přišlo to tak nějak samo a je to krásné.

Pro tebe určitě, ale jak to prožívá Baby?

Úplně stejně. Když se nám zadaří, instinktivně pozná, že byla dobrá, a mívá obrovskou radost, kterou netají. Už v cíli nadšeně poskakuje a poštěkává. Jen potlesk jí vadí a dává to hodně najevo.

Tobě potlesk nevadí.

Mám z něj radost, ale nějak zvlášť významně ho také neprožívám. Je pro mě završením krásného pocitu z vítězství, který si u velkých a náročných závodů většinou uvědomuji až později.

S jakou reakcí na tak obrovský úspěch ses po návratu setkala?

Ve škole mi spolužáci zatleskali a učitelé gratulovali. Průběh závodu jsem řekla jen nejbližším kamarádkám, které to zajímalo. Začala se hlásit i média. Dělala jsem rozhovory s novináři a jsem pozvaná do pořadu ostravského rozhlasu. Zájem projevila i Česká televize, televize Prima a režisérka Pinkavová o mně natočila snímek pro televizní cyklus Nehasit! Hořím!

Dokonale jsi zviditelnila nejenom svou republiku, ale hlavně město. Magistrát se ke gratulantům také připojil?

Zatím ne.

Jak je to s cenami ze soutěží?

Za titul Mistr světa v agility jsem dostala dřevěnou plaketu a kytici, protože v tomto závodě jde hlavně o titul. V dalších závodech jsem získávala například psí granule, ale Baby je nedostala. Krmíme ji pouze jednou značkou, která jí maximálně vyhovuje, takže vyhrané granule skončily u jiných chovatelů nebo v psím útulku. Doma mám též kolem sedmdesáti pohárů a nějaké medaile.

Agility je asi dost prodělečný koníček.

Hodně prodělečný. Kromě krmení a plateb veterinářům musí závodník platit členský příspěvek klubu a startovné na závodech. Naši rodinu přišly jen letošní zahraniční závody na třicet tisíc korun a další peníze stály i závody v republice, kterých bylo hodně.

Už s Baby zase cvičíš?

Ne, teď jí dávám pauzu a chodíme jen na procházky. Všechno už umí, a proto jí to stačí. Ráda bych měla ještě jednoho psa, se kterým bych mohla začít trénovat zase od začátku, ale mamka mi ho nechce dovolit.

Tomu se divit ani nedá, vždyť doma už máte dva psy.

Proč? Bydlíme ve velkém bytě, do kterého by se další pes klidně vešel, a máme i zahrádku. Blízko je také řeka, kam se dá se psy chodit. Hlavním problémem jsou asi peníze. A také čas.

Jak doháníš zameškané učivo?

Ve škole jsem chyběla jen necelé dva týdny, tak ani moc pozadu nejsem. Mamka mi zameškané učivo zkopírovala a já ho teď doháním. Musím, protože už jsem zkoušená.

Letos končíš základku. O další škole máš jasno?

Chtěla bych studovat Slezské gymnázium, pokud se tam dostanu. Zatím vůbec netuším, čemu bych se chtěla dál věnovat, a na gymplu budu mít dost času k tomu, abych to poznala. Jako malá jsem chtěla být veterinářkou, ale už mě to pustilo.

Agility tě ještě nepustilo?

To ne, chci ho dělat tak dlouho, jak to půjde. V našem opavském klubu Katmaj k tomu mám ideální podmínky. Má dobrou rozlohu i umístnění a je dobře vybavený elektřinou, překážkami i klubovnou, kde se dá posedět. Mám k němu vztah i proto, že jsme si ho upravovali svépomocí, a někdy to byla pořádná dřina. O to krásnější je poznatek, že se výsledek podařil.