Doby, kdy ale na novodobých bojištích porážel soupeře, jsou podle něj už minulostí. V dnešní době už zbraně nepoužívá, ale vyrábí je například pro šermíře nebo sběratele.

Jak se vlastně člověk v dnešní době dostane k tak netradiční práci, jako je výroba mečů? „Začal jsem asi před pěti lety,“ vypráví třicetiletý Jan Motyčka. „Odešel jsem z reklamy a začal jsem pracovat ve firmě Lutel v Opavě, která také vyrábí meče. Kvůli finančním potížím mě ale po nějaké době museli propustit, tak jsem začal sám,“ popisuje a dodává k tomu: „Pomohla mi dotace z pracovního úřadu.“

Zajímalo nás také, kolik času člověk potřebuje k tomu, aby se naučil meče vyrábět? „To je individuální, třeba jako s lekcemi angličtiny. Někdo se to naučí rychle a někdo nikdy,“ říká s úsměvem a pokrčením ramen. „Na to, aby se člověk naučil základy řemesla ale stačí zhruba rok a já mám štěstí, že mě Bůh obdařil šikovnýma rukama,“ dodává.

Lidé u nás si konečně začínají vážit ruční práce

Ani šikovné ruce ale člověku chleba na obživu nezaručí. Úspěch totiž vždy závisí tak trochu i na štěstí. „Začínal jsem v době, kdy film Pán prstenů spustil vlnu zájmu o šerm a zbraně vůbec,“ říká Jan Motyčka a vysvětluje, proč je o jeho zbraně takový zájem. „Nešponuji ceny, takže mám hodně klientů i z Čech. Na zahraničních diskusních fórech mám prý už také dobré jméno, takže klienty už shánět nemusím,“ popisuje.

Klíč k úspěchu je ale i v něčem jiném. „V zahraničí si lidé váží ruční práce a kvality. Konečně to tak začíná být i u nás,“ podotýká třicetiletý výrobce mečů. Zajímalo nás, jaké má se svým obchodem plány do budoucna. „Nemám žádné ambice rozvíjet obchod. Pracuji sám a vyhovuje mi to. Je to spíš takový koníček, mám svou práci rád,“ říká otevřeně.

Zbraně dříve musely přetnout svaly i kosti

Je nějaký rozdíl mezi zbraněmi, se kterými se bojovalo kdysi a mezi těmi, které se vyrábí dnes? Jan Motyčka pokyvuje hlavou a říká: „Určitě, hlavně proto, že se změnil účel zbraní. Dříve byla zbraň uzpůsobena tak, aby mohla sekat svaly, šlachy a případně i kosti. Takže musela být především ostrá. Tak už to dneska samozřejmě není,“ směje se. „Dnes meče jen narážejí o sebe a tomu se musí přizpůsobit technologie,“ vysvětluje.

Ptáme se tedy, jak takový meč v hodnotě několika tisíc vzniká. „Příčky jsou kované, hlavice se soustruží, jílec je ze dřeva a na ten se pak lepí kůže,“ popisuje Jan Motyčka postup své práce. „Celý meč se pak zkompletuje. Trvá to tak přes dvanáct hodin. Člověk se u toho ale zapotí,“ podotýká.

Desetikilové meče? To je hloupost

Nemůžemese nezeptat, kolik stál nejdražší meč, který kdy ve své dílně vyrobil. „Nejdražší stál něco přes dvacet tisíc. Byl vykládaný stříbrem a mědí,“ svěřuje se, ale podotýká, že nejdražší neznamená nejoblíbenější. Ten, ke kterému má nejvýlučnější vztah, visí na zdi. „Je to vikingský meč. Vždycky ho z nostalgie znovu a znovu stahuji ze svých stránek,“ přiznává se Jan Motyčka a vzpomíná na časy, kdy se sám jako šermíř účastnil improvizovaných bitev, kterým se říká Dřevárny nebo železárny – podle druhu zbraní, které se používají.

Při potěžkání zmíněného vikinga, jak mu jeho výrobce říká, nás napadá, kolik asi takový meč váží. „Meče váží okolo kila a půl. I ve starých dobách ty nejtěžší kousky vážily maximálně čtyři kila,“ vysvětluje a podotýká k tomu: „Někde na hradech můžete při prohlídkách slyšet, že takový meč vážil až deset kilo. To je hloupost. Člověk si musí uvědomit, že nejenže s nimi rytíři bojovali, ale museli je také na bojiště nějak přinést a odnést. To by při takové váze jednoduše nešlo,“ krčí rameny zkušený mečíř.

Ženy mají dnes o šerm stále větší zájem

Zajímalo nás, jestli se dneska vyrábějí i zbraně pro ženy. Jan Motyčka souhlasně pokyvuje hlavou. „Holky mají o šerm dnes stále větší zájem. Je to trochu módní záležitost, ale není to jen v historickém šermu. Ženy jsou dnes vůbec aktivnější než muži,“ myslí si a dodává: „Základní myšlenka šermu je dnes už pryč. Je to o zábavě, a proto šermující holky nejsou už zvláštní úkaz. Jsou i takové, které kluky hravě poráží,“ říká s úsměvem Jan Motyčka.