Později se však tvůrčí kolektiv autorů, freelancerů a kreativců začal soustředit v několika hlavních oblastech. A sice na design, foto a video, v neposlední řadě pak audio. Před nedávnem dokonce přišla pozvánka na Zanzibar, kam část týmu Defabriku odcestovala za jednou zakázkou, o níž pod příslibem mlčenlivosti může hovořit jen v určitých obrysech. Práce pro zmíněné uskupení umělců na africkém ostrově poblíž pobřeží Tanzanie každopádně byla a vlastně stále ještě je obohacující.

„Každý den je zde dobrodružstvím. Věci, které jsou v Česku samozřejmostí, tady třeba vůbec nenajdete,“ komentoval Martin Sabon Sněhota, s nímž jsme si povídali nejen o Zanzibaru, ale také třeba o tom, jak Defabrik ovlivnil kulturní život v Bolaticích.

Martine, jak jste se na Zanzibaru vlastně ocitl a co tam momentálně děláte?

V současnosti se na Zanzibaru staví jeden velký luxusní resort. Kolega Jiří SMEK Procházka byl vyzván, aby připravil designové řešení pro centrální schodiště. Jednoho dne mi zavolal a nabídl mi spolupráci na tomto projektu, což jsem samozřejmě přijal, a pustili jsme se do práce. Náš realizační tým byl sestaven ze čtyř lidi: Jirka Procházka, Šimon Povolný, Mirka Riedlová a já. Připravili jsme veškeré podklady a vyrazili na cestu. Po úspěšné realizaci centrálního schodiště jsme zde získali další zakázky, a tak i nadále pokračujeme v této africké misi.

Jste umělec, je těžké pro vás tvořit mimo domovský ateliér Defabriku, v jiné zemi, za jiných podmínek?

Největší specifikum práce na Zanzibaru je všudepřítomná improvizace. Nedostatek materiálů a vybavení dost ovlivňuje naši práci. Musíme zpracovávat místní suroviny, na všechno děláme zkoušky a testy. Testujeme odolnost na zdejší vlivy a hledáme nová a nová řešení… Volné tvorbě se tady nyní nevěnuju, pracujeme šest dní v týdnu, takže se věnujeme především zakázkám. Život tady je ale obrovská inspirace… Jsem si absolutně jistý, že to ovlivní nejen mou tvorbu, ale také můj celkový pohled na život.

Jak dlouho na Zanzibaru jste a jak dlouho tam ještě chcete zůstat?

Na Zanzibaru jsme už zhruba dva měsíce. Jak dlouho tady budeme, je ve hvězdách. Těžko se tady plánuje, hodně věcí se neustále mění. Můžeme dorazit za dva týdny, ale klidně i za dva měsíce.

Zkuste Zanzibar trochu přiblížit čtenářům. Jaký druh cestovatelů/návštěvníků uspokojí?

Cestovní agentury Zanzibar prezentují jako ráj na zemi, jako nekonečné pláže plné palem a slunce. Realita je ale trochu jiná. Člověk je svědkem obrovského kontrastu. Na jedné straně luxusní resorty s privátním prostorem, na druhé straně chudoba, problémy s odpadem a nedostatek práce a služeb… Každý den je dobrodružství. Věci, které jsou v Česku samozřejmostí, tady třeba vůbec nenajdete.

Byl to kulturní šok, když jste dorazili na místo a začali se seznamovat s životem místních? Máte nějaké zajímavé zážitky?

Občas si tady připadáme jako na jiné planetě. Hodně věcí je jinak. Zanzibar je muslimský a většina obyvatelstva žije velmi skromně. Chovají se k nám ale velice přátelsky. Někteří obyvatelé nás berou jako zdroj příjmu, ale už tady máme i kamarády, se kterými se budeme loučit velice těžko. O náš dům a bezpečnost se starají Masajové.

Pracovní kolektiv je sestaven z Čechů, Jihoafričanů, Keňanů, ale máme tu například i Alžířana, Rumunku, Australana a podobně. Je to nesmírně zajímavá zkušenost. Historek máme hromadu. I touha po zakoupení rychlovarné konvice se může stát dobrodružnou několikadenní zábavou.

