Na této straně vám Listopad 1989 na Opavsku přinášíme trochu z jiného úhlu pohledu: prostřednictvím obyčejných lidských příběhů.

Fotograf Jiří Kristian: Šli jsme do toho po hlavě

Hektické chvíle divadelní stávky i pozdějších mítinků v listopadu 1989 prožíval Jiří Kristian jako fotograf i jako člen divadelního stávkového výboru.

„Byly to hektické chvíle s obrovskou odpovědností, kterou i dnes zpětně vnímám. Šli jsme do toho po hlavě – dopoledne zkoušky na Baladu z hadrů, kterou režíroval Pavel Dostál, odpoledne práce ve stávkovém výboru, podvečerní mítinky před divadlem a večerní v divadle.

Řídil je a moderoval Pavel Dostál, který nás dokázal podle potřeby i dost krotit. O to víc mě pak překvapoval svými postoji jako ministr kultury, ale to už byla jiná záležitost,“ vzpomíná Jiří Kristian na doby, kdy v divadelní budově i přespával.

Mítinky před divadlem i v něm sledoval také přes hledáček svého fotoaparátu a tím je zvěčnil. Ze zhotovených snímků vytvořil dvě kolekce. První je zaměřená na listopadový život v divadle během přípravy Balady z hadrů, která byla poslední inscenací před rekonstrukcí divadelní budovy.

Dvacítka těchto snímků je teď k vidění ve foyer Slezského divadla. „Druhou kolekci, zachycující atmosféru mítinků i protagonistů, kteří na nich vystupovali, ode mne zakoupila organizace OKO. Chce ji vystavit v prosinci při otevření Obecního domu,“ říká Jiří Kristian.

Hnutí za nenásilí před budovou divadla. (Foto: Jiří Kristian)

Všichni lampasáci otočili kabáty

Tomáš Bradáč je muž, který, ač z Opavy, prožil listopad 1989 na druhé straně republiky. V té době sloužil v Československé lidové armádě nedaleko Plzně. Na vojnu odešel za kovaného socialismu a vrátil se do propukajícího kapitalismu.

Snad proto nejsou jeho vzpomínky naplněny činy chrabrých revolucionářů, ale vypovídají o tom, v jaké nejistotě a nevědomí se snažili velitelé udržet záklaďáky. Jeho vyprávění vám přinášíme doslovně. V listopadu 1989 jsem se neúčastnil ani stávek, ani jsem necinkal klíči na náměstí. Byl jsem totiž na vojně.

Nastoupil jsem v září do Pardubic a po přijímači jsem se ocitl ze dne na den v jedné posádce nedaleko Plzně. Tam mne na začátku druhého roku vojny listopad zastihl. Dobře si dodnes vzpomínám na ty dny, kdy jsme nejprve měli povinné televizní noviny, pak najednou jsme na ně nesměli, pak zase museli…

Na různé velitele, kteří jeden den vedli proslov před rotou o kontrarevoluci a napomáhačích kapitalismu a druhá den, již s trikolorou v klopě, zakládali OF a poučovali nás o demokracii. Jen tak mimochodem, z asi třicítky tehdejších vojáků z povolání jen dva zůstali, jak se říkalo, věrni straně a vládě. Docela by mne zajímalo, co dělají dnes.

Všichni ostatní otočili kabáty.

Pro mne, který jsem byl za plotem posádky v lesích na sever od Plzně, je tak listopad 89 spojený se dvěma zážitky. Tím prvním bylo, když najednou – a to muselo být hned kolem toho sedmnáctého – přišel zákaz vycházek, do služby se chodilo s „prověřeným“ lampasákem a ven mimo kasárna se také nesmělo bez doprovodu.

Vzpomínám, jak jsem jednou jel do Plzně do skladu – samozřejmě s jedním kapitánem jako doprovod - a jen z okna vétřiesky pozoroval, jak to v ulicích vypadá. Druhým, o poznání příjemnějším zážitkem, bylo, když jeden ze záklaďáků přinesl na rotu letáky. Dovezla mu je máma z Prahy.

Nevím, který den to přesně bylo, ale byl to pro nás šok. Hlavně různá obvinění komunistů, zprávy o tom, co se děje v Praze i jinde a porovnávání životní úrovně u nás a na západě. Poprvé jsme se tak po pravdě dozvěděli, co se vlastně děje.

