Ovšem proti těm trapasům, které si samy sobě vyrobily osobnosti v naší anketě (viz níže), jsou ty naše slabý odvar.

Když někdo nepozná auta!

Byl podvečer, už se šeřilo a parkoviště před supermarketem Tempo v Jaktaři bylo plné. Spěcháme. Žádný velký nákup, jen láhev šampaňského na můj narozeninový přípitek. Kolega nabral benzin a že mě počká na místě, kde mě vyložil.

Kličkuji mezi auty, ano, už ho vidím. Otevírám dveře, sedám na místo spolujezdce a vydechnu: „Jeď, nemůžu se dočkat.“ Auto se rozjíždí, přehrabuji se v kabelce, zda jsem při své roztržitosti někde nezapomněla peněženku a pak se to stane.

„A čeho se to, paninko, nemůžete dočkat?“ Pohled na řidiče mě přivede do stavu strnulosti. Vedle mě cizí chlapík. Začnu koktat. A dodám tomu korunu: „Hned nám to auto vraťte. A co jste udělal kamarádovi?“

Už ho vidím po vzoru akčních filmů svázaného v kufru. Chlapík vedle mě se rozesměje a nemůže přestat ani poté, co mě vrátí na místo a já uvidím to správné, úplně stejné auto, s tím pravým mužem. Přesedám a nezmůžu se ani na promiňte.

K nesprávnému autu se vzápětí hrne ta správná žena. Vypadá naštvaně, korpulentně. Ještě že jsme se minuly. Bylo to ale o fous.

Nová nadávka: „Ty choďáku!“

Byla to celkem nevinná situace. Vezu příbuznou na rentgen do opavské nemocnice. Má artrózu a pětaosmdesát let. Vražedná kombinace pro hybnost kloubů. Jinými slovy: má příbuzná se pohybuje jen pomocí francouzských holí, a to ještě s velkými obtížemi.

Vjíždím do nemocničního areálu a zastavuji těsně před vchodem do rentgenologického pavilonu G. Dvěma koly stojím na sníženém bezbariérovém chodníku. Zdálky se blíží paní na invalidním vozíčku. Jede po chodníku, a když je u mého auta, zastaví se. „Proč tu stojíte? Jak mám asi sjet z chodníku dolů, vy chytrá?“ ptá se mě rozzlobeně.

Vysvětluji situaci a ukazuji, že další sjezd z chodníku je o kousek dál. Paní je ale rozzlobenější víc a víc. Než se rozjede, otočí ke mně hlavu a zasykne: „Ty choďáku jeden!“

Chvíli mi trvá, než mi dojde smysl toho slova. Nejspíš je to nadávka, kterou někteří nechodící používají pro některé chodící. Ráda bych na ni zapomněla. Nepřijde mi ani vtipná, ani zajímavá, je dokonce nudná. Ale možná to znáte: některá plevelná slova si náš mozek z nejasných důvodů zapamatuje a už je nepustí.

„Choďák“ je jedním z nich.

Důchodce mával bílou holí před autem

Je krátce po osmé hodině ranní, spěchám do práce. Projíždím autem po silnici a najednou mi vstoupí do vozovky starší pán s bílou holí. Šine si to po přechodu pro chodce a před autem mi začne mávat svou holí.

Vypadalo to, jako by mi nadával a hrozil za to, že jsem mu zastavila na poslední chvíli. Pokrčila jsem rameny. Pak mi to došlo. Neměla jsem celou dobu rozsvícená světla. Jen, co jsem je zapnula, odbočila na vedlejší ulici, a tam míjela policejní auto. Štěstí.

Myslela jsem, že pán byl slepec s bílou holí. Omyl. Nebo ne?

Zuzana Urbánková, Lucie Orbanová

ANKETA: Co vás napadne při slově trapas a zažili jste nějaký?

Lada Dobrovolná, tisková mluvčí Hlučína:
„Napadá mě jeden trapas, který se mi stal už před více než deseti lety ještě jako redaktorce Primy v Olomouci. Když jsem omylem odeslala SMS místo svému kolegovi s přezdívkou Langoš poslanci Langrovi, kterého jsem měla v mobilu nad ním. SMS kolegovi, jehož kancelář měla okno proti mému, zněla: je opravdu kouzelné tě pozorovat jak celý den h…o děláš, a to s takovou noblesou, že ti všichni ostatní žerou, jak jsi předřený… Ivan Langer mi tehdy nějak zapomněl odepsat.“

Dušan Lederer, starosta Větřkovic:
„Jeden trapas jsem zažil, když jsem ještě nedělal starostu, ale obchodního zástupce. A v obci jsem ve funkci smutečního řečníka. Byl jsem v prodejně u dobrého zákazníka a paní vedoucí měla kulaté narozeniny. Cestou jsem jí koupil kytku, že jí popřeji. Ten den jsem ale dělal pohřeb. No a utíkal jsem s kvítkem v papíru jí popřát. Až jsem doběhl, rozbalil ji a zjistil, že je to kytka s černou stuhou. Všichni ztuhli a já jsem byl červený až za ušima. Rychle jsem to napravil, běžel jsem do auta pro tu druhou kytku.“

Eva Kolářová, kastelánka zámku v Raduni:
První, co mě napadne, je nepříjemnost, která bývá k smíchu až později. V dané chvíli představuje tahle záležitost docela velký průšvih, ale za půl roku vyznívá už úplně jinak. Před mnoha lety jsem seděla ve společnosti a někdo řekl, že jde na koncert pěveckého sboru. Tohle hudební těleso zrovna nemusím a v mladické nerozvážnosti jsem sousedovi sdělila, že nechápu, co zrovna na sborovém zpěvu lidi mají. Vzápětí jsem se dozvěděla, že to říkám právě dirigentovi onoho sboru a v té chvíli bych se nejraději propadla hodně hluboko.

Antonín Šimčík, ředitel Slezského zemského muzea v Opavě:
Vybaví se mi nepříjemné pocity, které naštěstí časem ustoupí do pozadí. Zrovna si na žádný nevzpomínám, ale trapasy se mi rozhodně nevyhýbají. Ve chvíli, kdy dám k nějakému nechtě podnět, se moc zastydím, ale později se vzniklé situaci rád zasměji. Člověk by je ani sebe neměl brát přehnaně vážně. Měl by je brát jako koření života, protože bez nich by si nevážil nekonfliktních a nekomplikovaných věcí běžných dní. Alespoň já to tak cítím.

Zdena Mervová, sólistka opery Slezského divadla:
Nemusím dlouho přemýšlet, protože na trapasy jsem expert. Zrovna teď jsem v cizím městě vybírala z bankomatu peníze a on mi je nevydal. Absolvovala jsem jednání v bance a raději nepřemýšlím, co si úřednice o mé šikovnosti myslela. Koukla na mě – no jo, blondýna! Další trapas se mi povedl, když jsem ženu, kterou dokonale znám, oslovila jménem její sokyně, se kterou má vztahy mírně řečeno napjaté. Moc šťastně nevypadala a já rovněž. A takových příhod mám spoustu.