Ne že by nám šlo hlavně o snídani, ale na ten okamžik, kdy se všichni, kteří nocování pod širákem přežijí, ráno sejdou u společného jídla a teplého čaje, nás vyloženě přitahoval.

Předpokládali jsme, že se o místo před kostelem budeme muset prát, ale nakonec se sejdeme jen tři. Možná za to může jemné a vytrvalé mrholení nebo prostě jen nezájem. Každopádně zachránili jsme renomé Opavě, která zůstala jedním z jednadvaceti míst v celé republice i na Slovensku, kde dobrovolníci nocují venku, aby zakusili pocity lidí bez domova.

PŘED DEŠTĚM NÁS CHRÁNÍ PŘÍSTŘEŠEK

Usteleme si na radu zkušených organizátorů vedle vstupu do Domu umění, kde nás chrání (aspoň částečně) přístřešek. „To je výborné, ráda spím u stěny," pronese kamarádka větu, která zní půvabně vzhledem k tomu, že jiná možnost, jak se ochránit před deštěm, tu vlastně ani není.

Doma jsme si nechali hodinky, mobily, peněženky a jen jeden z nás si vzal doklady. Cennosti jako redakční foťák zmizí ve spacáku toho nejmenšího z nás. Po jedné hodině v noci upadám do stavu jakéhosi polospánku. Přemýšlím, jestli za to může teplotně naddimenzovaný spacák do minus čtyřiceti nebo světlo pouličních lamp, které nám neustále nezvedává víčka, nebo všudypřítomný hluk města.

Ten na chvíli utichá mezi jednou a druhou v noci a pak noční klid sem tam prořízne zvuk taxíku, klapot podpatků nebo hlasitý hovor nočních opozdilců. Zvuk deště se dá ještě snést, ale brnkání ocelového lana o stožáry před kostelem, to je zvuk doslova vlezlý.

S povděkem sledujeme, že jsme dobře hlídáni. Kolem nás projedou několikrát strážníci i policisté. Jednou přijdou „měšťáci" až k nám a se slovy: „Jo, vy jste ti dobrovolníci," nás nechají být.

MĚSTO SE PROBOUZÍ OKOLO PÁTÉ

Okolo páté hodiny hluk města znovu zesílí. Přichází budíček v podobě vynášení skla do separovaného odpadu. Stále častěji kolem nás projíždějí i duobusy. Ty jsou vůbec asi nejrušivějším prvkem naší noci. Kolega, jeden z organizátorů, nám okolo páté ráno na papírové krabici nechává certifikáty za to, že jsme to přežili.

Na prahu Domu umění zůstáváme už jen dva.

Počkáme ještě do úderu sedmé hodiny a pak se soukáme ze spacáků a přemýšlíme o první ranní kávě, kterou asi ještě proložíme míchanou kofolou, která zbyla od večera. „Nejhorší je ten skok rovnou do ruchu města, neumytí, se zalepenýma očima a s rukama plnýma tašek," konstatujeme.

Když tu zvláštní noc probíráme, za nejhorší asi považujeme špatnou dostupnost záchodů. Nejbližší zařízení jsme měli asi dvě stě metrů, takže jsme uvítali, že i před městskou galerií rostou stromy. Uzavíráme tu naši Noc venku s tím, že ji někdy příště určitě rádi zopakujeme.

Milan Freiberg