Na své internetové stránce Thinspiration.cz se snaží inspirovat ostatní. „Neříkám, že to je lehké, ale výsledek stojí za to," řekl v úvodu obsáhlého rozhovoru Ondřej Šebestík.

Ondro, váš příběh může být pro spoustu lidí inspirující. Kde hledat příčiny toho, že jste v jednu chvíli svého život vážil 155 kilogramů?

Ono je docela legrační, že můj příběh není zas až tak unikátní, protože se stačí rozhlédnout třeba po svém nejbližším okolí a najdete dost lidí, kteří jsou stejně jako já produkty špatných stravovacích návyků a pohodlného životního stylu.

Odmalička nám je už ve školce do hlavy cepován zažitý model pěti jídel denně. Snídaně - svačina - oběd - svačina - večeře. Ale ruku na srdce, kolik z nás jej dodržuje?

U mě to bylo stejně. První jídlo někdy pět hodin po probuzení, oběd v pět odpoledne a večer se člověk přecpal, protože měl „hlad." Prostě všechno špatně. Celý svůj příběh jsem dopodrobna rozepsal na svém blogu, a pokud by měl někdo zájem, může si jej třeba přečíst.

Co vás k takové změně, díky které jste dnes zatím o sedmašedesát kilo lehčí, přimělo?

Nejspíš změna práce. Řekl jsem si nezávazně, že s novým „začátkem" zkusím změnit víc než jen práci, a začnu dodržovat jedno jednoduché pravidlo. Ráno zahájím snídaní a večer budu večeřet nejpozději v 19.00 hodin. Zhruba půl roku se mi to dařilo nějak nepravidelně dodržovat a o to větší bylo překvapení, když jsem po půl roce viděl na váze o 10 kilo méně než naposledy.

Byl to ten tolik potřebný impuls?

Ano. Když jsem viděl, že v podstatě s minimem námahy a drobnou změnou návyků se ručička váhy poprvé po 27 letech vydala směrem dolů, řekl jsem si, že na těch povídačkách o jídle asi opravdu něco bude. Asi měsíc jsem o tom přemýšlel a pak se rozhodl, že tomu dám šanci.

Zašel jsem si za výživovou poradkyní, se kterou jsem probral své stávající návyky, dostal jsem přesný jídelníček na dva týdny a po té době jsem si řekl, že uvidíme, jestli to má smysl. Jak to dopadlo, asi tušíte.

Alespoň podle fotek lze usuzovat, že jste udělal obrovský kus práce. Co bylo nejtěžší? Někteří lidé usilující o zahájení diety mnohdy nejí a mylně si myslí, že tím tělu nejvíc prospějí, realita ovšem mnohdy bývá úplně jiná.

Nejtěžší bylo naučit se jíst správně, pravidelně a zdravě. Kdysi jsem snídal někdy i čtyři až pět hodin po probuzení, což bylo špatně. Dneska je mi naopak špatně, když se do 30 minut po budíčku nenajím.

Prvních pár týdnů byla také docela výzva naučit se vařit si sám a jinak, než jsem byl zvyklý se stravovat. Dneska to beru jako naprostou rutinu. Jednou či dvakrát do týdne strávím maximálně 3 hodiny u plotny a mám na týden pokoj.

Paradox je, že jsem to nikdy nepovažoval za dietu. A víte proč? Protože jsem jedl mnohem víc, než předtím. Zprvu mi přišlo, že to nemůže fungovat, protože jsem opravdu neustále něco jedl. Ale když jsem po prvním měsíci striktního dodržování toho, co mi poradila Simona (má výživová poradkyně), měl deset kilo dole, byl jsem rozhodnut vytrvat a nevzdat to.

A jak správně dedukujete, hladovění je velmi kontraproduktivní, protože vaše tělo neví, kdy a zda dostane najíst, a tak si místo spalování tukové zásoby naopak vytváří špeky pro „jistotu." Co kdyby náhodou nedostalo najíst. Je to věda.

Zkuste přiblížit svůj režim a jídelníček. Jak je důležité jej sladit například se cvičením?

Cvičení je super doplněk k nabrání fyzičky a zpevnění svalů. A byť to zní jako klišé, všechno je to hlavně o jídle a hubne se v kuchyni. Každému sedí něco jiného, takže nedá se říct, že by existoval nějaký univerzální jídelníček pro všechny.