Dodnes vidím ty řádky.

Kluci, je to tady…

Jak vzpomíná na 17. listopad 1989 ředitel Dětského domova v Opavě Milan Škrabal? „Je už to dosti dlouho, takže si podrobnosti nevybavuji. Jen si vzpomínám, že byl pátek a že následný den v sobotu se ke mně donesly zvěsti, že v Praze je nějak rušno.

Večer jsem už pilně poslouchal Hlas Ameriky a následné nedělní dopoledne obtelefonovával kamarády a říkal jim: Kluci, je to tady,“ popisuje Škrabal. Nikdo mu prý tehdy nevěřil. „Ale když v neděli večer uvedená rozhlasová stanice šířila zprávu o studentu Šmídovi, který měl snad při demonstraci zemřít, tak vím, že v tom okamžiku jsem si byl zcela jist, že toto již projít nemůže a že dojde k zásadní politické změně,“ pokračuje.

Byla to podle jeho slov doba nesmírně hektická, plná zvratů, iluzí a nadějí. „Jsem jí moc rád, jen mi je nesmírně líto, že se vytratila tehdejší lidská soudržnost. A že nynější politická elita napříč všemi politickými stranami, tak jako ta dřívější, myslí na obyčejné lidi tak žalostně málo,“ doplnil.

Neměl ten správný původ

Je to sice již dvacet let, ale ten čas prý uběhl jako voda. 17. listopadu 1989 byla vcelku velká zima a venku poletoval sníh. Tak vzpomíná na osudný den starosta Budišova nad Budišovkou František Vrchovecký.

„Jelikož jsem se v ten čas stěhoval s rodinou do nového bytu, prožil jsem tento den na štaflích při malování. Při tom jsem neustále poslouchal rádio, které vysílalo do éteru zprávy z událostí hlavně z Prahy, do té doby nepředstavitelných ani pro ty největší optimisty,“ řekl Vrchovecký a dodal: „Přiznám se, že jsem měl trochu obavu, jak to všechno dopadne.“

Zároveň podle svých slov velmi litoval, že se toho nedožil jeho otec, pro kterého by byly události 17. listopadu velkým zadostiučiněním. „Ten v životě prožil velmi těžké chvíle, ale pevně věřil, že starý, nespravedlivý režim nemůže vydržet navěky. Také díky změnám po 17. listopadu vděčím za to, že jsem byl zvolen starostou Budišova nad Budišovkou,“ vzpomíná.

Jak uvedl, neměl ten správný původ na to, aby takovou funkci nebo jakoukoliv jinou vedoucí funkci v minulém režimu, byť jako vysokoškolák, vykonával. „Přiznám se, že nebýt 17. listopadu, tak bych do žádné komunální ani jiné politiky, ze zásad, podle jakých jsem byl vychován, ani nešel.

Velmi jsem váhal, zda mám odejít od původního povolání, které mě velmi bavilo a naplňovalo. Nakonec jsem to ale bral jako službu lidem a povinnost, že se nemá stát stranou, když chceme něco změnit,“ míní.

„Tak to nakonec říkával i můj otec. Jsem rád, že jsem události 17. listopadu 1989 prožil,“ uzavřel.

Vnímáte 17. listopad jako významné datum? Proč?

Vnímáte 17. listopad jako významné datum? Proč?

Stanislav Peřina, 63 let, důchodce, Kravaře: „Význam tohoto data spatřuji v tom, že to byl první krok ke změnám, které vnímám jako zásadní obrat ke zlepšení společenské situace. Stručně řečeno, mám se teď lépe než za komunistů.“

Jana Guldová, 74 let, důchodkyně, Kravaře: „Na tohle datum pohlížím ze dvou stran. Kladně hodnotím třeba uvolnění svobody vyznání nebo možnost volně cestovat. Na druhé straně je však svoboda zneužívána hlavně mladými lidmi ve smyslu vysoké míry kriminality.“

Karel Uwira, 70 let, důchodce, Kravaře: „Toto datum pro mě znamená začátek svobody. Člověk není ničím omezován, veškeré rozhodování je na něm. Na druhou stranu oficiálně sice vládne lid, ale v praxi to bohužel vypadá jinak.“

Tomislav Odstrčil, 63 let, učitel, Kravaře: „V souvislosti se 17. listopadem považuji za důležité, že revoluce byla odstartována studenty, tedy mladou, nezkaženou krví s vlastním názorem. Také vnímám příznivý vývoj doby minimálně v tom smyslu, že se otevřely hranice.“

V první lajně stáli studenti opavského gymnázia

První opavský veřejný protest proti masakru studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 nevzešel ani od opavských lidí z disentu, ani od divadelníků ze Slezského divadla. Vzešel z opavského gymnázia.

