Letos devadesátiletý Václav Djačuk, podobně jako řada dalších občanů z předválečného Československa, utekl před fašismem na východ. Stejně jako další i on skončil v sibiřském gulagu. Až v roce 1942, kdy se začala formovat 1. čs. samostatná brigáda v SSSR, dostal možnost sovětský koncentrák opustit.

Nebylo to ale jednoduché, u Sovětů byl zapsán jako organizátor stávky, a tak bylo jeho propuštění opakovaně odkládáno. Nakonec se ale přes Vladivostok dostal až do Buzuluku a zde nastoupil do letecké jednotky pod velením Františka Fajtla.

Z pěti set zájemců se Václav Djačuk, který předtím nikdy v letadle neseděl, stal jedním z 39 československých adeptů, kteří prošli všemi testy i závěrečnou lékařskou prohlídkou. Začal výcvik, na jehož konci zůstalo pětadvacet letců zařazených do jednotky. Pro Václava Djačuka začala válka.

Zklamáním sice bylo, že nebyl vybrán pro pomocnou misi Slovenskému národnímu povstání, ale i tak ve své lavočce bojoval nad Polskem, zúčastnil se osvobozovacích bojů v oblasti Opavska a Ostravska a nakonec přišel rozkaz k cestě do Prahy.

V červenci 1945 sice odešel z armády, ale jen na čas. Za rok se stal opět vojákem a zkušebním pilotem Leteckého zkušebního ústavu v Letňanech. V březnu 1950 ale přišla rána z čistého nebe – musel z armády i od letadel. Důvod neznal, ale kádrově to už měl navždy polepené.

Nejdříve dělal stavebního dělníka, dva roky pracoval jako horník. V sedmdesátých letech pak odešel do důchodu. Po roce 1989 byl rehabilitován a byly mu vráceny vojenské hodnosti. Dnes bydlí v Praze.

Václav Djačuk je jeden ze tří veteránů druhé světové války, kteří byli letos navrženi na udělení státního vyznamenání.