V očích některých zahraničních občanů je naše republika stále mírně záhadnou zemí. Na svých cestách i při jiných příležitostech se o tom přesvědčila i řada Opavanů.

Například Michael Ondra nedávno poznal, co se o Česku vlastně ví v Kazachstánu. A nestačil vycházet z údivu… „Tak to mě dostalo. Když jsem jim povídal, odkud přijíždím, tak se začali vyptávat, jak to teď u nás vypadá, když nám zemřel ten král, a jestli zanechal dědice nebo jak to budeme řešit.

Zkoušel jsem jim vysvětlit, že my krále nemáme a umřel nám prezident, který už navíc prezidentem ani nebyl, ale marně. Podle nich jsme měli krále a dost,“ popisuje s úsměvem Michael a dodává: „Za chvíli si na to člověk zvykne a už jim ani neodporuje. Byl to taky dobrý trénink na to, když mi začali otloukat o hlavu, jak nám Čechům závidí moře. To už jsem nechal být úplně.

No tak jsem na pár dnů pocházel z přímořského království. Fajn pocit.“

Příběhy z putování po Evropě vypráví i Tomáš Moša: „Ať jsme přijeli kdekoli, pokaždé jsme byli ,from Čechoslovakia´. To by až tak nevadilo, i když už jsme se Slováky rozděleni tolik let, ale oni si nás hlavně pořád pletli s Rusáky. V Holandsku, v Belgii i ve Francii už sice Česko není součástí Sovětského svazu, ale zato podle nich spadáme do ruské federace.

Někde nás dokonce litovali, protože prý vědí, jak se u nás těžko shání jídlo. Co na to říct? Asi je zanechat jejich sladké nevzdělanosti a raději zůstat doma, kde si může dát k obědu člověk řízek a pivo, kdy jen dostane chuť.“

Pohled na český stát očima rodačky z asijského kontinentu nám nabízí Japonka Masako Nakajima. Ta se přistěhovala z Tokia do Opavy za manželem, divadelním dirigentem Janem Snítilem. Říká, že se v Česku i přes hodně rozdílnou kulturu obou zemí cítí dobře.

„Japonci si hodně potrpí na slušnost a všechno se snaží říkat zaobaleně. Hovořit takříkajíc natvrdo považují za nezdvořilé. Češi to tak nevnímají a bývají tím veselejší a spontánnější. Mám ale pocit, že se, na rozdíl od Japonců, při prvních nezdarech zbytečně rychle vzdávají. Možná je to tím, že Japonsko bylo vždycky samostatné, kdežto Česko bývalo pod různými nadvládami,“ říká Masako Nakajima.

O existenci České republiky někde dokonce ani nevědí. Tedy ne, že by ji z mapy prostě vymazali, ale mají ji stále zafixovanou jako Československo. „Vysvětlovala jsem otci svého irského přítele, že je tomu po dvacet let už jinak. Vysvětlovat mu pak průběh sametové revoluce byl vůbec oříšek,“ vzpomíná Opavanka Markéta H., v současné době žijící v Irsku. „On mi ale opáčil, že už taky dvacet let nechodí do školy, takže to nemá jak vědět,“ uvádí důvod, proč pro většinu cizinců bude Česko navždy Československem.

Jednadvacetiletá studentka Natálie Onderková z Opavska, která půl roku studovala na jihu Francie, byla podle svých slov v lehkém šoku, když ji Francouzi litovali, z jaké země pochází. „Divili se, že tu máme mouku hrubou, polohrubou i hladkou a více druhů chleba. Také se mě ptali, zdali nemáme v Česku hlad,“ kroutí hlavou studentka.