Studenti v první lajně

V úterý 21. listopadu, pár minut před osmou hodinou ranní, se gymnaziální studenti (dnešního Mendelova gymnázia) sešli na školním dvoře. Demonstraci zorganizovalo několik studentů čtvrtého ročníku v čele s Martinem Přibylou.

Během protestů proti zásahu na Národní třídě dorazil na dvůr student SPŠ strojnické - Miloš Josífko - který se dohodl s gymnaziálním stávkovým výborem na společném postupu obou škol a na síti kurýrů mezi dalšími středními školami.

Studenti posléze sepsali společné prohlášení, kterým odsoudili zásah na Národní třídě.

Vzbouření divadla

Druhou skupinou lidí, kteří dali impulz k převratu na Opavsku, byli divadelníci pod vedením tehdejšího topiče a režiséra Pavla Dostála a herce Milana Hlouška. Zatímco Dostál dostal impulz k uzavření divadla a stávce ze stávkového výboru od herců z Prahy, Milan Hloušek od pražských výtvarníků.

„Až do neděle jsme měli jen kusé a nepotvrzené zprávy. V pondělí jsem se ale zastavil za ředitelkou Domu umění Karolinou Hřivnáčovou, která čekala výtvarníky z Prahy. Ti dovezli prohlášení studentů a herců a první ilegální tiskoviny,“ řekl Hloušek.

V úterý večer se mělo v opavském divadle konat představení pro předplatitele z řad gymnaziálních studentů. Návštěvníky divadla ale vítala na dveřích prohlášení opozičních skupin, mezi lidmi na náměstí se pohybovali pražští vysokoškoláci.

Před zcela naplněným divadlem přečetla členka gymnaziálního stávkového výboru provolání studentů, divadelníci prohlášení své i prohlášení pražských kolegů a všichni zazpívali státní hymnu.

Státní bezpečnost sice byla o připravovaném vystoupení informována, ale divadlo se jí nepodařilo uzavřít. Po odchodu z divadla se na náměstí lidé seskupili do průvodu a v čele s trojicí studentů třetího ročníku, kteří nesli československou vlajku, se dal průvod do pohybu.

Průvod prošel za skandování protirežimních hesel ulicí Ostrožnou až na Bezručovo náměstí k OV KSČ a ONV, kde se zastavil a lidé začali pískat. Pak se průvod vrátil do centra a rozešel. Ačkoli byli lidé provázeni členy StB, k žádnému konfliktu či provokaci nedošlo. Podle odhadu demonstrantů šla v průvodu více než tisícovka lidí.

Rychlá výměna kádrů

Po stávce v divadle se vedení revoluce chopilo uskupení složené z lidí z disentu, divadla a zástupce studentů. Disidenti se první revoluční dny soustředili na pomoc Ostravě, kde očekávali rychlejší vzpouru, a Opava je zaskočila. V noci z úterý 21. na 22. listopad už ale tiskli na tiskařských rámečcích první kopie prohlášení a výzev, které pak vylepovali po městě.

Každodenní demonstrace na Horním náměstí sílily a na generální stávku v pondělí 27. listopadu se sešlo dvacet až třicet tisíc lidí. K výměně komunistických funkcionářů na okresním a městském výboru došlo 7. a 8. prosince.

Šlo o jednu z nejrychlejších výměn v republice, patrně druhou nejrychlejší po Praze. Zakladatel opavského OF Ladislav Kupčík vzpomínal, že když v polovině prosince telefonoval známému disidentovi a šéfovi severomoravského OF Tomáši Hradílkovi, stěžoval si Hradílek na pomalé tempo změn na kraji.

