„Tato událost zasáhla také tragicky do života rodiny z matčiny strany ze Štěpánkovic,“ napsal naší redakci Richard Galdia z Opavy, který o události získal následující podrobnější informace.

Tragickou roli sehrál líh

Opava byla od roku 1895 spojena z nádraží Opava-západ přes Jaktař, Kateřinky a Kravaře s bývalým německým okresním městem Ratiboří dobře fungující železniční tratí. V Ratiboři pak navazovalo přímé rychlíkové spojení do Berlína.

Toto dopravní spojení bylo využíváno zejména tehdejšími německými hlučínskými pendlery, kteří dojížděli do Německa za prací, obchodníky či lidmi k vyřizování úředních záležitostí v Ratiboři, k nákupům, návštěvám příbuzným apod. Ale pravidelně také mnoha lidmi, kteří dále převáželi a prodávali pašovaný užitkový líh do Ratiboře, Opole či Vratislavi.

Právě ten sehrál při železničním neštěstí svou tragickou roli.

Líh se nejprve ve velkém (v sudech) pašoval přes hraniční řeku Opavu z tehdejší ČR na Hlučínsko a pak dále do německého vnitrozemí. Díky poptávce a rozdílu v cenách v ČR a Německu to byla jedna z mála tehdejších možností, jak si vydělat na živobytí zejména pro velký počet tehdejších nezaměstnaných.

Vzhledem k přítomnosti četníků a finanční policie v pohraničí byl líh většinou ihned za hranicí ze sudů přelit do klempíři speciálně zhotovených plechových nádob přizpůsobených tvaru těla mužů i žen. Byly zavěšeny a připevněny pod oblečením na břichu, na bedrech, krku a dokonce i k lýtkům. Jindy byl líh přelit do skleněných láhví a ukryt v našitých speciálních vnitřních kapsách oděvů nebo v kufrech s dvojitým dnem.

Lokomotiva jako smrtící zeď

Aby se mohly vlaky jedoucí z Ratiboře a současně od Opavy na jednokolejné trati křižovat, před vjezdem na nádraží v obci Krzanowice se trať na výhybce rozdvojila na dvoukolejnou, aby se na konci nádraží při výjezdu stejně spojila v jednokolejnou.

V ono kritické mlhavé ráno přijel nejprve na nádraží v Krzanowicích nákladní vlak směrem od Ratiboře. Kvůli míjení doháněl menší zpoždění, jel příliš rychle a ve stanici již nedobrzdil a přejel bezpečnou vzdálenost. Lokomotiva se tak dostala až do dvou třetin výhybky, oddělující první a druhou kolej a přední částí již zasahoval do kolejiště přijíždějícího osobního vlaku od Opavy.

Ten narazil do lokomotivy nákladního vlaku stojícího na nádraží. Lokomotiva osobního vlaku i po nárazu zůstala na kolejích, ale stala se smrtící zdí pro lehčí vagóny za ní. První, zavazadlový vagón byl vtlačen na lokomotivu a v něm k dovršení neštěstí okamžitě nárazem exploduje sud s lihem, který tam byl rovněž pašován železničáři.

Další dva vagóny čtvrté třídy a první vagón třetí třídy se vymršťují z kolejí a začínají se překlápět na sebe. Hořící zavazadlový vagón zapaluje další dřevěné vagóny, ve kterých se nacházel také líh, a to v nádobách na tělech lidí a v jejich zavazadlech. Navíc byly vagóny tenkrát osvětleny plynovými lampami s živým ohněm. Plyn okamžitě vybuchl a zapálil dřevěné části vagónů.

„Následky srážky byly strašlivé. Nowiny Raciborskie 27. října uvádějí 39 obětí, následně bylo potvrzeno 30 obětí. Z tohoto počtu bylo přímo v troskách vlaku nalezeno 19 zuhelnatělých těl, dalších 11 osob zemřelo na následky popálenin a zranění v nemocnicích v Krzanowicích a Ratiboři.

Vzhledem k uváděnému rozdílnému počtu dalších asi 40-50 těžce zraněných a popálených je pravděpodobné, že počet obětí se časem přiblížil spíše vyššímu číslu. Počet lehce zraněných se pohyboval kolem 111-113 osob,“ uvádí Richard Galdia.

Poznamenalo to i mou rodinu

Tato událost se dotkla i rodiny Richarda Galdii, který uvádí: „Po nehodě zemřel na následky popálenin v nemocnici sv. Augustina v Krzanowicích matčin nevlastní bratr Evald Žídek (Ewald Ziedek) ze Štěpánkovic. Ke dni 29. 10. nebyl uveden v seznamu oněch 11 potvrzených obětí, které následně podlehly svému zranění.

Naopak byl uveden polskými i německými novinami příjmením v seznamu přeživších těžce zraněných a popálených osob, které byly transportovány do této nemocnice v Krzanowicích spolu s dalšími 5 muži ze Štěpánkovic. Je tedy jisté , že byl jedním z těch, kteří navýšili konečný počet obětí nad uváděných 30 osob. Má maminka Pavla roz. Žídková mi o této události kdysi krátce vyprávěla.

Dle jejího vyprávění i on měl na sobě ve vlaku nádobu s lihem.“

Opuštěné nádraží

Dnes je budova krzanowického nádraží dávno opuštěná, zůstalo nástupiště, koleje jsou zarostlé trávou a náletovými dřevinami. Provoz mezi Ratiboří a Opavou skončil ihned po II. světové válce a provoz na trati Ratiboř – Krzanowice skončil v 80. letech minulého století. Při výjezdu ze stanice směrem na Chuchelnou je ale ještě dodnes v trávě dobře rozeznat spojení kolejí, osudné místo srážky.

Zdroj: Kniha „Krzanowice i okolice – Monografia gminy“
kniha Anny Malchárkové „Modrá barva duhy“
vzpomínky Pavly Galdiové, roz. Žídkové ze Štěpánkovic