Jak to všechno začalo
Když se na sklonku druhé světové války blížila k Hradci fronta, opustil v březnu 1945 poslední šlechtický majitel hradeckého zámku Vilém Lichnovský i se svou manželkou Etelkou a třemi malými dětmi Hradec a celá rodina se uchýlila do Bavorska. Odtud brzy pokračovali do Brazílie, kde žil a podnikal Vilémův mladší bratr Michael. Jediný mužský potomek Viléma Lichnovského Felix se oženil s Erikou Rikaszewskou a v 60. letech 20. století se jim v Brazílii narodili tři synové.
Dnes třiačtyřicetiletý Michel je nejmladší z nich. Vyrůstal v Brazílii v Rio de Janeiro, ale jak při svém pobytu v Hradci prozradil, nikdy se příliš s tamním způsobem života a mentalitou Brazilců nesžil. Rodině Lichnovských tam nedali stejné šance jako místním lidem. Dokonce když byli Michel a jeho bratři mladí, dělali si tam z nich legraci, protože byli jiného vzhledu a barvy pleti. Takové chování Michela zraňovalo.
Z Brazílie do Japonska
Necítil, že v Brazílii je jeho domov. Rozhodl se, že zkusí žít někde jinde, a tak se přesunul do Japonska. Naučil se japonsky a pomáhal skupině amerických a australských tesařů orientovat se tam. Když však sám vzal do ruky kladivo, udeřil s ním nejednou nikoli do hřebíku, nýbrž do svého prstu. S úsměvem vzpomínal, že za každý úder do prstu musel svým kamarádům-tesařům platit jedno pivo. Právě při práci s tesařskou skupinou poznal svou současnou partnerku.
Potomek knížat je profesionální surfař
Michel Graf Lichnowsky se zabývá v podstatě vším, co souvisí se surfováním. Na člověka s “modrou krví” to zní možná překvapivě, ale je profesionálním surfařem, vyučuje surfing, je surfařským průvodcem a poradcem pro ty, kteří se surfovat učí nebo to zkoušejí jen pro radost, natáčí a fotografuje surfaře. Je zároveň sběratelem všeho, co se týká surfování, v jeho soukromém muzeu bychom nalezli padesát surfovacích prken. Když pobývá v Japonsku, vyučuje tam angličtinu. V místě zvaném Buzios v Rio de Janeiru vlastní dům u moře pro ubytování turistů. Michelův bratr Eduardo Graf Lichnowsky vlastní tamtéž surfařskou školu. Přestože mají Japonci zcela jinou mentalitu než Brazilci, tak ani v Japonsku se Michel necítil úplně doma. Řekl nám, že se cítí být Evropanem. Vyrazil proto hledat domov a lidi, „kteří jsou jako on“, do Evropy.
Neobyčejní turisté s batůžky
Do Hradce přijel Michel se svou partnerkou vlakem z Varšavy. Ubytovali se v Hotelu Červený zámek. Ve středu po jedenácté hodině dopoledne přišli do hradeckého Informačního centra dva obyčejní turisté s batůžky, kteří se anglicky ptali, kde si mohou vyměnit peníze a jaké jsou odjezdy vlaků do Opavy. Když si prohlíželi pohlednice zámku, poznamenal „mezi řečí“ pan Michel, že zámek patřil jeho rodině. Pracovnice Informačního centra Markéta Beyerová zpozorněla a domyslela si, jací neobyčejní hosté v Hradci jsou. Hostů se ujal místostarosta Hradce nad Moravicí Karel Hanák a zavezl je na zámek. Zde je po telefonické domluvě se správcem zámku Radomírem Přibylou na prohlídku interiérů Bílého zámku vzala průvodkyně Hana Kowalová. Pan Michel byl fascinován zejména přibližně sto let starým kočárem, v němž jezdil jeho praděd Karel Max Lichnovský.
Jsem překvapen výborným stavem zámku
Při odpoledním povídání s oběma hosty jsme se dozvěděli o osudech i plánech Michela. Řekl nám, že je překvapen, v jakém výborném stavu je hradecký zámek. Dokonce prohlásil, že vypadá, jako by tam jeho rodina dodnes žila. Svěřil se, že v Brazílii mají po dědečkovi a předcích památky na Hradec a Slezsko – fotografie, dokumenty, nádobí či obrázky z filmových záběrů, které Vilém natáčel (už tehdy před rokem 1945 měl kameru).
Michel Graf Lichnowsky dále prozradil, že by chtěl do Hradce přijet každý rok a že by chtěl ve zdejší oblasti pomáhat za využití svých zkušeností rozvoji cestovního ruchu, chtěl by sem přinést nové sporty a učit je, učit jazyky. Chtěl by se také naučit česky a lépe německy. Michel Graf Lichnowsky a jeho japonská partnerka zapůsobili na všechny, kteří se s ním na Hradci setkali, velice příjemným a slušným dojmem, chovali se zdvořile, přátelsky, vyzařoval z nich klid.
Martin Sosna