13. května: Hradec nad Moravicí

Uražený Beethoven utekl z hradeckého zámku

Legenda nás přivádí do srpna 1806. Podle ní tehdy přijížděl směrem od Opavy k Hradci nad Moravicí kočár tažený dvěma bělouši. V něm měl údajně sedět Napoleonův generál Savari a komisař Mouton. Doprovod jim dělaly dvě sličné společnice.

Jak v báji popisuje její autor Vilém Vožda, před branou hradeckého zámku družina zastavila. „Z kočáru vystoupily dámy za pomoci svých kavalírů. Na povel jednoho z důstojníků sesedli kyrysníci z koní, které uvázali, a zamířili do blízké krčmy. Dámy provázené generálem Savarim, komisařem Mountim a dvěma důstojníky, kteří se přidali, kráčely parkem k hlavní budově zámku,“ popisuje Vožda a dodává:

„Dříve, než stačil jeden z důstojníků uchopit klepadlo vstupní brány, již jim v ústrety přicházel komoří, který s úklonou panstvu oznámil, aby jej ráčilo následovat do Zahradního sálu, kde je očekává kníže Karel Alois Lichnovský s chotí.“

Jak dále Vožda v legendě píše, kníže se strojenou servilitou příchozí společnost přivítal. „Generál Savari stroze poděkoval za přijetí a z jeho slov i gest, která je provázela, čišela patřičná nadřazenost. Francouzští důstojníci po vyhrané bitvě u Slavkova se cítili tak, jako by byli pány světa,“ praví pověst s tím, že po přivítání kníže pozval hosty k bohatému stolu.

„Zatímco panstvo hodovalo, v jižní komnatě Hradeckého zámku seděl u spinetu Ludwig van Beethoven. Duchem byl nepřítomen, plně zaujatý kompozicí sonáty f moll tak, že ani nevnímal hlahol bujaré společnosti, který sem skrz otevřené okno místy doléhal,“ pokračuje dále Vožda.

Vojenský humor střídaly oplzlé písně

Komoří podle legendy nestačil nosit nové lahve výborného portského vína, jež s přibývajícím veselím společnosti rychle ubývalo. „S ubývajícím vínem přicházel na řadu i drsný vojenský humor, který se střídal s oplzlými písněmi.

Generál si posteskl: „Milý kníže, je tu všeho hojnost, jen hudba nám chybí. Kníže se omlouval, že je již příliš pozdě na to, aby sehnal hudebníky. Snad ze strachu o svůj majetek, nebo aby si snad panstvo nemyslelo, že nechce jejich žádosti vyhovět, zmínil se o vzácné návštěvě mistra Ludwiga van Beethovena, kterého hudbymilovný kníže se svou chotí právě hostil,“ vypráví dále pověst.

Jak dále pověst praví, Savari se zasmál a prohodil: „To je ale vzácná náhoda, tak sem s ním!“ „Kníže se po těchto slovech na chvíli zarazil, ale vzápětí povolal komorníka, ať na jeho výslovné přání přivede mistra, aby společnosti zahrál. Komorník s patřičnými obavami, neboť mistr přikázal, že nechce být rušen, se odebral do hudebního salonu.

Musel mistrovi příkaz knížete několikrát opakovat, než jej Beethoven, kterého vyrušil od práce, začal brát na zřetel. Na chvíli se zamyslel a poté s velkou nelibostí komorníka následoval,“ vypráví Vožda a dodává, že ho bujaří hosté přivítali potleskem.

Beethoven vyskočil od piána

„Beethoven se lehce uklonil a usedl za piáno. Za malou chvíli se sálem nesla krásná melodie nové, ještě nedokončené sonáty. Mistr se znovu ponořil celou svou duší do svého díla, když k němu náhle přistoupil jeden z nižších důstojníků a familiárně jej plácl přes plece se slovy: Muzikante, zahraj něco veselejšího,“ popisuje Vožda.

Překvapený Beethoven podle jeho slov vyskočil od piána a obrátil se na knížete, jenž tuto trapnou situaci způsobil. „Kníže, čím jste vy, jste bez své zásluhy, za to vděčíte jen svému rodu, takových, jako vy, je a bude tisíce, však Beethoven je jenom jediný,“ zvolal podle legendy Beethoven.

Poté údajně sebral part a vyběhl ze sálu. „Uložil do brašny pár věcí, navlékl plášť a vyběhl do noci. Venku zuřila bouřka a lilo jako z konve. Rozčílený mistr běžel bez cíle parkem, až promočený k ránu došel k jelenické lesovně. Zde se ho ujal lesmistr Magerla. Za několik dnů po této příhodě se Beethoven odebral do Opavy, kde jej zastihl omluvný list knížete Lichnovského,“ dodává v báji Vožda.

