Jindřich Zimola, Martin Kern, Radim Herudek, Radek Schneider a Roman Birklen se vrátili domů pátek 9. května. Jejich cesta začala 19. dubna ve Chvalíkovicích. Měli v plánu projet Ukrajinou, Ruskem a Kazachstánem a dostat se až k Aralskému jezeru. Velké komplikace je potkaly jen na začátku cesty.

„Udělali jsme špatnou zkušenost s ukrajinskou policií. Mnoho přestupků si na nás vymýšleli a říkali si o úplatky. Pořád jsme slyšeli to jejich: Davaj padarok, idi padumať,” říká Jindřich. Ukrajina pro všechny znamenala téměř depresi a někteří to chtěli otočit v obavě, že jim kvůli vynuceným úplatkům nezbudou peníze na další cestu.

Přejezdu z Ukrajiny do Ruska se proto obávali. „Nakonec jsme byli v šoku, jako bychom se octli někde v Západním Německu,” popisuje Martin. Znamenalo to hlavně kvalitní cesty a slušné policisty. Další přejezd z Ruska do Kazachstánu byl také šok, ale v tom smyslu, že cesty tu téměř chyběly. Byla to stepní či polopouštní krajina, všude velbloudi, divocí koně. „Prostě, bylo tam všechno, kromě cest,” dodává se smíchem Radim. Lidé byli přátelští a ochotní.

Cílem pro ně mělo být Aralské jezero. „Strašně jsme se na něj těšili. Když jsme ale byli asi dvě stě kilometrů od něj, dalo se do deště,” vzpomíná Jindřich. Na druhý den se terén zhoršil. „Stály dokonce i kamazy. Kvůli terénu jsme se tam prostě nedostali,“ dodal. I samotné město Aral pro ně bylo zklamáním, byl tu jen jediný hotel, a to v hrozném stavu. Nakonec je místní ještě okradli.

Celkově svou cestu ale hodnotí jako pohodovou. „Navíc nás potěšilo, že lidé nám psali smsky, že sledují naši cestu na webových stránkách Deníku,“ uvedl Jindřich. „Bylo to bezvadné odreagování a vypláchnutí hlavy,“ shodují se všichni. Hned po návratu začali pošilhávat po další destinaci. Tentokrát by to mělo být Mongolsko.