Ale pro představu, v mém případě kdybych celý den nic nedělal, aby tělo dostalo vše, co potřebuje, měl bych mít energetický příjem někde kolem 8100 kJ. První měsíc jsem měl jídelníček vytvořen tak, že energetický příjem byl 6000 až 6500 kJ, a přitom jsem nehladověl.

Jeden den třeba vypadal tak, že jsem si na snídani dal 200g bílého jogurtu se slunečnicovými semínky a k tomu jablko. Na svačinu jsem měl 5g fit chleba, 25g eidamu, 25g kuřecí šunky a kyselou okurku, na oběd jsem si dal 470g zapékaných kuřecích prsou s rýží, rajčetem a špenátem, na svačinu müsli tyčinku s banánem a na večeři 170 g zapékaných brambor se sýrem a rajčatový salát. Tedy nic speciálního.

Z jídelníčku zmizely věci jako koblihy, bílé pečivo nebo třeba pěkně tučný bůček, ale záleží vždy na tom, co a jak moc chceš. Možností je opravdu hodně, ale nejdůležitější je chtít a vytrvat.

Souhlasíte s tím, že člověk při hubnutí musí být trpělivý? Mnoho lidí chce vidět výsledky okamžitě, a když se tak neděje, vzdávají to.

Pod to se klidně podepíšu. Pokud chce člověk zhubnout dlouhodobě, musí si připustit, že to není žádný sprint, ale běh na dlouhou trať, a musí mít obrovskou trpělivost. Jsou lidi, co se svědomitě měsíc mordují s dietou a opravdu zhubnou. Jenže potom se vrátí k tomu, jak se stravovali předtím, a dostaví se jojo efekt.

A ten nenastává, jak si mnozí myslí, proto, že by daná dieta nefungovala, ale proto, že to byla jen krátkodobá záležitost. Aby člověk opravdu zhubnul, musí lehce přehodnotit i svou životní filosofii. Za těch třicetměsíců, co jsem se vydal na tuhle svou životní cestu ze stínu, jak tomu říkám, jsem taky nešel s váhou pořád jen dolů.

Po asi dvou letech jsem se přibližně půl roku plácal plus minus pět kilo na stejném místě.

A jak už to bývá, chtělo to změnu. Tak jsem zkusil jiný typ jídelníčku, složený primárně z bílkovin (libové maso, tvaroh, sýry, …) Pokud totiž člověk chce, tak si vždycky najde způsob, jak svého cíle dosáhnout. Pokud nechce, bude mít vždy po ruce nějakou trefnou výmluvu.

A když se nedaří, je jednodušší změnit svůj plán a přístup, ale nikdy neměnit cíl.

Zhubl jste o několik desítek kil. Jak se změnil váš život a jaké těžkosti vám život v obézním těle vlastně přinášel?

Na tuhle otázku je docela těžké odpovědět. Protože jsem byl obézní už od školky, tak jsem to bral jako něco normálního a přirozeného a žádné těžkosti jsem si nepřipouštěl. Prostě jsem měl za to, že to tak je a vždycky bude, a má váha bude jen a jen vyšší.

Ale když jsem sundal prvních pár desítek kil a najednou jsem musel přidělávat dírky do pásku opačným směrem, kupovat trička o jedno X menší, vyběhl do třetího patra, aniž bych byl udýchaný, byly to takové ty drobné výhry, díky kterým jsem si začal uvědomovat, o jak moc jsem se do té doby sám svým přístupem ochuzoval.

Tak jsem si začal plnit osobní sny a výzvy, jako úspěšně dokončit triatlon železného Prajzáka skočit z letadla padákem, skočit si bungee jumping… Zní to možná jak z nějakého amerického filmu, ale uvědomil jsem si, že do té doby jsem tak nějak přežíval, a konečně jsem začal tak nějak žít.

Co ohlasy okolí a rodiny?

Kupodivu mi posledního půl roku pořád všichni cpou, že už bych měl s hubnutím přestat. A když mě někdo vidí po delší době, tak většinou reaguje s údivem a překvapeně. A když už mě moc nebavilo odpovídat pořád na ty samé otázky, rozhodl jsem se loni založit si svůj blog a v něm se o svůj příběh, který ještě není u konce, podělit.

