Všechny státy se nachází relativně kousek od sebe, Maďarsko se Srbskem a Ukrajinou dokonce přímo sousedí, kuchyně každé z těchto zemí ovšem mají svá silná individuální specifika. Jejich pokrmy byly prezentovány na čtvrtém ročníku mezinárodního workshopu, který podpořila švýcarská nadace pro rozvoj hotelnictví a turismu ve střední a východní Evropě.

„Měli jsme zde kuchaře z Noviho Sadu, Budapešti a Oděsy. Vedle nich se představili i Češi," komentoval vedoucí Gastrocentra Opava Alexandr Burda.

V letošním roce byl workshop vyladěn do tématu: jídlo s příběhem. Například čeští kuchaři se zaměřili na pohádky. „Vyráběli jsme perníkovou chaloupku, Karkulčin košíček a tvořili jsme i v duchu Hrnečku, vař," komentoval dále.

Naše redakce navštívila Gastrocentrum v době, kdy hlavní kuchařské slovo patřilo týmu z ukrajinské Oděsy. Ta své menu zahájila svérázným pokrmem s názvem Tchynin jazyk. O známou pokojovou rostlinu se přitom rozhodně nejednalo. Tento předkrm, v němž velkou roli hrají lilky, souvisí s bývalým hlavním představitelem města a nejvyšším mostem, který se v něm nachází.

Jeho tchyně údajně dělala tak dobrá ostrá jídla, že kvůli tomu nechal postavit právě onen most spojující dvojici významných oděských bulvárů. Na jedné straně bydlela tchyně, na druhé pak její zeť. Most se při větrných poryvech prý vlní, což může evokovat vlnění jazyku odsud tedy Tchynin jazyk.

Řeč byla také o tom, že na kuchyni v Oděse, jakožto přímořské město s multinárodní společností, působí řada vlivů z jiných států, třeba Řecka nebo Moldávie. Speciální tak je i boršč, jenž v Opavě putoval na stůl jako polévka. Jenom na Ukrajině existuje ve 100 různých variantách, naprosto běžně se přitom do něj dává minimálně dvacet různých ingrediencí.

Do toho připravovaného v opavském Gastrocentru se přidávaly také sušené švestky.

Jako hlavní chod se servíroval kotlet po kyjevsku. I když pojmenování naznačuje, že půjde o vepřové, nenechte se zmást, jeho základem je totiž kuřecí maso. Na závěr nemohl chybět vyhlášený dezert Pavlova. Ten získal název podle slavné ruské baleríny Anny Pavlovy, která ve dvacátých letech minulého století navštívila i Austrálii a Nový Zéland. Říkalo se o ní, že netančí, ale že se přímo vznáší.

Právě proto je Pavlova lehkým a nadýchaným moučníkem. Tak ho měl na její počest připravit a vymyslet šéfkuchař hotelu ve Wellingtonu. Například Austrálie si tento pokrm stále velmi cení a považuje ho za národní dezert.

Naše země mají hodně společného, říká srbský kuchař

Goran RadivojevićZdroj: DENÍK / Petr Dušek

První ze zahraničních hostů opavského Gastrocentra, kteří odvařili, byli Srbové. Ve svém středu měli sedmatřicetiletého Gorana Radivojeviće. Ten by se dal označit za českého specialistu. S naší kuchyní má totiž mnoho společného.

Pro srbskou gastronomii je specifické, že byla ovlivněna čtyřiadvaceti různými národy. Srbové milují pečené vepřové nebo hovězí maso. Vysoko na žebříčku nejoblíbenějších pokrmů ovšem stojí i pokrmy z mletého masa, například čevapčiči nebo pljeskavica.

„Čím více jdeme na jih, tím více jsou jídla pálivější. Používá se paprika, chilli a další věci. Milujeme také kysané zelí nebo vinné listy, které plníme rýži," popisoval Goran Radivojević a vzápětí ještě doplnil, že typický je pro jeho kuchyni i takzvaný ajvar. My bychom ho mohli připodobnit k čalamádě: „Je to tmavý salát z pečené papriky a lilku. Připravovali jsme ho také v Opavě."

Tradičním dezertem pro Srby jsou solnohradské noky, jejichž hlavní ingrediencí jsou vaječné bílky.

S kuchařem momentálně žijícím v Novim Sadu jsme plynule přešli také k nápojům. Podobně jako v Chorvatsku i v Srbsku se pije rakija. Oblíbená je rovněž slivovice. Konzumuje se zde pivo, ale podstatně zavedenější je víno, které se pěstuje v šesti regionech.

„Bohužel nemáme tak kvalitní vodu, abychom pivo dokázali vyrábět. Nemáme ani velké množství pivovarů. Víno v Srbsku frčí více. Mimo jiné se pěstuje v oblasti zvané Morava. Ano, i my Srbové stejně jako Češi máme svou Moravu. Ta naše se dělí na tři části. Jednou z nich je Velká Morava," uvedl dále Goran Radivojević.

Jestli se divíte tomu, že Srb toho o naší republice tolik ví, na vysvětlenou dodejme, že rok a půl pracoval v italské restauraci v Praze. Podle něj mají naše národy mnoho společného.

„Moc rád na to období vzpomínám. Dělali jsme italskou, ale i českou kuchyni. V našich zemích, stejně to máme i se Slovenskem, se hovoří podobným jazykem, máme stejné jídlo a kulturní zvyky. Slavíme také stejné svátky, třeba Vánoce nebo Velikonoce. I z toho důvodu jsem před lety neměl v Praze problém se začlenit do české společnosti," poznamenal na závěr Goran Radivojević, jenž aktuálně učí na univerzitě v Novim Sadu.