Poté co se Kupčík do krajských výměn zapojil, pokusila se jej v jedné z prosincových nocí srazit při cestě domů dvě auta.

Demonstrace Opavanů očima fotografa Jiřího Kristiana.

Ladislav Kupčík: listopadový architekt

Byl radikálnější než Praha. A jeho prohlášení se jako radikální dostalo i do estébáckých hlášení. Opavský geodet a místopředseda krajské ČSS Ladislav Kupčík byl jedním z hlavních iniciátorů a organizátorů mocenských změn na Opavsku.

Bylo pondělí 20. listopadu. Ladislav Kupčík se vrátil do Ostravy z dopolední služební cesty a volal ihned ústřednímu tajemníkovi socialistů Janu Škodovi. „Řekl mi: Jsi první, kdo se ozval. Je zle. Díky tomu, že je na náměstí Republiky asi 2 000 lidí, tak nás zatím neobsadili.

Asi 700 nebo 800 milicionářů je naproti v kasárnách a čekají, až lidi vypadnou, že nás obsadí. Zkus sehnat pár funkcionářů a dej dohromady nějaký stanovisko členské organizace,“ vzpomínal před časem na Škodova slova Kupčík.

Po telefonu začal Kupčík sepisovat prohlášení. Prohlášení bylo okamžitě předáno na cyklostyl a pracovníci sekretariátu jej pak roznášeli v ulicích Ostravy. Obsah výzvy značně znepokojil estébáky.

A co v prohlášení stálo? „Žádáme odzbrojení a internaci všech jednotek Ministerstva vnitra a Ministerstva národní obrany. … Nestačí volat k trestní odpovědnosti jen přímé viníky, ale všechny, kdo tyto sadisty vybrali, shromáždili, vycvičili a poslali do ulic mlátit bezbranné studenty…

Se zabijáky a sadisty nelze vyjednávat, těm se lze jen bránit,“ napsal Kupčík a navrhl ČSS vystoupit z Národní fronty. Tímto prohlášením pak začala Kupčíkova role v opavském převratu. Byl jedním z opozičních předáků, který se zasloužil i o to, že komunistická moc v okrese padla jako druhá v republice po Praze.

„Byl to architekt mocenských změn na radnici. Toho, co neprobíhalo formou voleb,“ říká o Kupčíkovi tehdejší spoluzakladatel OF a signatář Charty 77 Ivo Mludek.

„Znal politiky, věděl, co jsou zač. Věděl, kdo by mohl škodit,“ popisuje jeho přínos. „I s odstupem si myslím, že byl architektem výborným. Bez něj by byly změny chaotičtější. Ostatně o jeho vlivu svědčí to, že jednu dobu bylo opavské OF - co se týče výměn lidí na okrese a městě - asi nejdále v republice,“ sdělil Mludek.

(Pozn.redakce. Ladislav Kupčík již bohužel není mezi námi, před několika lety zemřel.)

Jak v Opavě vzniklo OF?

Byl pátek 24. listopadu. Na manifestaci se přečetly požadavky pražského OF a současně bylo ustanoveno OF města Opavy. Jako spoluzakladatelé byli přečteni: chartista Jaromír Piskoř, socialista Ladislav Kupčík, Ivo Mludek, David Novák a Ivo Jarkuliš z Hnutí za nenásilí, za divadlo Jana Ryšánková a Milan Hloušek, režisér Pavel Dostál, za studenty Martin Přibyla.

Manifestanti toto složení schválili hlasováním. Poprvé vystoupil s prohlášením lidovec Alois Parda. Na výzvu k dialogu se z oken Hlásky ozvalo megafonem zvolání „Občané, rozejděte se, vaše shromáždění není povoleno!“

Na následný pískot a výzvy, ať to přijde anonym říci mezi lidi, se však již nikdo neozval. Totožnost onoho posledního komunistického bojovníka tak není dodnes známa. Do OF přicházeli další lidé, právníci Pavel Hrda a Ivan Zimola.

OF žádalo vstup do místních sdělovacích prostředků a vyzvalo ONV a MNV k jednání o změnách v těchto úřadech.

