Jejím autorem je jeden z významných tvůrců renesančních medailí Hans Reinhart starší, který svým pojetím převážně náboženských motivů, stejně jako i svojí rozsáhlou tvorbou ovlivnil celou řadu dalších, především krušnohorských tvůrců medailí.

Svatotrojiční medaile z roku 1569 pochází z původních sbírek Gymnazijního muzea v Opavě, kam ji v roce 1871 věnoval Benedikt Heinrich z Pöllaubergu, kde působil jako duchovní při farním kostele.

Jaká však byla pouť tohoto daru ze známého, a dodnes vyhledávaného poutního místa ve východním Štýrsku do Opavy, či jaké tu byly vazby, které se staly podnětem k vzácnému obdarování muzea, se zatím zjistit nepodařilo.

Medaili poprvé několika málo větami vzpomíná v roce 1908 někdejší ředitel muzea E. Wilhelm Braun, a to v souvislosti s jejím autorstvím, neboť signování medailí HR (tedy začátečními písmeny tvůrce) způsobilo v řadě minulých decennií četné nesrovnalosti, které přetrvávaly do té doby, než byly počátkem 20. století tyto tzv. „Moritzgroschen“ definitivně připsány H. Reinhartovi staršímu.

Hans Reinhart byl původně vyučen truhlářem a řezbářem. Některé prameny uvádí, že snad byl dokonce i žákem Lucase Cranacha. Neví se, kdy se přesně narodil, ale předpokladem je, že to bylo někdy kolem roku 1500, patrně v Drážďanech.

V roce 1539 získává městská práva v Lipsku, a poté působí ve službách kurfiřta Johanna Friedricha Saského. Řadu zakázek zhotovuje rovněž pro v Halle sídlícího kardinála Albrechta Braniborského.

Jako vyučený řezbář zhotovuje dřevěné sochy, řezby a realizuje řadu portrétních medailí.

V roce 1538 je v listinných materiálech podchycen „truhlář Hans“ (vedený jako zaměstnanec kardinála Albrechta Braniborského), který pro nově budovaný klášter v Halle vyzdobil pozoruhodnými řezbami a skvostným táflováním, to vše provedeno podle vlastních osobitě pojatých návrhů a nákresů, jeden z tamních reprezentativních sálů.

Přichází však rok 1541 a Reinhart se dostává do ostrého sporu se zlatnickým cechem. Není divu. Narušil přísně stanovené regule cechu, a vedle medailí zhotovoval na zakázku rovněž různě náročně zdobené spony, opasky a lžíce.

U cechů soustřeďujících řemeslníky, kteří se zabývali zpracováním kovů (jako byli kupříkladu výrobci svícnů, nožů, závaží, spon, ale také rolniček či obyčejných píp k sudům), byla výuční doba stanovena většinou na čtyři až šest let.

A tak, aby mohl být Reinhart přijat do cechu, musel i on absolvovat učební léta.

Již v roce 1547 zhotovuje mistrovský kus a je přijat jako mistr do zlatnického cechu. Má prosperující dílnu a nyní i on vychovává další následovníky. Mezi jeho nejznámější díla patří od čtyřicátých let 16. století právě Svatotrojiční medaile kurfiřta Mořice Saského, v literatuře označované jako „Moritzgroschen“.

Kolem roku 1544 je jich podchyceno dokonce hned několik. Kusy z pozdějších let jsou však vzácné, a z roku 1569 známe pouze medaile dvě. Jednu z nich má ve svém majetku Victoria & Albert Muzeum v Londýně, specializující se na aplikované a dekorativní umění.

Druhý exemplář se nachází ve sbírkách opavského muzea.

Přestože oba kusy – jak londýnský, tak opavský, náleží témuž roku, je při bližším zkoumání zřejmé, že medailér Hans Reinhart, který si předlohy pro své medaile řezal nejprve do dřeva, se u „opavské medaile“ uchýlil přece jen k několika odlišnostem.

A tak lze tuto vzácnou, jemně cizelovanou medaili považovat v tomto směru za zřejmý unikát.

Věra Michnová