V dětství nic jiného než ticho neznala a teprve později začala vnímat tiché zvuky. O sluch přišla vedvouletech po zánětu mozkových blan a středního ucha. „Rodiče měli hospodářství, dost se nadřeli, a tak si zprvu ani nevšimli, že přestávám mluvit. Došlo jim to až po delší době, když už bylo na cokoli pozdě. Doktoři řekli, že jsem ohluchla, a že je to už natrvalo,“ vrací se vzpomínkami do dětství Marie Turková.

Jako pětiletá se dostala do Základní školy pro neslyšící na Svatém Kopečku u Olomouce a zpočátku to pro tak malé dítě bylo hodně těžké. Moc jí chyběli rodiče a sourozenci.

V internátní škole

Postupně si zvykla a nakonec přišlo období, kdy se jí domů už ani moc nechtělo. V rodině to nebylo, tam se měli navzájem hodně rádi, ale ve škole si našla hodně kamarádů, se kterými si dokonale rozuměla, a dobré vztahy měla i se svými učitelkami a vychovatelkami.

Domů do Vrbky jezdila na prázdniny a to bylo dost málo. „Když jsem přijela, rodiče pracovali a sourozenci měli kamarády, se kterými jsem se přes rok stýkat nemohla. Také s dorozumíváním byl trochu problém. My jsme se ve škole učili mluvit, odezírat a znakovat správně česky, kdežto doma se mluvilo prajzským nářečím,“ říká paní Turková.

Ale díky bratrovi, který byl velmi trpělivý, zvládla i tento problém.

Osud ji citově obohatil

Před deseti lety získala práci v opavské Charitě, kde nyní kompletuje hračky v Chráněných dílnách sv. Josefa. Jako jediná se domluví znakováním. Po speciální léčbě na jedno ucho trochu slyší, ale například televizi bez speciálních sluchátek téměř neslyší. I za to málo je však osudu vděčná. Život ji vzhledem k postižení dost ochudil, ale nezatrpkla.

„Žila jsem ve dvou rozdílných a oddělených světech. Jeden mi poskytoval všechno kromě maminky, táty a sourozenců, v tom druhém byli mí nejbližší, ale zase byl chudý na běžné dětské radosti a prožitky. Samozřejmě, že každý handicap přináší složitější navazování kontaktů. Takže já mám dnes hodně přátel, většinou neslyšících a našla jsem si mezi nimi i manžela. Dcera naštěstí slyší dobře,“ konstatuje Marie Turková.

Znaková řeč není vždy dokonalá

Kromě práce v Charitě se angažuje také ve Svazu invalidů, kde pomáhá s učením znakové řeči. Hodně prospěšná je i hluchoněmým kolegům z práce. Jako jediná z Charity se s nimi domluví, přestože znakovou řeč se zde učilo již několik zaměstnanců.

„Znaková řeč je dlouhý a složitý proces. Bohužel, už několik let se používá jiné znakování, než jaké jsme se učili ve škole my. Je možné, že si brzy neporozumí ani stejně postižení lidé, které dělí jedna či dvě generace. Každý totiž používá jiné znaky,“ vysvětluje paní Marie.

Tento problém však není jediný. Další je se sledováním televize. Tlumočník ve znakové řeči je příliš rychlý a zachytit text je obtížné i po nastavení titulků. Většina hluchoněmých se navíc nikdy nenaučí číst a psát a jejich život je tím chudý na podněty. Někteří neslyšící sice mluví, ale ne vždy srozumitelně. Mohou odezírat, ale nedokáží se třeba vyjádřit, což může ostatní lidi od navazování kontaktů odradit.

Právě kvůli komunikaci jsou podle Marie Turkové bariéry mezi světem slyšících a neslyšících mnohem větší než mezi nevidomými a lidmi, kteří vidí. Proto se v komunitě neslyšících snaží pomáhat jak se dá. Uvítala by, kdyby se slyšící začali znakovou řeč více učit, tak, jak je to běžné především v západní Evropě.