6. května: Žimrovice

Mladá vdova si vysloužila nůši zlaťáků

Legenda nás tentokrát přivádí k chaloupkám u lesa v Žimrovicích. Jak legenda vypráví, z jedné chaloupky, která stála na pokraji lesa, vyběhla žena. Mráz a studený vítr ji však zahnal zpět do chalupy. Žena se poté obrátila ke své staré matce, že má zlé tušení. Její muž dřevorubec se měl totiž už dávno vrátit z lesa.

Chvíli nato někdo zabušil na dveře. Ve dveřích stál muž, který ženě oznámil, že se stalo neštěstí a že jejího manžela Jakuba zabil v lese padající strom. Jak v legendě píše její autor Vilém Vožda, žena se skácela v mdlobách na hliněnou podlahu.

Do chalupy se nahrnuly sousedky, které ženu začaly křísit a utěšovat. „Co já nebohá si sama počnu s malým dítětem a starou matkou? Lamentovala procitnuvší žena. Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší, prohodila jedna ze sousedek, jejíž muž dělal lokaje na hradě.

Zimu s naší pomocí přečkáte a na jaře ti službu u vrchnosti seženu. Hradní páni shánějí pradlenu,“ popisuje v pověsti Vilém Vožda s tím, že s tajícími ledy se vydala mladá vdova hledat službu na hrad.

Ženu vzal do služby rytíř

Jak se dále v legendě píše, jednoho krásného letního dne prala žena prádlo u žimrovického jezu. „Ženu zabranou do práce vyrušil náhle hromový hlas. „Chceš jít ke mně do služby?“ Leknuvší se žena vyskočila od práce a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal.

Nad ní stál rytř v černém brnění, s červeným chocholem na přilbici, se stáhnutým hledím tak, žemu nebylo vidět do tváře, a opětovně se tázal. „Chceš jít, ženo, ke mně do služby? Nebudeš litovat, bohatě se ti za vykonanou práci odměním tak, že po zbytek života budeš žít v hojnosti i se svou rodinou,“ vypráví legenda.

Po chvíli se žena zeptala, o jakou službu se jedná. Prádlo nechala ležet a následovala rytíře ke skále na pokraji lesa zvaného Hanuše. „Když stanuli před skálou, rytíř pozvedl pravici a skála se rozestoupila. Prošli klenutou bránou dovnitř a skála se sama za nimi zavřela,“ popisuje dále Vožda.

Jak dále legenda praví, ocitli se v nádherné síni, po bocích stáli osedlaní koně a u nich spící rytíři v plné zbroji. „I když se nacházeli ve skalních prostorách, síň byla ozářena neznámým světlem. Rytíř se k vdově obrátil se slovy: „Když zde řádně uklidíš, bohatá odměna tě nemine.“

Vdova zvyklá těžké práci pustila se s chutí do díla. Netrvalo dlouho a jeskyně zářila čistotou. Rytíř vdově poděkoval a odměnou jí podával naplněnou nůši s tím, že nůši nesmí otevříti, do ní nahlédnouti dříve, než bude doma,“ vypráví pověst.

Listí se proměnilo ve zlaťáky

Poté žena spěchala k řece zkontrolovat prádlo. Místo něj tam však leželo jen pár špinavých cárů. Žena proto s obavami běžela domů. Zvědavost však byla silnější než ona, a tak otevřela nůši dřív, než byla doma. V nůši našla jen suché listí. Vysypala ho a běžela domů.

„Ve vesnici na ni sousedé hleděli, jako na přízrak. Nikdo již s jejím návratem nepočítal, neboť od jejího odchodu uplynul právě rok. Nešťastná žena vběhla do chalupy a plačíc vyprávěla matce, jaké neštěstí ji potkalo. V návalu hněvu uchopila nůši a mrštila s ní do kouta. V tom něco zazvonilo a po podlaze se kutálely zlaťáky. Zřejmě v nůši trochu listí zbylo.

Zlaťáků bylo dost na to, aby žila s rodinou v blahobytu až do konce života,“ uzavírá legenda.

29. dubna: Dobroslavice

Mladík zabíjel z lásky

Dobroslavická legenda nás přivádí na místo směrem od Děhylova do Dobroslavic, kde po levé straně stojí secesní vilka. Hned za zahradou se pak nachází malý parčík. Mezi stromy jsou pak téměř ukryté dva nízké kamenné kříže.

„Jedna pověst říká, že to mohou být památníky z cyrilometodějských misí z počátku křesťanství u nás. Podle jiného názoru to jsou památníky středověkého soudnictví. Byly výsledkem soudních ortelů nebo projevem pokání a snahy o smíření s bohem a lidmi,“ vypráví legenda.

Dále se v ní říká, že tím, že pachatel postavil kříž na místě násilného činu, se k němu doznal, litoval toho a prosil za odpuštění. Mohlo se však jednat pouze o výraz prosté křesťanské piety nebo připomenutí významných událostí. Příběhy dvou dobroslavických křížů jsou tedy následující.

