Martin Svačina a kamarádi kolem něj patří k těm, kteří se věnují militari. V dobových uniformách a s dobovou technikou připomínají na různých akcích ostatním události druhé světové války. Nejsou však jen těmi, kdo si hraje na vojáky. Jsou to ti, kdo hledají historii a velkým dílem se zasluhují o to, abychom na svoji minulost nezapomínali.

Třeba také tím, že opraví obrněný transportér, který před pětašedesáti lety bojoval ve Slezsku.

Nejdříve Němci, pak Sověti

Je konec dubna 1945, válka už překročila hranice Polska a bojuje se na české straně. Konkrétně na hrabyňské linii. Válečné techniky v té době není ani na jedné bojující straně tolik, kolik by bylo třeba. Němci ztrácí jeden tank za druhým, útočící Sověti a Češi svůj postup k Ostravě také platí hodně draze.

A tak není divu, že původně technika nepřítele dnes bojuje na druhé straně. Podle hesla co je doma, to se počítá. Obrněný kolopásový transportér Sd.Kfz.251, všeobecně zvaný hakl, nesl na svém pancéři původně číslo 112. To ještě v dobách, kdy ho řídil německý řidič 97. střelecké divize. K Hrabyni už ale přijel s přemalovaným číslem 322 a zamalovanými trámovými kříži. Místo nich z něj zářily rudé hvězdy.

Osud k němu ale nebyl milostivý. Přímo v Hrabyni se stal nepojízdným, a tak jej posádka opustila a nechala tam, kam zrovna dojel. Jako jiná válečná technika i hakl s číslem 322 a rudými hvězdami po válce skončil ve vysokých pecích. Podle pamětníků to bylo až někdy v roce 1949.

Jen několik fotografií připomínalo stroj, který měl jedné tisícileté říši dobýt svět. O fotografiích s haklem 322 se všeobecně soudilo, že byly pořízeny v Kobeřicích. Dokonce i v časopise, který o válečných událostech psal, to tak bylo uvedeno. Jenže, chyba lávky.

O pár desítek let později

Děda Martina Svačiny se za svého života věnoval válečné technice. „Opravoval a předělával ji nejen pro své potěšení, ale hlavně pro filmové účely,“ říká o svém dědovi Martin. Když opustil náš svět, zůstala po něm řada strojů. Něco se prodalo, něco zůstalo rodině.

Vnuk Martin také pancéřové technice propadl. Náhoda chtěla, že se on a jeho přátelé Jiří Hanke a Dušan Pala dozvěděli, že fotky nejsou z Kobeřic. „Obešli jsme kobeřické pamětníky a siluetu údajných domů nikdo z místních nepoznával. Zavítali jsme také do Památníku druhé světové války v Hrabyni, kde ředitelka Jana Horáková zjistila, že snímek není z Kobeřic, ale přímo z Hrabyně, ze zatáčky nedaleko dnešního pomníku,“ vysvětlil Jiří Hanke, člen Klubu vojenské historie Slezsko, ke kterému se lidé okolo hakla hlásí.

A v hlavách mladých fanoušků militari se zrodil nápad: Stroj, který pro film před lety upravil Svačinův děda do světle pískového zbarvení jednotek Afrika Corpsu, předělají na stroj, který je na fotkách z Hrabyně. Původní T 810, tedy hakl užívaný v poválečné československé armádě, tak přišel o celou nástavbu a na původním podvozku se začalo znovu.

„Nejprve jsme s kamarády z opavského klubu plastikových modelářů hledali přesné podklady, pak přišly dlouhé dny práce, hodiny pečlivého vyměřování a svařování,“ popsal celé úsilí Martin Svačina. Před očima tak rostl nefalšovaný Sd.Kfz.251, verze D. Tedy přesně takový, jaký je na fotkách.

Poté přišla na řadu práce na kamufláži, potřebné doplňky jako třeba kulomety a v průběhu roku 2008 bylo hotovo. Jen odborník dnes pozná podle pásů, a hlavně motoru – místo původního benzínového je zde nafťák Tatra 138 – že to není válečný originál.

„Poprvé jsme s ním vyrazili loni na akci na Slovensku a od té doby ho viděli lidé na různých místech republiky a také tady ve Slezsku,“ říká o haklu s číslem 322 Jiří Hanke.