Zanzibar mimo jiné nabízí krásné pláže, na kterých se to turisty zrovna nehemží. Je z turistického pohledu Zanzibar nedoceněný? Může to být v budoucnu „terno“ cestovních kanceláří?

Myslím si, že turistický boom už se docela blíží. Je tady velké množství resortů a během sezony potkáváte hodně bělochů. Nejsem schopen si představit, jak by to tady mohlo vypadat třeba za deset let. Tady se totiž nedá předvídat snad vůbec nic…

Přenesme se na chvíli do Česka, do vašeho bolatického ateliéru. Kam se doma v současnosti ubírá vaše tvorba?

Teď mám zrovna nějaké černé období. Všechno se snažím sjednotit do jednoho designu a chystám větší výstavu, abych mohl regulérně vystupovat. Pracuji na svém cyklu, který je zatím bez názvu. Věci vznikají volně, nejsou ničím limitované a dělám na nich, jak se mi chce.

Mění se často období, která jste nastínil? Na čem jsou vlastně závislá?

Část je v rámci nějaké fascinace tím, co jsi někde viděl. Nemusí to být čistě vizuální záležitost, může to být i myšlenkového původu. Pak je druhá možnost, že tě přestane bavit to, cos dělal doposud, a hledáš nějaké nové východisko.

Defabrik výrazným způsobem zasáhl do kulturního života v Bolaticích. Novou vizáž dostaly třeba zastávky autobusů, každoročně se v obci koná multižánrový festival Art Jam a mohli bychom pokračovat. Fandí vám stále místní v tom, co děláte?

Myslím si, že to tady stále je. Lidé už si na to zvykli a berou to jako normální věc. Předtím to byl takový wow efekt. Teď už se to trochu uklidnilo, protože řada z nich ví, že se v Bolaticích něco takového děje. Důležitá věc pro Bolatice je Čekárna, kterou rozjel Honza Duxa, bývalý člen Defabriku.

Je to bývalá autobusová čekárna. Objekt, který měl v posledních zhruba šesti letech jít dolů. Do doby, než se tak skutečně stane, obec přislíbila, že by tam mohla být galerie. Honza Duxa přišel s tím, že bychom tam mohli vystavovat. Povedlo se mu to spustit a teď už to jede asi třetí rok.

Projekt dostal od obce nějakou důvěru, a protože v současnosti se dům má již opravdu zbourat, řeší se náhradní prostor, kde by galerie mohla fungovat. Měly by to být oficiálnější prostory sloužící nejen výstavám, protože už předtím tam probíhaly různé přednášky, poslech hudby a podobně.

Setkáváte se s pochopením i u občanů staršího věku, kteří nezřídka zastávají konzervativnější postoje a moderní umění pro ně může být nic neříkající pojem?

Určitě je více pozitivních názorů. Tím, že třeba Art Jam je v centru obce, bez vstupného, dostanou se na něj rodiny s dětmi, mimo jiné i důchodci, kteří vidí, jak se tam maluje, skáče parkour a tak dále. Tvrdí, že je to dobrá akce a mladí jedou. Staří jsou zkrátka rádi, že mladí něco dělají. Otvírá jim to oči. Když se řeknou například graffiti, spousta starších lidí vidí jen tagy (podpisy pozn. red.) na domech.

Art Jam jim ale ukáže malování na schválené legální ploše. Pochopí tak, že graffiti lze dělat i jinak.

Martin Sněhota alias Sabon Narodil se 12. dubna 1990 v Bolaticích. Vystudoval střední uměleckou školu, Ostravskou univerzitu a je také absolventem ateliéru Jiřího Surůvky. Tvoří na různých úrovních. V současnosti se věnuje zejména intermediálnímu umění. Letos společně s dalšími autory vystavoval svá díla v německých Drážďanech. Před lety se s kamarády rozhodl založit tvůrčí skupinu Defabrik, která přetrvala dodnes. Je svobodný, ale čerstvě zasnoubený s přítelkyní Mirkou.