Michael Rada během října a listopadu urazil tzv. Svatojakubskou pouť. „Potvrdil jsem si zde některé své myšlenky. Například že člověk štěstí dokáže přitahovat svým myšlením. Jsem rád, že jsem to absolvoval," uvedl na začátek.

Co vás inspirovalo k podniknutí Svatojakubské pouti?

Asi před dvěma a půl lety jsem jel s kamarádem stopem ze španělské Murcie na křesťanský mítink do Štrasburku. Cestou zpátky jsme stopli autobus do Valencie, v němž jsem poznal profesora, který Svatojakubskou pouť šel bos.

Poté jsem se pustil do čtení knih spisovatele Paula Coelha. Ten tuto cestu rovněž pokořil. Všechno mě to inspirovalo do té míry, že jsem to chtěl podniknout také.

Kde pouť vlastně začíná, kolik kilometrů měří a jak je fyzicky náročná?

Začíná se v St. Jean Pied de Port, odkud jsem vyrazil i já. Končí se v 760 kilometrů vzdáleném Santiagu de Compostela. Někteří však pokračují dalších 90 kilometrů až do Finisterry na pobřeží. V dobách, kdy se ještě nevědělo, že země je kulatá, toto místo bylo považováno za konec světa.

Také já jsem se vydal až tam. Celkově jsem to šel dvaatřicet dnů. Po fyzické stránce to není tak náročné, každopádně prvních deset dní si tělo muselo zvykat, než jsem se správně rozchodil.

Říká se, že při této pouti člověk dokáže nahlédnout do svého nitra. Podařilo se to i vám?

Musím říct, že po úvodních deseti dnech se poutník naladí na duchovní a spirituální vlnu. K této cestě se lidé dostanou různými způsoby. Někteří se k ní třeba jako já pročtou, jiní ji absolvují z nějakého důvodu.

V životě se ocitli ve slepé uličce, mají za sebou rozchod, rozvod, zkrátka nějaký problém, a snaží se najít řešení. Jedná se o meditaci za chůze.

Pouť rodák z Dolního Benešova urazil za dvaatřicet dní.Čím vás pouť obohatila?

Potvrdil jsem si zde některé své myšlenky. Například že člověk štěstí dokáže přitahovat svým myšlením. Svatojakubská pouť má skoro až buddhistický nádech. Člověk se zde setká se spoustou lidí a má možnost si povídat o ledasčem.

Narazil jste i na krajany z Česka?

Ano, ve Španělsku jsem potkal celkem pět Čechů a všichni se stali mými dobrými kamarády. Troufnu si tvrdit, že se dvěma z nich zůstaneme přáteli na celý život, protože jsme si opravdu hodně padli do oka.

Jeden je z Prahy a druhý z Třeboně. Ušli jsme spolu stovky kilometrů a vysvětlovali si naše životní teorie.

Měli jste při pouti možnost někde přenocovat nebo jste přespávali v přírodě?

Vše je výborně značeno a podél cesty narazíte na spoustu ubytoven, kterým se ve španělštině říká albergues. Jsou určeny vyloženě poutníkům. V jedné místnosti jich nocuje i padesát. Jsou zde pračky, kuchyně, takže si zde můžete vyprat oblečení a něco uvařit.

Minete také spoustu španělských barů. V některých z nich poutníci dokonce dostanou jídlo zadarmo. Člověk tady skutečně zůstává pouze se svými myšlenkami. Soustředí se jen na to základní, řídí se instinktem a intuicí.

Je doba dvaatřiceti dní považována za standardní výkon, anebo tuto pouť jdou lidé rychleji či pomaleji?

Z mé osobní zkušenosti to stačí. Dokázal jsem se ideálně srovnat s prostředím, přemýšlet nad sebou a tak dále. Na cestě jsem se setkal s lidmi, kteří šli několik měsíců třeba až z Paříže nebo Švédska. Jsou i tací, kteří na této pouti stráví třeba i rok a půl, a to díky tomu, že postupně třeba pracují v různých albergues.

Narazil jste na spoustu poutníků a vyslechl si řadu příběhů. Vzpomenete si na ten nejsilnější?

