Akce, která zde má svou tradici. „Odhaduji, že se u nás v Litultovicích koná snad již po třiadvacáté,“ podotýká starosta Jan Raida. Letos se putování účastní několik desítek lidí. Všichni vědí, že na cestu se mohou vydat jen poté, co se zaregistrují. A registrací není nic příjemnějšího než kalíšek horkého svařáku, který je podáván v altánku u kříže.

Je krátce po jedné hodině a lidé se vydávají přes pole k lesu. Přecházejí železniční trať, balancují na úzké namrzlé lávce přes říčku Hvozdnici. Je mrazivo, téměř slunečno, vítr nefouká. Ten, komu je zima (i ten, komu zima není), má po ruce první pomoc: termosku čaje s rumem nebo výbornou domácí slivovici. Pochod je přerušen na odpočívadle na kraji lesa. Na stole se objevuje vše, co s sebou sousedé přinesli v batozích: cukroví, chléb s tlačenkou, utopenci s cibulí a opět něco ostrého na zapití. K jeskyni to je už pár kroků.

Zatímco přespolní by tápali, místní její vchod dobře znají. Jeskyni tvoří dlouhá chodba, která byla podle místních vykopána snad jako průzkumná štola k těžbě břidlice. Ti, kteří se do štoly odhodlají vlézt, musejí počítat s loužemi vody, tmou osvětlovanou sporadickými světly baterek i pochodem se sehnutými hlavami, protože ke konci se strop snižuje. Podle pamětníků byly dříve ve štole krápníky, přezimovávali zde i netopýři, dnes je vše jinak.

Kromě lidí je zde ještě jeden živý tvor: fosforeskující netopýr přilepený ke stěně. Když jeskyni opustí poslední účastník, vydávají se lidé zpět do vesnice. V nezvykle tiché krajině je slyšet jen vyzvánění zvonů z místního kostela. Zvou k bohoslužbě, která se zde letos konala již o čtvrté hodině odpolední.