Jak to všechno začalo

Naše gymnaziální historie se začíná psát v 19. století. V Čechách bují podhoubí češství, vlastenectví, Jungmann rozmlouvá o jazyku českém, Hanka s Lindou gumují středověké pergameny, aby na uprázdněné listy mohli vepsat své Rukopisy, Kollár vyrábí ze své německé přítelkyně Slávy dceru, Mácha se někde toulá. Píše se rok 1848. Havlíček Borovský se žení a píše do Pražských novin.

Kritizuje Kollára a sděluje národu: … „ Byl by již čas, by nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili…“ Za své aktivity je později odsunut do míst, kam se dnes jezdí za lyžovačkou. Němcová sbírá materiál na pohádky z Chodska a ještě nic neví o Babičce…

A ve Slezsku? Ani slyšet o nějakém národním sebeuvědomování! Žádná politická nebo kulturní aktivita! Ticho zaživa pohřbených, jak říká Neruda, je zde jaksi hlubší.

Na německých středních školách, především na gymnáziu a reálce, vyučovala hlavně v 50. a 60. letech 19. století řada českých profesorů. Snad vám něco řeknou jména jako Antonín Vašek, Václav Pečenka, Matěj Kavka, Emanuel Týn, Karel Kunz, Jan Lepař, Josef Zukal. Bodejť by ne!

Po mnohých z nich byly nazvány opavské ulice a náměstí. Vůdčími představiteli českého národního života se stávají Antonín Vašek a Vincenc Prasek. V polovině 19. století se učila čeština na německém opavském gymnáziu jen jako nepovinný předmět 1-2 hodiny týdně. Stát podporoval germanizaci a české venkovské školy se slučovaly s německými.

Školy tak přestávaly plnit svou úlohu v národním uvědomování českého obyvatelstva. Žáci se stále více hlásili k německé národnosti. Roku 1862 byly dokonce poslány dvě žákovské práce v češtině na výstavu do Londýna. Oproti tomu ve školním roce 1875/1876 klesl počet českých žáků až na 38 a 26 žáků se učilo česky.

Ve školním roce 1876/1877 se česky učilo jen 21 žáků, což je vůbec nejméně. Obdobná situace byla i na reálce (sedmiletá škola s matematicko přírodovědným zaměřením). V roce 1869 se čeští vlastenci sešli na Ostré Hůrce, kde požadovali zřízení české střední školy. O dva roky později podepsalo petici za zřízení českého gymnázia a učitelského ústavu 1 500 žadatelů. Bez odezvy. Závěr – slezští Češi se mohou spolehnout jen sami na sebe a zbudovat školu jen vlastním přičiněním.

Bylo jasné, že převážně německé město nezaloží české gymnázium tak, jako zakládaly české střední školy města na Moravě a v Čechách. Nezbývala jiná cesta, než založit gymnázium soukromé. Rozhodující úlohu sehrála Matice opavská, založená v r. 1877, která v roce 1881 podala žádost o zřízení nižšího gymnázia.

A opět jména, která známe: Jan Zacpal, Jan Kolofík, Antonín Gruda, František Stratil. V této době existovalo pro 30 000 německých dětí ve Slezsku 13 německých středních škol (jen v Opavě byly 3), ale pro 19 000 českých dětí ani jedna s českou vyučovací řečí. Pokud chtěly tyto děti studovat českou vyšší školu, musely ji navštěvovat v Olomouci, Přerově či Valašském Meziříčí.

Žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že český národ ve Slezsku náleží jen k nižším vrstvám, které gymnázium nepotřebují a také nedostatek jmění na vydržování školy. Další žádost byla zamítnuta o rok později, úřady kladně zareagovaly až po odvolání Matice opavské u říšského soudu. Ten byl nucen přiznat protiprávní jednání úřadů a po delších průtazích roku 1883 povolilo Ústřední matici školské zřídit v Opavě soukromé nižší české gymnázium.

Žádný německý majitel nebyl ochoten českému spolku prodat vhodný objekt, o pomoci se stavebními úpravami ani nemluvě. Matice opavská se musela uchýlit k úskokům. Vhodný dům (stával na Sněmovní ulici) koupila od hraběte Wilczeka prostřednictvím obchodníka s čajem. Adaptace se pro nezájem místních německých stavitelů nakonec ujal rodák z Hannoveru.

Vlajte vlajky vlasti!

17. září 1883, po dvaceti letech snažení, bylo gymnázium slavnostně otevřeno. Vlály fangle, sloužily se bohoslužby, škola byla slavnostně vysvěcena a nový ředitel Vincenc Prasek nabádal v projevu žáky k horlivému studiu „ke cti a slávě slezské vlasti“(mimochodem on sám učil latinu a polštinu).

Po několika letech se však ukázalo, že adaptace byla nedostačující, jak vzpomíná jeden z tehdejších profesorů - „ schody chatrné, podlahy vyšlapané, třídy malé a nízké a všude zkažený vzduch“. Ústřední matice školská má v úmyslu na svém pozemku (dnes roh Sněmovní a Praskovy ulice) postavit budovu novou.