Násilník si chtěl vzít život

Do levého kříže je vytesán dlouhý řeznický nůž a stál prý původně na hrázi rybníka Štěpán, kde podle všeho kdysi došlo k mordu. „Neznámý martinovský řezník si tam počkal na řemenáře, o kterém se domníval, že ho okradl. Bodl ho nožem a hodil do vody. Později vyšlo najevo, že řemenář byl poctivec, ale někdo ho křivě obvinil.

Násilník neměl nikde stání, trápil se, že způsobil smrt nevinného, a chtěl si dokonce vzít život,“ píše se v legendě s tím, že nakonec nechal vrah postavit kamenný kříž a do něj vytesat vražednou zbraň. Nikdo však neví, proč byl tento kříž nakonec převezen do Dobroslavic.

Vraha nikdo nepodezíral

Jak se v pověsti dále uvádí, po letech přibyl druhý kříž. V tomto případě se vztahuje legenda k dobroslavickému zámeckému pánovi. Ten si přivezl na zámek mladého adjunkta Lukáše Borového, který uměl překrásně hrát na lesní roh.

„Měl nadšené posluchače, a to nejen mezi šlechtou. Pozornou posluchačku nalezl i v Marii, dceři moudrého, ale přísného mlynáře z dobroslavického mlýna na rybárně. Mladý adjunkt nepochodil, když přišel do mlýna požádat o ruku milované Marie.

Byl klidně, ale důrazně odbyt s tím, že ani v budoucnu nemá naději stát se mlynářovým zetěm,“ popisuje pověst, podle které ještě týž večer navštívil smutného adjunkta na zámku mladý sedlák Holuša. „Sebe označil za Mariina nápadníka a Lukášovi hrubě vyhrožoval. Aby to dotvrdil, vystřelil jednou v lese na Lukáše varovný výstřel.

To bohužel vyvolalo v Lukášovi divokou reakci. Pozval si na zámek svého přítele z Českého Těšína, který byl rovněž výtečným hornistou,“ píše se v legendě. Jak je vní dále uvedeno, svého přítele požádal, aby za stmívání troubil na jeho lesní roh, jako by to byl Lukáš sám. Ten si však mezitím počkal na Holušu v lese mezi zámkem a mlýnem. Vzal si s sebou také samostříl.

„Lidé, kteří mrtvého Holušu našli ještě téhož večera, Lukáše z tohoto činu nepodezírali. Byly totiž zřejmé důkazy o jeho přítomnosti na zámku. Lukáš byl propuštěn pro nedostatek důkazů. Zámecký pán ho přesto poslal na své majetky v Horním Rakousku a po čase zařídil, aby za ním odjela i Marie.

Ještě téhož roku se na místě Holušova skonu objevil kamenný kříž s vytesanou střelou ze samostřílu,“ praví legenda. Kříž nechal vystavět starý mlynář, který si kladl za vinu, že vše zavinil. Sám pak odešel do kláštera.

Po mnoha letech se na vraždu zapomnělo a lidé přestěhovali kříž do parčíku na okraj obce.

22. dubna: Markvartovice

Chlapec zachránil hraběnku před loupežníkem

„V Markvartovicích stále žije pověst o založení ptačího trhu, na kterém se prodávali ptáci - dudci. Na zemanské tvrzi, která stála v dávných časech na místě takzvaného zbytkového statku, žila hraběnka. Jednou si vyšla do lesa, který se rozkládal v místě dnešní kaple Nejsvětější Trojice a hřbitova,“ vypráví starosta Markvartovic Petr Pastrňák.

Jak dále zmínil, v lese lovil chlapec dudky. „Když uviděl hraběnku, skryl se do koruny starého dubu. Hraběnku napadl loupežník a chlapec ji svým křikem o pomoc zachránil,“ pokračuje s tím, že hraběnka dala vystavět kapli Nejsvětější Trojice na poděkování Bohu za své zachránění a zavedla každoroční trh s ptáky, který se pak změnil na odpust - posvícení.

„Starší generace dodnes říká, že jde na dudky, když se v Markvartovicích slaví odpust na svátek Nejsvětější Trojice. V minulosti byl odpust slavný, účastnily se ho i poutníci z přilehlých obcí. V současné době stánků a kolotočů ubývá, ale každoročně se slouží mše svatá pod širým nebem,“ uzavřel starosta.

15. dubna: Litultovice

Mrtvého muže schovávali ve sklepě

Litultovická legenda se vztahuje k tragické smrti Otíka Stoše v roce 1573. Jak potvrdil starosta Litultovic Jan Raida, jmenovaný utonul v řece Ostravici.

„Mrtvého strýce převezl do Litultovic jeho synovec Jan Stoš, sídlící na Paskově. Bez pohřbu jej nechali spočívat ve sklepě téměř půl roku, aby přibrali některé many, a pak zařídili pohřeb,“ vypráví starosta.

Jak dále zmínil, stalo se to proto, že Otíkova sestra Magdalena Stošová se obávala, že po pohřbu vypraveném biskupem spadne na něho dle práva zpět celý statek. A tak pohřbu všemožně bránila.