Pavel Dostál (vlevo) na pódiu opavského divadla. Foto: Jiří Kristian

Proti šikaně a strachu

Jedinečnou organizaci, jejímž cílem bylo pomáhat lidem, které šikanovala komunistická moc, vyhlásili během listopadové revoluce opavští disidenti z Hnutí za nenásilí. Jeho Výbor proti strachu měl lidem pomoci právní oporou.

Přípravný výbor začal shromažďovat případy totalitní šikany z celé Moravy a chystal se zveřejnit na Svobodné Evropě a v samizdatu kontaktní adresy.

„Už jsme na několika případech pracovali, ale přišel listopad a organizace ztratila původní smysl,“ vzpomíná jeden ze zakladatelů Výboru Ivo Mludek. Nápad ale nezanikl. „Rozhodli jsme se pomáhat lidem, kterým hrozila šikana nebo vyhazov z práce za účast na demonstracích. Chtěli jsme, aby měli zastání a nemuseli se bát.“

Trojice Ivo Mludek, Aleš Havlický a David Novák společně s mladým právníkem Pavlem Hrdou vyhlásila Výbor proti strachu v Opavě v prvním revolučním týdnu. Pro myšlenku Výboru získali několik opavských právníků a začali řešit první problémy.

Díky rychlému vývoji událostí ale brzy ztratil Výbor „práci“. „Brzy začalo všechno fungovat standardně,“ říká Mludek.

Charta lidských práv se ztratila

Jako topič ve Slezské tvorbě uvítal chartista Zdeněk Pika revoluci s nadšením. StB již nesledovala jeho stopu a kolegové z práce už nemuseli za ním tajně chodit do kotelny, aby si poslechli zprávy Svobodné Evropy.

„Z pádu komunismu jsem se těšil v kotelně. Nemohl jsem přece nechat zmrznout těch pět set lidí, kteří chodili do práce,“ smál se Zdeněk Pika.

Přes den nechával členům Občanského fóra prostor u kopírky kvůli šíření letáků a večer navštěvoval mítinky ve Slezském divadle. „Diskuzi tam vedl Pavel Dostál. Vzpomínám si, jak se obul do tehdejšího šéfredaktora Nového Opavska, že píšou, jako kdyby se nic nedělo,“ zavzpomínal Pika.

„Divadlo bylo plné komunistických špiček. Dal jsem kolovat k podpisu Deklaraci lidských práv, ale někdo ji ztopil a zpátky se mi nevrátila,“ dodal. „Kdo z komunistů položil knížku hned po sedmnáctém listopadu, tak to bylo z přesvědčení.

Otáleli ti, kteří čekali, jestli se to náhodou neotočí zpátky,“ konstatoval Pika.

17. listopad nebyl jen cinkání klíčů

Datum 17. listopadu není v českých dějinách spojeno jen s revolučními událostmi roku 1989, ale významným dnem se stalo už o padesát let dříve. České země už tři čtvrtě roku okupovala Hitlerovská vojska.

Šestiletá doba temna se už začala projevovat v omezování svobod, Němci postupně likvidují své politické odpůrce. Občas ale Češi přece jen dokáží dát najevo, co si o okupaci myslí. 28. října 1939, v den výročí založení samostatného československého státu, proběhly v Praze protinacistické demonstrace a nepokoje, kterých se mimo jiných zúčastnil i student lékařství Jan Opletal.

Demonstrace byly nacisty tvrdě potlačeny. Jan Opletal byl vážně zraněn střelou do břicha a 11. listopadu na následky zranění zemřel. 15. listopadu se uskutečnil pohřeb. Zúčastnily se ho také tisíce studentů. Stal se sice silnou, ale na dlouhou dobu poslední, demonstrací odporu českého lidu proti německé okupaci.

Hitler nařídil jakýkoli další projev protinacistických nálad tvrdě a bez milosti potlačit vojenskou silou. 17. listopadu pak přišla odveta. Byly uzavřeny české vysoké školy. Tisíc dvě stě studentů bylo zatčeno a posláno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět studentských funkcionářů bylo ještě ten den popraveno v ruzyňských kasárnách.

V roce 1941 byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodní unií studentů v Londýně za Mezinárodní den studentstva.

Zuzana Urbánková, Jitka Hrušková, Martin Kůs, Veronika Schindlerová, Lucie Orbanová