Třiatřicetiletý otec devítileté Kristýny právě převzal darovací smlouvu od Nadačního fondu Vítkovice Steel na handbike. Jedná se o formu jízdního kola, určeného pro lidi s ochrnutím.

„Jsem za tenhle velký vánoční dárek moc rád, zdravý člověk nemá ponětí, jak drahou záležitostí handbike je. Sám bych jej nemohl zafinancovat. Zase budu moci jezdit na cyklistické výlety s dcerou a přítelkyní, jen já budu šlapat rukama," směje se Ondřej Malohlava.

Trochu s obavou prosím Ondřeje, aby mi přiblížil původ svého zranění. Ten však bez ostychu vypráví. Z jeho hlasu necítím skepsi ani nepříjemné rozpoložení: „Taková hloupost. Nehoda na motorce, která mi před pěti lety poranila míchu a převrátila život," popisuje Ondřej.

Bylo mu tehdy sedmadvacet let, aktivně sportoval, hrál za fotbalové týmy Fulnek a Slezský FC Opava a doma měl čtyřletou dceru.

„Z fotbalu jsem byl zvyklý na dril a disciplínu, takže jsem bral svůj úraz jako problém, se kterým je potřeba se vypořádat, jak nejlíp umím," popisuje Ondřej svůj obdivuhodně pozitivní přístup.

„Popravdě i teď věřím, že se v životě na nohy ještě postavím. Vím, že za současných podmínek to není možné, ale medicína jde pořád rychle kupředu," dodává.

Ondřej Malohlava je sympatický a odhodlaný mladý muž, který chce lidem na invalidním vozíku, ale i nám zdravým ukázat, že tato forma zdravotního postižení nemusí být natolik omezující, jak se na první pohled zdá. Připouští ale, že po úraze bylo vše těžké a právě z tohoto důvodu se rozhodl lidem v podobné situaci pomáhat.

Ondřej Malohlava„Začal jsem docházet na spinální jednotku do Fakultní nemocnice v Ostravě i do Rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Pamatuji si, že když jsem je navštěvoval já, chyběl mi tam někdo, kdo si prošel tímtéž jako já a mohl by vše s odstupem hodnotit.

Takže jsem po čase lékařům nabídl svou pomoc. Jednoduše se s lidmi dělím o svůj příběh. Ne vždy je to ale schůdné. V nemocnici jsou pacienti čerstvě po úrazu a často komunikovat nechtějí. Vše záleží na domluvě a doporučení psychologa. Holt každý jsme jiný a jinak psychicky odolný," hodnotí Ondřej.

Domýšlet drobnosti

Napadá mě, s jakými nejčastějšími obtížemi se v denním životě setkává. „Nejedná se o velké překážky. Člověk jen musí domýšlet drobnosti. Třeba do vany doslova skáču už se šamponem, protože pak bych se pro něho už nemohl natáhnout. Ale vše se dá naučit a ruce mám zdravé," říká Ondřej.

Ten s kamarády hraje pravidelně florbal, navštěvuje zápasy ostravského Baníku, jezdí v uzpůsobeném autě a při své administrativní práci nemá žádná omezení.

„Důležité je snažit se dělat vše, aby člověk cítil alespoň určitou nezávislost. Samozřejmě že bez pomoci ostatních to často nejde. Například v obchodě do vyšších regálů prostě nedosáhnu, tak musím poprosit někoho ze zákazníků či prodavače. Každopádně dárky pod stromeček jsem pořídil přes internet," dodává s úsměvem na závěr setkání Ondřej.

Klára Kohutová