„Proto byl Otík půl roku ponechán v chladném sklepě zámku v Litultovicích. Nicméně přesto byl po půlroce Otík pochován v kostele sv. Ducha v Opavě a do zámku se nastěhovala mladší sestra Dorota Stošová, která už počala spravovat biskupův majetek,“ doplnil starosta.

8. dubna: Hlubočec

Vodníci se hádali kvůli dobru a zlu, vypráví legenda

Hlubočská legenda nás přivádí do lesů pod Hůrkou, kde se nachází studánka s křišťálově čistou vodou. Podle staré pověsti se místu dodnes říká Na Machně. Název získalo místo po sedlákovi jménem Machno, který tam křivě svědčil při sporu o územní hranici.

„Na důkaz své pravdomluvnosti si položil na hlavu kus drnu a zvolal, že nechť se propadne do země, nemluví-li pravdu. Stalo se. Z díry v zemi vzápětí vytryskla voda. Od té doby zde vyvěrá pramen, který, jak tvrdí pamětníci, ani v dobách velkého sucha nikdy nevyschne,“ popisuje ve své knize Spící rytíř Irena Šindlářová.

Hajný spatřil dva vodníky

Legenda vypráví o hajném, která na obchůzce lesem několikrát stoupl do kaluže. Vzhledem k tomu, že měsíc nepršelo, myslel si, že za to mohou dlouholeté rozepře mezi dvěma vodníky.

Jak dále Šindlářová popisuje, tušení hajného se brzy ukázalo jako správné. „Od Bezednice, jak místní lidé nazývali zdejší studánku, se ozval hrozný křik. Hajný nebyl zvědavý, jen rád vyprávěl ostatním, co slyšel, a tak se potichu protahoval mezi stromy až k místu, odkud křik vycházel.

Ve světle měsíčního úplňku spatřil vodníky Miklíka a Macha,“ píše Šindlářová. Vodníci se hádali kvůli lidem. Jeden tvrdil, že jsou dobří, druhý, že jsou zlí.

Vodníci uzavřeli sázku

Rozhodli se tedy uzavřít sázku s tím, že kdo vyhraje, může si za odměnu stáhnout do vody člověka. Miklík navíc dodal, že když prohraje, už nikdy se u Bezednice neukáže. Vodník Mach však věděl, že stejně výhru nepřijme. Stačit mu prý bude, když už Miklíka nikdy neuvidí.

„Vodníci si plácli dlaněmi tak silně, že postříkali kapradí široko daleko. Dohodli se, že prvního člověka, kterého každý z nich potká, dovedou ke studánce a potom oba společně prozkoumají jeho duši. Ranní sluneční paprsky ještě ani nestačily pozhasínat všechny hvězdy, když se vodníci vydali hledat svého člověka. Mach šel po cestě k Hlubočci a Miklík běžel k Podvihovu.

Jakoby lidé něco tušili, dlouho nepotkali ani živáčka,“ uvádí Šindlářová. Jednoho dne spatřil Miklík něco, co se podobalo člověku. Pomalu se to blížilo, a když to nepozdravilo, ani se to neusmálo, byl Miklík přesvědčen, že má výhru v kapse. Tím člověkem byl Janek.

Vodník se ho zeptal, jestli si chce vydělat nějaké zlaťáky bez práce. Ten samozřejmě kývnul. Miklík mu řekl, že stačí, když večer u studánky Bezdnice odpoví na pár otázek, kterémupoloží Mach. Mach se zastavil na okraji lesa, kde potkal dívku a té začal vyprávět o své sázce s Miklíkem.

Dívka Machovi slíbila, že přijde večer ke studánce a pomůže přesvědčit Miklíka, že vidí kolem sebe samé zlo jen proto, že nedohlédne dále než do zrcadla. Večer Miklík s Jankem stáli na svahu a pozorovali dívku. Po chvíli se zčeřila hladina studánky a vysoukal se Mach. Přišla řada na kladení otázek.

Vždycky nerozhodně

Jak popisuje Šindlářová, otázek mělo být pět. Pro každého člověka dvě a pátá společná. Po čtyřech položených otázkách bylo skóre půl na půl. Bylo tedy jasné, že pátá otázka rozhodne. Otázka zněla, koho má každý z vás rád.

„Janek zamával lokty jak potrefená husa, podíval se na své ruce, potom vystrčil bradu, aby přes vypouklé břicho uviděl alespoň na zahnuté konce svých nohou. A když se tak celý prohlédl, byl si jist svou odpovědí. „Sebe“ „Hurá!!!“ neudržel své nadšení z tohoto tvora Miklík. „Ale, ale,“ snažil se ho utišit Mach, „Ještě nejsme u konce. Poslední slovo má můj člověk“ a vyzval dívku k odpovědi. Ta se vůbec neprohlížela a řekla: „Samozřejmě sebe i ostatní!“ vypráví autorka.

A tak to bylo opět nerozhodně. Od těch dob se prý stále z míst ozývají hlasy dvou vodníků, kteří dosud nevzdali spor o tom, pokouší- li se o člověka dobro, nebo zlo. Duch lesa údajně prozradil vodníkům, že jejich věčný spor bude jednou vyřešen.