A jelikož do cíle ještě kus cesty zbývá, tak třeba právě svým odhodláním inspiruju i další lidi, kteří se v mém příběhu poznají a zkusí budovat svůj vlastní. Pokud bych nakopnul byť jednoho dalšího, má to smysl.

Aby člověk shodil zhruba polovinu své hmotnosti, musí mít velmi silnou vůli. Jak vůbec hodnotíte tu svou? Změna vám musela obrovsky posílit sebevědomí. Rozhodí vás v současnosti vůbec něco?

Nikdy jsem nebyl ten, kdo by měl nějak extra silnou vůli. Spíš naopak. Ale v životě jsem se naučil, že pokud něco opravdu chceš a jdeš si za tím, tak toho dříve či později svou zarputilostí dosáhneš. Je to hlavně o vytrvalosti. Všechno chce svůj čas.

Stejně jako je malý potůček schopný podemlít celou skálu, lidé, kteří ve svém boji vytrvají, dosáhnou svého. Ono mnohdy lidem, kteří působí sebevědoměji, se kolena třesou nejvíc. Jasně. V jistých směrech si víc věřím a jsem pevnější v kramflecích, ale že bych byl pevný jako skála a nic mě nerozhodilo, to ne. Proto třeba zatím nemám jedinou fotku bez trička.

Všechny detaily své proměny sdílíte na své stránce Thinspiration.cz. Píšou vám lidé o rady a podobně?

Zase úplně všechny detaily tam nedávám. Spíš takové ty stěžejní události, úspěchy, pokroky a zajímavé postřehy. Svůj blog jsem se rozhodl založit (vyjma neustálého odpovídání na otázky jak, proč a zač) hlavně proto, aby lidi viděli, že když se chce, všechno jde. A nechtěl jsem s tím čekat až na dobu, kdy svůj boj doválčím do konce.

Je totiž jednoduché lidem říct: „Tak. Já jsem to dokázal, teď se ukaž ty." Spíš chci říci: „Ano, něco jsem už dokázal, ale ještě kus cesty mi do cíle zbývá. Není to jednoduché, ale já to nevzdám, tak na mě koukej a klidně se přidej." A tím třeba lidi inspirovat a namotivovat, aby to zkusili taky.

A kupodivu už se mi pár lidí ozvalo. Rád poradím a pomůžu, protože vím, že nejtěžší je začít. Ale jakmile člověk udělá první krok, je to jen na něm. Jak se s oblibou říká: „Můžu ti ukázat cestu, ale kráčet po ní musíš sám." A tady to platí dvojnásob. Můžu poradit, kudy se vydat, můžu pomoct zvednout se, když někdo upadne, ale jít musí každý po svých.

Neříkám, že to je lehké, ale výsledek stojí za to.

Kolikrát jste se v životě pokoušel zhubnout a na kolikátý pokus se to začalo dařit?

Legrační je, že jsem to nezkoušel NIKDY. Nevěřil jsem, že to je možné, a měl jsem strach, že to nedopadne. A tak jsem se místo případného zklamání smířil s tím, že vždycky budu ten „velký." Když jsem však viděl, že by to i mohlo jít, řekl jsem si, že když do toho půjdu, tak naplno.

Takže když to vezmu do puntíku, tohle je můj první pokus.

Myslíte, že lidi dokážou inspirovat různé televizní pořady týkající se hubnutí?

Podle mého to je možné. Ale ne takové ty, co vídáme u nás. Spíš lidi dokáží inspirovat příběhy těch, co to dokázali. K tomu používám hlavně sociální síť Instagram, kde sleduju poměrně dost lidí, kteří na tom byli stejně.

Když vidím, co dokázali oni a jak na sobě neustále makají, tak mi to dodává odhodlání a notnou dávku motivace. Několik takových lidí jsem uvedl i na svém blogu v sekci nejsem v tom sám. Třeba skvělý pořad je z dílny NBC Biggest Looser. Aneb jak se říká: „Kolik úspěšných příběhů musíme ještě slyšet, než začneme budovat vlastní?"