Vyjádřit solidaritu s lidmi bez domova a upozornit na tuto problematiku. Právě to si klade za cíl projekt původem z Britských ostrovů, který jako vůbec první v celé České republice přejala v loňském roce Ostrava.

Letos se přidala i další města a výjimkou nebyla ani Opava. Program se konal z uplynulého čtvrtka na pátek v kostele svatého Václava. Od 18. hodiny v úchvatných prostorách renovovaného historického svatostánku vystoupilo několikero osobností a umělců.

Podle odhadu pořadatelů se tu od počátku prostřídala asi stovka návštěvníků. Někteří lidé s sebou pro potřebné přinesli i trvanlivé potraviny nebo peníze. Po půlnoci a konci doprovodného programu se hrstka nejodvážnějších - či nejšílenějších, chcete-li - sebrala a šla si ustlat před kostelem a sousedícím Domem umění, aby si vyzkoušela na vlastní kůži, jak žijí bezdomovci. Tím vypuklo to hlavní…

Na „bílé město" se již naštěstí alespoň přestal snášet déšť, který jej zkrápěl ještě pár hodin předtím.

Zhruba dvacítka nadšenců, včetně první náměstkyně primátora Pavly Brady, která nad akcí převzala záštitu, si pomalu rozebírala připravené kartony a začala si je rozkládat podél kostela a Domu umění.

Ještě dobrou půlhodinu pokračoval mumraj silně připomínající první den na táboře. Některé ženy a dívky se chichotaly při přípravě noclehu, někteří muži zase rozebírali jeho nejlepší polohu, uzpůsobení a podobně. Pár jednotlivců i skupinek si pak neodpustilo poslední dávku nikotinu před spaním. Ti zkušenější si ještě „cvakli" z tekutých zásob, které si s sebou přinesli.

Dobrodružství nebo noční můra?

Před jednou hodinou ráno už ale všichni poslušně leželi zachumlaní ve spacácích. V té chvíli mi došlo, jak pravdivé je pořekadlo, že myslet ještě neznamená vědět. Kupříkladu jsem se domníval, že dva kartony budou jakožto improvizovaná matrace a ochrana před chladem ze země bohatě stačit.

Rovněž mě postihl nápad, že levný spací pytel z marketu bude stejně hřejivý a vhodný jako jiné, dražší výrobky tohoto typu. Čas ukázal, jak jsem se mýlil. Opomenutí vzít si s sebou jakoukoli podložku pod hlavu bylo taktéž „vrcholně prozíravé". Nepohodlí a vtíravá zima začínaly pomalu vytvářet z dobrodružství noční můru.

Přes nepopíratelnou únavu nebylo usínání jednoduchá záležitost. Stále se nacházely další a další věci, které upoutávaly a narušovaly mou pozornost. Ať už to byl desetivteřinový výpadek veřejného osvětlení, průjezd liduprázdného nočního autobusu nebo sporadické partičky kolemjdoucích pozastavujících se na ulici a debatujících o tom, co za zájezd bláznů leží před kostelem a Domem umění.

Když už byl poté Morfeus neúprosný a spánek na krajíčku, pro změnu přišlo probrání v podobě ostrých zvuků časového znamení z nedaleké věže Hlásky. Zdáli zněl několikaminutový skupinový zpěv očividně dobře naladěných nespavců a sem tam se v blízkosti ozývaly kroky či zvuk projíždějícího auta.

Zkrátka pořád a pořád něco, co nedovolovalo člověku takříkajíc zabrat.

Zmrzlé a polámané tělo

Ačkoli došlo ještě k několikerému přerušení, nakonec se věc zdařila a ponořil jsem se do spánku. Kdybych ale věděl, jaké pocity budu prožívat po probuzení, raději bych ani nevstával. Namísto původně naplánované šesté ranní se nocležníci začali zvedat už o hodinu dříve.

Zima a vlhko byly prostě již neúnosné. Na rozdíl od bezdomovců se však mohli aktéři Noci venku sbalit a vyrazit za teplem prací a domovů. Na okolní svět padala rosa a Opava byla zahalena v mlze. V celém těle nebyla jediná kost, která by mě nebolela jako čert.

„Masakr, co?" shrnul ve dvou větách veškeré mé pocity jeden z účastníků akce. Při představě, jakých výhod jsme požívali oproti bezdomovcům ať už se jednalo o teplé oblečení, spacáky, občerstvení nebo vědomí, že můžeme kdykoli odejít domů nelze ani domyslet, co tito lidé prožívají, když tráví venku většinu svých nocí. A to i za mnohem horších klimatických i jiných podmínek. Smekám klobouk.