„Po dlouhé roky budou chodit lidé ke studánce a nabírat si vodu do svých dlaní. Když se napijí čarovné vody, vzpomenou si na tento příběh a zašeptají, co si o lidech myslí oni a jejich slova budou padat do studánky. Dokud v ní bude voda čistá, zůstává naděje, že přece jenom je mezi lidmi více dobra.

Pokud by však voda zčernala, bude to znamení, že zlo ve světě lidí zvítězilo,“ dokončila příběh Šindlářová.

Redakce děkuje za spolupráci Milanu Nedvídkovi z Hlubočce.

1. dubna: Hlavnice

Kámen u sochy svaté Hedviky přináší plodnost

Hlavnická legenda se vztahuje k soše svaté Hedviky. Hedvika se narodila v roce 1172 na hradě Andex v Bavorsku. Už jako malé dítě byla však dána na vychování do kláštera cisterciaček. Ve svých 12 letech pak byla provdána do Vratislavi za tehdejšího polského knížete.

Své první dítě porodila ve 13 letech a dětí pak měla ještě dalších šest. Po narození sedmi dětí a úmrtí manžela nechala postavit samostatnou budovu a věnovala se chudým a opuštěným lidem. Brzy se stala patronkou Polska a Slezska, Ostravsko-opavské diecéze, Slezské univerzity a dalších.

Legenda o svaté Hedvice nás přivádí do malé vesničky ve Slezsku, kde byla jednoho dne umístěna socha svaté Hedviky. Lidé k ní nosili květiny, modlili se u ní nebo si jen tak povídali.

Jak dále legenda vypráví, jednoho podzimního večera v předvečer svátku svaté Hedviky probíhala jako obvykle zkouška vesnického pěveckého sboru na faře. Když začali zpěváci odcházet domů, někdo vykřikl, že je Hedvika pryč.

Jak se v legendě dále píše, všichni se vrátili zpět před faru a nestačili se divit. Podstavec byl prázdný. Lidé se domnívali, že jde o zlé znamení a že do vsi přijde pohroma. Záhadu nepomohli vyšetřit ani četníci.

Druhý den ráno zůstávali lidé cestou kolem fary jako zkamenělí. Svatá Hedvika stála na svém místě. A nebýt fotografií četníků, snad by tomu dnes už ani nikdo nevěřil. Hedvika prý stála na svém podstavci stejně jako dřív, jen na pravém boku podstavce přibyl bílý kámen. Vypadal jako kamenné vejce.

Za pár dnů starosta nařídil kámen odstranit, aby zmizela jediná stopa po záhadě. Tři urostlí muži se chopili díla, avšak marně. Nepomohl ani rýč s krumpáčem a koňský povoz. Bílý kámen tedy zůstal u Hedviky jako památka na zvláštní noc.

Určitě by se na všechno časem zapomnělo, kdyby se přesně devět měsíců po lapálii s oblázkem nenarodily manželkám všech tří mužů děti. Do širokého kraje se roznesla zvěst o zázračném kameni svaté Hedviky.

Legenda praví, že když dobrý člověk pohladí bílý kámen, svatá Hedvika mu do roka přinese dítě.

Když legendu o hlavnické soše slyšel J. M. z Hradce nad Moravicí, chtěl se přičinit o její naplnění. Z Františkových Lázní, které jsou útočištěm ženám, kterým se nedaří počít dítě, dovezl bílý kámen podobný vejci a dal ho známému hlavnickému všehostrůjci s tím, že ho spolu s autorem sochy umístí na podstavec.

Kámen skryli ve stodole, kde nějakou dobu ležel. Vnučka již zmíněného hlavnického všehostrůjce kámen při utírání prachu ve stodole několikrát pohladila. Devět měsíců poté porodila krásnou holčičku. Sochař pak konečně umístil do podstavce sochy onen kámen z lázní a upevnil k němu název Kámen plodnosti.

Redakce děkuje za spolupráci Zdeňku Pavlíčkovi a hlavnickému starostovi Aleši Saliborovi, kteří nás s legendou seznámili.

25. března: Hradec nad Moravicí

Kozy zachránily Hradec nad Moravicí

Legenda Hradce nad Moravicí se vztahuje ke zlým časům, kdy Prusové táhli slezskou krajinou. Jak praví legenda, kterou zpracoval Vilém Vožda, slezské hrady a města se statečně bránily.

„Čím větší však byly neúspěchy Prusů při jejich dobývání, tím hůře se vedlo přilehlým vesnicím a statkům. Po neúspěšném dobývání města Opavy táhli Prušáci k Hradci,“ popisuje v legendě Vožda.

Jak dále uvádí, v těchto krušných dobách žili lidé ve veliké bídě a k obživě jim muselo stačit pár brambor a trochu prosné kaše. „Na přilepšenou si každý choval alespoň jednu kozu. I pánové na hradeckém hradě si chovali stádo koz a ovcí, proto si drželi pasáčka, který pásal na travnatých svazích hradu.

