„Tak to chodí, chtěl jsem lidem poskytovat potravu duchovní a teď jim přináším světskou,“ směje se dvaatřicetiletý Luboš, který nyní vlastní firmu zajišťující jídlo, pití a lidi pro různé oslavy a akce. Údajně se mu v této roli poměrně daří. „Hlavní sídlo máme u Chrudimi, ale spíš fungujeme prakticky pro celý pardubický kraj,“ vysvětluje nevysoký plnoštíhlý muž.

Živnostník ale nebylo to čím se chtěl Luboš ještě před několika lety stát. Podle svých slov byl velice věřící a celou pubertu věřil, že jeho posláním a osudem je být knězem. „V Ostravě jsem získal vysokoškolský titul z filologie a chystal se vstoupit na teologickou fakultu. Jediné, nad čím jsem váhal, bylo, jestli to má být v Praze nebo v Olomouci.“

To by poté ale nesměl strávit několik dní v Opavě, odkud pochází řada jeho kamarádů. „Řekl nám o svých plánech nad půllitrem v hospodě. My ho to prostě nemohli nechat udělat, aniž by tušil, oč se třeba v budoucnu ochudí,“ vzpomíná s odstupem jeden z Lubošových přátel Milan.

Celá akce podle obou mužů připomínala inkviziční soud. „Pálili na mě jeden argument za druhým. A já začal měknout. Jedna z kamarádek mě dokonce vášnivě políbila, abych prý věděl, o co mě ochudí celibát,“ vypráví stále se smíchem Luboš a pokračuje: „Tak to šlo tři velmi dlouhé restaurační noci po sobě a já nakonec ustoupil. Rozhodující argument byl, že pokud bych někdy vkročil do téhle řeky, tak už nevystoupím, tak ať s tím raději počkám, obhlédnu svět a definitivně se rozhodnu až potom.“

Teď je Luboš ženatý, má roční dceru Lucii a vede obyčejný život. Jak ale sám říká, ničeho nelituje. Dál je věřící a poctivě chodí do kostela. Nicméně jeho životní priority jsou jinde. „Bohu se dá sloužit, i když na sobě nemá člověk sutanu. Když se podívám na naši malou holčičku, tak vím, že bez té třídenní pitky v Opavě by na světě nikdy nebyla a já bych nepoznal, jak úžasné je být otcem. To mluví za vše,“ říká Luboš na závěr.