Léta strávená v německých lágrech a nemožnost odpustit svým věznitelům. To jsou jen některá témata, o kterých besedoval ve středu 26. září v aule Masarykovy střední zemědělské a Vyšší odborné školy v Opavě politický vězeň a spisovatel Miloslav Moulis z Prahy. Setkání inicioval Svaz bojovníků za svobodu, Konfederace politických vězňů a Matice slezská. Vystudovaný právník, autor literatury faktu a publicista byl zatčen spolu se svým otcem v roce 1940. Otec byl nacisty popraven za odbojovou činnost.

Miloslav Moulis byl dva a půl roku vězněn v pracovním táboře v Německu a prošel také koncentračními tábory Terezín, Osvětim a Buchenwald. „Pochopil jsem, že posláním mého života je přiblížit hlavně mladé generaci vše, co jsem na vlastní oči zažil,“ byla jeho první slova před zaplněnou aulou školy. Po úvodní přednášce o tom, co zažil v německém vězení, o odbojových organizacích na našem území a zkušenostech z koncentračních táborů dostali prostor pro dotazy také studenti. Kromě jiného je zajímalo, jak vypadal pracovní režim v táboře, jak probíhaly pochody smrti a nebo osvobozování koncentračního tábora Buchenwald Američany.

„Co bylo v koncentračním táboře nejdůležitější? Být mladý a zdravý, pokud jste onemocněl nebo neměl dost sil, byl to váš konec,“ uvedl v jedné z odpovědí Miloslav Moulis. Válečné hrůzy však dovedly lidi velice semknout. „Zažil jsem nebývalou solidaritu. Například v Buchenwaldu jsem byl svědkem toho, jak muž v batohu přinesl do tábora tříletého chlapečka, ostatní vězni jej uložili do skladu šatstva a společně se o něj starali. Válku přežil a dnes žije ve Vídni,“ vzpomínal Moulis. Mnozí Němci podle něj do konce války netušili o existenci koncentračních táborů. „Po osvobození americkou armádou nařídil jeden z amerických velitelů, aby ze sousedního Výmaru, který ležel asi osm kilometrů od Buchen– waldu, přivedli tisícovku lidí, aby viděli, jak takový tábor vypadal. Někteří byli v šoku, jiní dělali, jakoby se jich to nedotklo,“ přiblížil Miloslav Moulis.

Jeden z dotazů směřoval i k tomu, zda potkal i „hodné“ Němce. „Měl jsem zkušenost jen s jedním takovým. Bylo to v Terezíně. Po válce byl díky svědectví některých vězňů omilostněn,“ reagoval Moulis. Dají se podle něj hrůzy, které zažil za války, vůbec odpustit? „Mládí jsem prožil v lágru, zabili mi tam tátu, na to nemůžu zapomenout, i když jsem poznal, že existují i jiní Němci. Já jsem sice nevěřící člověk, ale říkám si, že kdyby Bůh existoval, tak by nemohl takové hrůzy dopustit. Jsem toho stále plný a to je už šedesát let. Nedávno jsem měl sen, že je sice je už rok 2007, ale že Spojenci Německo stále ještě neporazili,“ uvedl Miloslav Moulis.

Studenti diskutovali s hostem i po skončení přednášky. „Mně se beseda moc líbila, protože jsem se mohl dozvěděl víc o období, které mě vždy zajímalo. Dějepis ve škole už nemáme, a tak jsem byl rád, že aspoň touto formou jsem se mohl něco dozvědět,“ uvedl Miroslav Dihel ze třetího ročníku Masarykovy střední zemědělské školy a Vyšší odborné školy Opava.