Když se Prusové blížili k Hradci, všechen prostý lid hledal útočiště za pevnými hradbami hradeckého hradu. Každý si vzal s sebou jen to nejnutnější a hlavní zdroj obživy, kozy,“ pokračuje s tím, že kozy chované v té době byly statné, černého zbarvení, s dlouhými rohy.

„Pasáček Janek, tak se panský pasáček jmenoval, nezůstal nic dlužen svému jménu. Mnoho rozumu nepobral a pán Bůh mu ani na kráse nepřidal. Postavy byl malé, hrbatý, s velkým orlím nosem a uhrančivýma očima. Lidé si z něj jen legraci dělali a na oplátku jim Janek nezůstal nic dlužen. Kde jen mohl, tak ztropil nějakou taškařici,“ vypráví a dodává:

„Jednou seděl uvázaný fojtův kohout na strmém vršku kostelní věže, jindy do mešního vína faráři pelyňku přimíchal, nebo panského bělouše přemaloval na grošáka. Když byl po právu k fojtovi předvolán, s kozlím spřežením hrdě přijel. Ale největší radost měl, když mohl někoho postrašit. Lidé jim svěřovali své kozy, které mu za trochu jídla s panskými pásl.“

Podle autora legendy na hradě nebylo dostatek pastvy pro tak četné stádo, a tak kozy spásaly trávu i okolo hradních zdí, přitom sem tam vykukovaly střílnami z hradu. „Jakmile se Prušáci k hradu přiblížili, Janek dostal spásný nápad. Oblékl si huňatý kožich, omotal se řetězy, tvář začernil popelem a na hlavu nasadil kozí rohy.

Za večerního šera přitáhli Prušáci k hradbám. Janek poskakoval po hradbách, řinčel řetězy, vyrážel prapodivné skřeky a k tomu všemu střílnami vykukovaly zvědavé kozy,“ zmínil Vožda.

A jak vše dopadlo? „Jak Prušáci zahlédli na hradbách poskakující pitoreskní postavu s dlouhými rohy a kozy, které vykukovaly z hradeb, dali se na zbabělý útěk s tím, že na hradě sám ďábel se svou čeládkou panuje. Od těchto dob z vděčnosti za záchranu Hradce kozami, se jeho část nazývá Kozím Hradcem,“ dokončil Vožda.

18. března: Velké Heraltice

Loupežník skončil na šibenici

Velkoheraltická legenda se vztahuje k slezskému loupežníkovi Josefu Hackelovi. V legendě se vypráví, že se sedláci a houfy propuštěných nebo zběhlých vojáků, které do lesů zahnala válka, dali na krádeže a zbojnictví. To byl případ i Josefa Hackela, který se okolo roku 1650 narodil ve Velkých Heralticích.

Josef osiřel, a tak jej vychovával strýc. Strýc jako obchodník byl často mimo dům. V domě bydlel starý kněz, který začal učit Josefa latinsky, počty a dějepis. Mladík se učil s takovou chutí a prospěchem, že mohl nastoupit na univerzitu.

Práva, která studoval, ho však brzy omrzela a místo nich si oblíbil karban a pití. Peníze, které student dostával, nestačily, a tak si nadělal dluhy. Ve třetím semestru Hackela vyhodili. V tu dobu také obdržel zprávu z Opavy, že se jeho strýc zabil. Josef se dal tedy na vojnu. Tam se ale nepolepšil, navíc ještě víc zdivočel. V jedné hře se dokonce rozpálil tak, že zastřelil kamaráda.

Jak vypráví legenda, za tento čin jej degradovali na prostého vojáka a poslali ho na rok do pevnosti, kde musel pracovat na hradbách. Po ukončení trestu byl přiřazen do pěšího pluku, odkud utekl. Na vojenského zběha tedy čekala smrt, což Hackel dobře věděl. Nějaký čas se potloukal v lesích, až se přidal k loupežníkům.

Jeden z loupežníků však Hackelovu rotu zradil, a tak přišlo na řadu právo. Čtyři muži byli popraveni na šibenici, ostatní měli vyměřen doživotní žalář na Špilberku. Mezi nimi byl i Hackel. Ten však i se svými druhy utekl. Jednoho dne se vloupali do farního chrámu, odkud si odnesli drahocennou monstranci. Zpráva o loupeži se však roznesla tak rychle, že je soudní drábové chytili dřív, než stačili uniknout.

Jen Hackel a krčmář utekli zadními dveřmi. Sedm mužů přišlo tehdy o život. Oním sedmým byl však bohužel mladý počestný řemeslník, který nešťastnou náhodou nocoval v téže krčmě. Městské právo mělo totiž mladíka za samotného Hackela. Legenda vypráví, že hrozný omyl soudu vyšel najevo za několik dní.

Pravý Hackel byl polapen v krčmě na saské hranici a vydán biskupskému úřadu. Skonal stejně jako jeho druhové na šibenici.

