Stejně tak přirostl on k srdci nám; tím bolestnější je zpráva, že si jeho blížící se dvaasedmdesátiny, které by připadly na 30. dubna, už společně s ním nepřipomeneme.

O velikonočním pondělí devátého dubna skončil ve Fakultní nemocnici v Ostravě jeho téměř vyhraný souboj o další život. Umělá ledvina sice chtěla pracovat, ale vyčerpaný organismus se po řadě týdnů, kdy odolával, nakonec vzepřel. Lidé, kteří ho znali, hovoří o něm jako o vzácném a výjimečném člověku.

„Myslíme na celou naši výtvarnou pedagogiku, na rozvoj základních uměleckých škol, na dětské výtvarné soutěže. Myslíme na Opavu, na Cenu Petra Bezruče, kterou právem získal. Myslíme na jeho grafické listy, novoročenky i série vinět, na vyřezávané turistické hole a loutky, výtvarné plenéry, na kronikářskou dřinu, stovky výstav výtvarné tvorby dětí i uznávaných autorů a ještě větší množství navržených a vytištěných katalogů, plakátů, pozvánek. Myslíme na jeho rodný Tasov, svérázného Jakuba Demla, na Skupinu X, počátky opavského Domu umění, svého času prestižní dětskou cenu O paví pero a řeckou Prevezu, jíž ještě zdravý Miloš věnovával část léta. A stejně tak myslíme na jeho předčasně zesnulou manželku Ludmilu, pro niž byl lyrický výtvarný výraz druhou mluvou, laskavého historika umění Jaroslava Svobodu či fotografa Josefa Nováka,“ uvádějí jeho přátelé a známí.

S Milošem Kačírkem odchází práce na stařičkém lisu, na nějž nikdy nedal dopustit, i tisk nám tak blízké grafiky. „Zpráva o jeho smrti mě zaskočila a překvapila. Věděl jsem, že je nemocen, ale všichni doufali, že se z toho dostane. Učil mě na gymnáziu výtvarnou výchovu a byl to výjimečný člověk a pedagog,“ uvedl jeden z jeho žáků Roman Konečný.