„Na cestování stopem mě nejvíc baví to, že nevím, s kým se seznámím, kde a s kým strávím další noc ani kdy se konečně osprchuji," začíná své vyprávění čtyřiadvacetiletý student biologie Martin Dihel z Darkovic, který má se stopováním bohaté zkušenosti.

Společně se svým kamarádem, šestadvacetiletým právníkem Jakubem Kriebelem, který pochází z Bohuslavic a žije v Praze, se stopem dopravil do Anglie i do Turecka.

K cestování, z něhož se stal koníček, se dostali náhodou. „Napadlo nás to na jednom festivalu. Měl jsem chuť na kebab a Jakub řekl, že nejlepší dělají v Londýně. A tak jsme se rozhodli, že tam pojedeme stopem," vypráví mladý cestovatel. Známí se jim tehdy smáli, ale oni svůj slib dodrželi a za týden vyrazili.

Dopravit se do Londýna jim trvalo sedm dní. Hned první den to chtěli vzdát. „Nikdo nám nezastavoval, já jsem stopoval poprvé v životě a všechno se zdálo být beznadějně daleko," popisuje první den cesty Kriebel.

Beznaděj překonali díky lidem, které na cestě poznali. Martinu Dihlovi utkvěla v paměti dívka z Mexika. „Potkali jsme se ve francouzském Calais, když jsme čekali na ranní trajekt do Anglie. Byla to láska na první pohled. Celou noc jsme si povídali a ráno se těžce loučili," vzpomíná.

Rádi také vzpomínají na skladatele, který byl při jízdě po dálnici zabraný do rozhovoru a gestikuloval rukama tak vášnivě, že volant ovládal kolenem.

Oba cestovatelé se shodují, že nejvíce stopařům zastavují muži. „Většinu našich řidičů ale spojovalo to, že sami někdy stopovali," říká Kriebel. Dvěma mužům však podle něj zastaví málokdo. „Nejlepší je, když stopuje holka a kluk. My jsme se museli pořád usmívat, mávat a snažit se vypadat neškodně, aby se nás řidiči nebáli," vysvětluje.

V Turecku, kam se vypravili o rok později, Kriebela udivila pohostinnost místních. „Několikrát nás pozvali na čaj a nikdy nás nenechali zaplatit. Když jsme to navrhli, tak jsme hostitele doslova urazili. Vysvětlil nám, že mu budeme moci zaplatit, až bude on hostem v naší zemi," líčí tureckou povahu.

Na cestě však zažili i nepříjemnosti. V jedné maďarské vesnici marně hledali obchod, ve kterém by mohli zaplatit kartou a koupit si vodu, která jim došla před dlouhou dobou. Když usínali pod širákem v tureckém Bodrumu, hrozilo jim zase uštknutí jedovatým hadem. Přesto na své cesty rádi vzpomínají a za rok nejspíš vyjedou stopem na další místo, které zatím neprozradí.

Ze svých zkušeností by začínajícímu stopaři poradili mít u sebe vždy hotovost v místní měně a nevzdat se, když se mu nedaří. „Ten pocit, když vám nakonec zastaví auto a vy víte, že poznáte dalšího člověka s novým příběhem, je úžasný," říká na závěr cestovatel Jakub Kriebel.

Dominika Sladká