11. března: Budišov nad Budišovkou

Generál Laudon se ukryl v korunách lípy, pod kterou je prý zakopán poklad

Zdejší legenda se vztahuje k bitvě u Guntramovic a spadá do doby sedmileté války v 18. století. Jak redakci řekla vedoucí Městského kulturního informačního střediska Budišova nad Budišovkou Helena Malušová, památkou na bitvu u Guntramovic je pověst o Zlaté lípě na Červeném kopci, která tam doposud stojí.

„V pověsti z té doby se vypráví, že v koruně této lípy se ukryl při jednom z pruských útoků generál Laudon. Pod lípou byl prý zakopán poklad. Mnoho lidí se pokoušelo poklad vykopat, ale nikdo jej nenašel,“ vypráví Malušová.

Jak zmínila, generál Laudon nabyl na Moravě velké popularity svými úspěchy nad Prusy. „Nejednou jim připravil v průběhu sedmileté války těžké chvíle. Snad sympatie lidu k Laudonovi pramenily z toho, že tolik proháněl Prusy, kteří přinášeli lidem tolik utrpení svým drancováním a pleněním,“ uvedla Malušová a dodala:

„Dodnes se zpívá písnička: Generál Laudon jede přes vesnici, generál Laudon jede přes ves. Jede přes vesnici, má hezkou čepici, generál Laudon jede přes ves.“

Také rčení Himllaudon donnerweter má podle ní kořen z téže doby. „Drancování Prusů a jejich nenasytnost asi daly život lidovému rčení Žere jak Prajz, což platilo o lidech nestřídmých. A o guntramovických sedlácích se prý dlouho říkalo, že jsou největší zloději, protože okradli zloděje Prajzy,“ pokračuje Malušová.

V Guntramovicích pak měli z návratu Prusů údajně dlouho strach, aby je za krádež neztrestali. Kromě generála Laudona je v souvislosti s Budišovem nad Budišovkou nutno zmínit také Joy Adamsonovou.

„V místech dnes zatopených Kružberskou přehradou, takzvané Seinfemühle, česky Na Stoupách, se narodila její matka a babička. Zároveň se tam narodil a v roce 1946 zemřel její prastrýc, který její aktivity později pomáhal financovat,“ podotkla s tím, že babička a prastrýc jsou pochováni na budišovském hřbitově.

Pamětní deska, která je umístěna na jejich hrobě, připomíná návštěvníkům příbuzenský vtah ke slavné spisovatelce. Tuto pamětní desku nechal na hrob umístit vlastními náklady dr. Jan Čermák, stavitel Kružberské přehrady,“ zmínila. Joy Adamsonová, vlastním jménem Freiderika Gessnerová, pobývala během školních let každé prázdniny právě Na Stoupách.

„O Seifenmühle píše i ve své autobiografii, kdy okolní krajinu i místo samé pokládá za nejkrásnější místo, které kdy viděla,“ dodala Malušová.

4. března: Neplachovice

Vodník pomáhal v neplachovickém pivovaru

„Za starých časů měl neplachovický pán pivovar a u něho veliký park. Tam se vždycky panstvo scházelo.

V parku byla také kuželna. Páni v ní často hrávali, ale vždy nejdéle do devíti hodin. Kolem parku totiž tekl potok a ten měl ve své moci vodník,“ řekl starosta Neplachovic Jiří Čech a dodal, že když vodník někoho večer chytil, tak ho zle podusil, do vody namočil, že byl samá modřina.

„A kdo chtěl jít z parku druhou stranou, tak zase potkal černou paní, která hrozně naříkala, až se vlasy ježily.“ Jak dále starosta zmínil, lidem v pivovaře však vodník nic neudělal, naopak pomáhal jim hlavně tehdy, když se mu dali napít dobrého neplachovického piva.

„Vedle pivovaru byl mlýn a tam měli hezká děvčata. Za jednou také dolézal jeden z pánů. Jí ale byl protivný, protože měla ráda jednoho selského synka. Tak ten mládenec proto jednou poprosil hastrmana, aby mu pomohl a pána ztrestal,“ pokračuje ve vyprávění starosta.

Vodník si podle jeho slov vyžádal slaměnku hrachu, kladívko a šel do mlýnice. „Brzy přišel pán na „zálety“ a tu dcerka, která byla již s vodníkem domluvena, vylákala panáčka do mlýnice a zamkla za ním dveře. Tam ho hned chytil hastrman, vyzulmuboty a začal mu do chodidel vtloukat hrách.

Pán prosil, naříkal, sliboval, že již nikdy za děvčetem nepůjde,“ podotkl starosta.

Nakonec se prý hastrman dal obměkčit a pustil jej na svobodu. „Od té doby se již nikdy panáček ve mlýně neukázal a selský synek slavil brzy svatbu,“ doplnil starosta.

25. února: Dolní Benešov

Loupeživí rytíři využívali tajné chodby

Jak redakci řekl starosta Dolního Benešova Martin Štefek, odnepaměti se tradují pověsti vztahující se k dolnobenešovskému zámku.

