„Propuštění zaměstnanci firem jsou vesměs pracovití lidé bez alkoholových návyků, protože ty by jim zaměstnavatelé na pracovištích netrpěli. Lidé s přátelským vztahem k alkoholu, kteří pracovat nechtějí, za žádných okolností pracovat nebudou.

Pít však budou dál a náš až zbytečně štědrý sociální systém jim to umožňuje,“ konstatuje lékařka opavské záchytky Stanislava Vítková.

Zaměstnanci protialkoholní stanice mají s různými výtečníky zkušeností na celý román. Někteří po přivezení zalehnou do postele a v klidu se prospí do střízlivosti, vyskytnou se i takoví, kteří se s nimi chtějí prát a mnozí zase mívají dost nečekané nápady. Jimi zdravotníky, zvyklé na ledacos, dokáží stále překvapovat.

Jeden opilec středního věku tak dlouho sestru přemlouval, aby ho pustila na WC, až ji přemluvil. Jakmile se však dostal ze střeženého pokoje ven, propadl činorodosti. Z trezoru vybral 1 200 korun, odloženou berlí rozbil drátěné okénko a byl i s lupem ten tam. „Za tři hodiny nám ho přivezli policisté přímo z krnovské hospody, kde už stihl utratit čtyři stovky. Zbylých osm set jsme dostali zpátky,“ vzpomíná doktorka Vítková.

Další muž rovněž středního věku místo klidného vyspávání opice vytrhl z podlahy linoleum a vypáčil kovový příklop teplovodního vedení, který se v podlaze nacházel. Jen ve slipech prolezl úzkým prostorem kolem trubek až do sklepa vedlejšího pavilonu a dveřmi vyšel do areálu.

„Protože bylo chladno a on téměř nahý, vzbudil okamžitě pozornost a za chvíli jsme ho měli zpátky. Šlo o hubeného bezdomovce, ale přesto – otvor byl hodně úzký a protahoval se jím ve tmě, aniž by věděl, kam se dostane a co ho tam čeká,“ říká lékařka.

Vzpomíná i na ženu, nalezenou u autobusové zastávky. Na oku měla monokl a po vyspání ošetřující lékař zjistil, že dáma má kromě kůže poraněné i oko a musí ke specialistovi. Jak a kde k úrazu přišla, si nepamatovala.

„To je skoro pravidlem. Po vystřízlivění se nás klienti vyptávají, odkud byli přivezeni a proč. Informace o tom, co v opilosti vyváděli, však odmítají s tvrzením, že něco takového by si přece museli pamatovat,“ dodává Stanislava Vítková.