Bylo jich více, ale na jeden určitě nezapomenu. Nedlouho předtím, než jsem svou pouť zahájil, na cestě zemřel jeden poutník. Potkal jsem kluka, který se rozhodl, že jeho památku uctí mlčením. Komunikoval s vámi pouze v psané formě. Na tohoto člověka se nabalili další a najednou vznikla velká masa lidí, kteří mlčeli.

Jaká je krajina? Fotografie dostupné na internetu prozrazují, že je minimálně hodně různorodá.

Poutníkům se dostane mnoha pohledů na opravdu malebné scenerie. Ať už jde o vesnice a domy z kamenů, které jsou starší než samotná cesta, anebo krásnou krajinu.

Fantastický pro mě osobně byl už první den, kdy jsem musel přejít Pyreneje. Nad hlavou vám krouží draví ptáci, atmosféra člověka dokáže úplně pohltit. Někdy jdete krajinou podobnou prérii, jindy míříte přes pole a pak vstoupíte do lesa.

Kdy vlastně Svatojakubská pouť vznikla?

Je zhruba tisíc let stará. Narazil jsem zde na lidi, kteří ji během svého života urazili třeba třicetkrát. Některým bylo i devadesát let. Podle různých knih se pod trasou cesty nachází magnetické póly, které jsou například pod pyramidami. Jsou to zdroje energie. I z těchto důvodů to člověka hluboce poznamená.

Tažné husy například při přeletu pravidelně kopírují tuto cestu. Není náhoda, že na člověka to všechno tak působí.

Hovořil jste o krajanech, ale navázal jste bližší přátelství i s dalšími poutníky?

Rozhodně. Na cestě jste se s mnohými lidmi pravidelně míjeli. S někým jste se setkali třeba během prvních dnů a pak až za dva týdny na úplně jiném místě. Říká se, že zde existuje takzvaná poutnická rodina. Z lidí se tady stávají nejlepší přátelé, mnozí zde našli životního partnera. Máte možnost si popovídat se spoustou lidí.

Já osobně jsem velmi rád, že jsem cestu absolvoval na podzim. V létě se z toho totiž vytrácí to pravé kouzlo a přechází to v komerci. Na podzim tolik lidí na pouti není a člověk se může soustředit sám na sebe. Někdy se mi stalo, že jsem za den hovořil i s patnácti poutníky, jindy jsem za dva dny nenarazil vůbec na nikoho.

Pouť rodák z Dolního Benešova urazil za dvaatřicet dní.Získá poutník nějaké oficiální potvrzení toho, že pouť skutečně urazil?

Celou dobu máte u sebe průkaz poutníka, kterému se ve španělštině říká credencial. Při cestě do něj na různých místech dostáváte razítka. Na konci vám vystaví diplom, což je vlastně taková odměna.

Když se pak třeba ocitnete v depresi nebo je vám psychicky hůř, slouží to jako připomínka toho, co jste dokázali. Psychicky vás to povzbudí.

Ve Španělsku jste před poutí nějakou dobu žil. Prozraďte čtenářům, co vás tam vlastně přivedlo.

V Malaze jsem čtyři měsíce pracoval jako barman. Sedm měsíců jsem pak strávil na Erasmu v Murcii. Studoval jsem zde turistický ruch. Stihl jsem projet hlavně jih Španělska. Poznal jsem i malý region s názvem Almería. Oblasti na jihu nejsou tak turisticky zprofanované jako Barcelona a podobně.

Přitom je zde opravdu krásné prostředí, kde je co k vidění. Spousta hradů, krásných pláží a mohl bych pokračovat.

Z vašich slov vyznívá, že Svatojakubská pouť vás doslova nadchla. Neplánujete v roce 2016 podniknout něco podobného?

Je to možné. Potvrdil jsem si totiž, že není důvod mít strach z cestování. Rád bych podnikl cestu stopem na sever a zamířil do států, jakými jsou Lotyšsko, Litva nebo Estonsko. Zajímavých treků se nabízí celá řada.

Nedávno jsem třeba četl o 300 kilometrů dlouhé cestě v Beskydech. Ne však na našem území, ale na polské straně. Uvidíme, jak to bude.