„Nejvíce tajemna vždy vyvolávalo zámecké sklepení, ze kterého prý vedou tajné chodby do blízkého i vzdálenějšího okolí. Ke kapličce před Zábřehem, do Bohuslavic, a dokonce pod řekou Opavou až na Hrabyň,“ vypráví starosta s tím, že těmito chodbami se údajně vydávali loupeživí rytíři na svá tažení po okolí a díky nim nikdy nebyli dopadeni.

„Jako doklad o pravdivosti existence takto dlouhých chodeb se vyprávěl příběh o slepém hříběti, které bylo do ústí jedné z chodeb vpuštěno se zvoncem na krku. Dlouho prý byl slyšet stále slabší a slabší zvuk zvonce, až se ztratil docela. Hříbě se už nikdy nevrátilo,“ pokračuje starosta.

Racionálním jádrem legendy o loupeživých rytířích mohou být podle jeho slov kruté boje a rabování v dlouhé třicetileté válce a ve válkách slezských, které se odehrávalypřímovokolí Benešova.

18. února: Radkov

Na hradbách Vikštejna se zjevuje zkrvavená žena

Legendy se vztahují především ke zřícenině hradu Vikštejna. Jedna z pověstí vypráví o zakladateli hradu Vítkovi z Kravař. Ten se prý při jednom z rytířských turnajů nepohodl s rytířem Tunklem a z hradu jej vyhodil.

Tunkl se však rozhodl pomstít. Ve chvíli, kdy pán hradu odjel, dobyl Tunkl hrad a zavraždil Vítkovu manželku. Legenda vypráví, že se žena ve zkrvaveném rouchu každoročně zjevuje na hradbách.

11. února: Sudice

Zámek se propadl do močálů, praví legenda

Jak redakci řekl starosta Sudic Petr Halfar, asi ve 14. století byla v Sudicích postavena tvrz. „Zřejmě pak na jejím místě ve východní části obce dal Jan Benedikt Panský ze Šibic postavit v 2. polovině sedmnáctého století menší barokní zámek.

Ten byl však za dalších majitelů, Henneberků, v roce 1786 zbořen,“ zmínil starosta s tím, že v obci se tradovaly pověsti, že se zámek propadl do močálů. „Jediná souvislost se zámkem pak měla být tajná chodba, která vedla z místního hřbitova.

Ještě v sedmdesátých letech minulého století byl patrný otvor na místním hřbitově, který prý prohledávali místní odvážlivci. Ti se údajně dostali jen k zamčeným dveřím,“ doplnil starosta.

4. února: Šilheřovice

Hastrman hrál se sedláky ze Šilheřovic karty

„Bohužel myslím, že se nezachovala žádná legenda do dnešní doby. Jen jsem párkrát slyšel povídání o zeleném mužíčkovi-hastrmanovi, který žil v hluboké vodní nádrži Julianka,“ uvedl šilheřovický starosta Martin Čecháček s tím, že vždycky, když sedláci pásali vedle krávy, tak vylezl a šel s nimi hrát karty.

„Přitom mu kapala z šosu kabátu voda,“ doplnil starosta.

28. ledna: Bolatice

Do hospody prý kdysi chodil vodník

Jak redakci řekl starosta Bolatic Herbert Pavera, jedna legenda mluví o tom, že obec navštívil polský král Jan Sobieski v roce 1682. „A to když táhl na pomoc Turky obléhané Vídni… ale s největší pravděpodobností to nebude pravda,“ podotkl starosta s tím, že druhá legenda hovoří o pokladu, který je snad ukrytý ve skanzenu.

„Třetí pohádka hovoří o tom, že do zájezdové hospody Na Výhodě, která do války stála mezi Bolaticemi a Dolním Benešovem, chodil vodník,“ doplnil starosta.

21. ledna: Rohov

V obci je pohřbena švédská princezna

Jak redakci řekl rohovský starosta Daniel Procházka, legenda je vždy něco tajemného, významného, ale také smutného v případě, že o žádné místní nevíte.

„Osobně vím ovšem o dvou, o kterých moc informací nemáme. Jednou takovou je existence starověké tvrze Světlov, kterou před mnoha staletími obývali rytíři Šamařovští z Rohova. O této tvrzi však víme velmi málo, což je samozřejmě škoda,“ zmínil starosta s tím, že o druhé legendě se dozvěděl před nedávnem a až po nějakém čase zjistil, že o ni ví více rohovských občanů.

„Tou legendou je existence hrobu či místa, kdy byla v dobách třicetileté války pochována švédská princezna, či dokonce královna. Tomu místu se říká švédský val a lokalizaci tohoto místa známe. Veškeré tyto informace jsou ovšem nepodloženy,“ pokračuje starosta.

„Věřím, že se v budoucnu najde možnost tyto informace potvrdit a případně objasnit tajemno, které se nad těmito legendami obestírá,“ dodal.