Rodiče Obce z venkova sváželi stavební materiál, kopaly se základy. Opět zasáhli němečtí nacionalisté, škola se zde nemohla dostavět, boural se opavský zámek. K nové budově se tedy přistavělo jen jedno křídlo pro tři třídy a tak to zůstalo dalších třicet let. Stavělo se co nejúsporněji, takže i tehdy byly třídy bez umyvadel, topilo se v kamnech a až do roku 1904 se svítilo petrolejkami.

Každý rok bojoval Vincenc Prasek o existenci školy. Další osudy gymnazistů byly nejisté; ředitel byl nucen každoročně žádat o uznání kvalifikace žáků pro jejich uplatnění ve veřejném životě. Zemští školní inspektoři byli častými hosty. Vždy ale byli nuceni konstatovat, že „stav vyučování je uspokojivý a vedení ústavu pečlivo“.

Teprve v březnu 1891 dostalo gymnázium povolení vykonávat maturitní zkoušky. Po 12 letech působení, v roce 1895, úřady nepovolily další působení Vincence Praska ve funkci ředitele a ten se s pocitem křivdy vrátil na své původní působiště do Olomouce.

Jeho nástupce Josef Fürst působil na škole téměř 33 let. Matice školská nadále financovala školu, o niž se měl starat stát. Po desítkách žádostí a intervencí se nakonec podařilo, že v roce 1897 bylo vydáno císařské rozhodnutí o zestátnění gymnázia, v němž byl spatřován „akt blahovůle a milosti vladařovy k českému národu“.

Ještě dlouhá léta potom se ozývaly hlasy, že gymnázium „ohrožuje německost Opavy“ a že by bylo lépe, kdyby se škola přemístila jinam. Stát převzal gymnázium do své správy až v roce 1899. Slova Národ sobě z roku 1885 byla nahrazena nápisem C.k. státní gymnázium. Škola začala budovat učitelskou a žákovskou knihovnu, kabinety a sbírky pomůcek.

Nepovinným předmětem byla např. hra na housle, povinným předmětem se z nepovinného stal krasopis. Počátkem 90. let se zavedla tzv. zdravotní cvičení, k těmto aktivitám patřilo také bruslení nebo pochodová cvičení a to v délce dvaceti i více kilometrů. Pořádaly se školní výlety, ale jen do blízkého okolí – „nikomu ani nenapadlo chtíti dál do světa, neboť – upřímně řečeno – byli bychom se báli sami dál se pustit“.

Jo, to byly časy. Běžné bylo, že několik žáků ročně zemřelo na záškrt, zápal plic, spálu nebo jiné, dnes dobře léčitelné nemoci. Studenti proti nařízení školního řádu také tajně navštěvovali místní hostince, ale stejně tak rádi ochotničili, zpívali ve sboru, měli svou školní kapelu, hráli kuželky. Řada profesorů se věnovala publikační a osvětové činnosti.

Jen namátkou – soupisy místních jmen ve Slezsku, články z hospodářských dějin a literární historie, překlady z latiny, řečtiny, španělštiny, publikace o antice… Vyskytli se i profesoři, kteří sklízeli u studentů obdiv za odvážné výroky proti dynastii, za vlastenecké výklady o české literatuře, ale byli i tací, kteří byli u studentstva velmi neoblíbení.

Takový katecheta Karas prý neustále vyhrožoval žákům nejrůznějšími tresty a navíc odsuzoval pěstování sportů; obzvláště mu leželo v žaludku bruslení. Proč, to se nám nepodařilo zjistit. Čeští studenti to neměli lehké ani v jiných oblastech. Jistý pamětník například vzpomíná, že bývali často zastavováni opavskými Němci a podle toho, jak byli schopni reagovat na německé dotazy, byla „veřejností“ často posuzována kvalita výuky na českém gymnáziu.

Rvačky mezi nimi a studenty německých škol bývaly na denním pořádku; záminkou mohl být prý i český hovor na ulici. Další soužení bylo například v podobě inspektorů. Tak například jistý Viktor Langhans žákům, kteří neuměli dobře německy, říkal: „Ještě nejsme v českém státě, proto se musíte učit německy!“

Aférou bylo, když objevil v jedné třídě obraz Komenského, zakázal také vyučovat v literatuře legendu o sv. Prokopovi v překladu Jaroslava Vrchlického, protože v ní byla pasáž o vyhnání Němců z Čech. Studenti se neváhali projevovat i politicky, i když za to – jako v případě agitační účasti u obecních voleb v Kateřinkách roku 1901 – bývali prý i vyloučeni, byli trestání karcerem a snížením známky z mravů.

Ve školním roce 1910/1911 se neuvěřitelné stalo skutkem. Byla přijata první žákyně – Božena Davidová z Háje. Zájem dívek a hlavně jejich rodičů o studium se neuvěřitelně zvyšoval. Ve školním roce 1917/1918 už studovalo na gymnáziu „celých“ 9 dívek!