Začneme u medicíny. Měl jste v rodině lékaře?

V předchozích generacích ne, v mé jsme rodinnou lékařskou tradici zahájili tři já, má sestra i manželka, která ve své rodině lékaře také nemá. Náš syn je sedmiletý a teprve uvidíme, jaké povolání si časem vybere. Mně od sedmé třídy inspirovala biologie člověka, později k němu přibyla i snaha pomáhat dětem. Pediatrii jsem si vybral zhruba v polovině studia na fakultě. Byla to doba, ve které ještě tak výrazně jako dnes neplatilo, že peníze jsou až na prvním místě.

Na některých oborech jde asi zbohatnout. Že by byly náročnější?

Pediatrie je věkovým rozsahem dost náročný obor. Dostávají se ke mně novorozenci i prakticky už dospělí osmnáctiletí pacienti a každý věk vyžaduje od lékaře i sester specifický přístup. Potřeba hospitalizace dětí je v poslední době nižší, protože hodně nemocí teď bývá léčeno ambulantně. Nejčastěji to bývají nemoci dýchacích cest a zažívací nebo neurologické potíže.

Dalibor Hudec pomáhá nemocným dětem.

Na vaše oddělení přivezla nedávno hraběnka Nostitzová panenky Kiwanis. Pracujete s nimi?

Já zrovna ne, využívají je hlavně sestry, které přicházejí s hospitalizovanými dětmi do styku nejčastěji. Ale význam této panenky při léčení dětí dobře znám. Právě ona byla při studiu MBA jednou z důležitých součástí mé diplomové práce o komunikaci ve zdravotnictví.

Ve Slezské nemocnici vedete amatérský divadelní soubor. Jak jste k němu přišel?

Amatérské divadlo jsem hrával už na gymnáziu a v nemocnici se mi podařilo vytvořit zhruba šestnáctičlenný soubor LASKA (Lékařský a sesterský kolektiv amatérů). Na začátku byl nápad, že by nás děti mohly a měly znát nejen jako zdravotníky. Že jim to pomůže překonávat obavy, když se pak s námi potkají v ambulanci nebo na lůžkových odděleních. S nápadem jsem oslovil kolegyně Soňu Krejčí, Lenku Henzlovou, Kristínu Jurečkovou, Míšu Krakovskou, Silvu Švidrnochovou a Hanku Stuchlíkovou. Tak vznikla zakládací parta našeho souboru, který pro děti pohádky nejenom připravuje, ale s chutí a rád jim je též hraje. Bílé pláště nahánějí dětem často strach. Své lékaře a sestřičky mohou během představení vidět z daleko příjemnější, dá se říci až pohádkové stránky.

Co vás na amatérská divadelní prkna přivedlo?

Nápad jsem dostal už při projektech, jakými byly například filmy o dětském oddělení. Jako bývalý amatérský herec jsem se rozhodl k rozšíření aktivit přes divadelní představení a lékaři se sestřičkami se ochotně zapojili. Zkušenosti nabíráme takříkajíc za pochodu. Scénáře a režie jsou mým úkolem, výprava bývá kolektivním dílem a kostýmy si půjčujeme. Účinkující se museli naučit pohybovat po jevišti, musejí si zapamatovat text a osvojit rychlé převleky, což vzhledem k jejich pracovnímu časovému zatížení jednoduché není.

Kde hrajete a co hrajete?

Hrajeme v „Loutkáči“ výhradně pohádky. Začali jsme Něhurkou a pěti trpaslíky, pokračovali Mrazíkem a Princeznou se zlatou hvězdou a teď připravujeme novou pohádku. Její titul si zatím ještě nechám pro sebe a s premiérou počítám na jaře příštího roku. Alespoň doufám, protože skloubit zkoušky se směnami herců bývá někdy dost komplikované.

Doktor Dalibor Hudec.

Jste duchovním otcem souboru, jeho scenáristou a také režisérem. Hodně přísným?

Řeknu to takhle: Soubor vedu demokraticky, ale nakonec vždycky platí moje slovo. Nastudování každé inscenace musí mít pevný řád. Pokud bych otevřel dveře improvizaci, mohl bych to celé zabalit.

Máte podobně kladný vztah i k profesionálnímu Slezskému divadlu?

Rozhodně. Svou krásnou budovou i počtem kvalitních souborů v relativně malém městě je v rámci republiky unikátem a město by ho mělo v rámci kultury stále podporovat. V novém zastupitelstvu bude mít, pokud vím, přímo svého zástupce.

Nově jste členem městského zastupitelstva. což je svým způsobem též divadlo. Budete poslouchat nebo improvizovat?

Střízlivě vzato nemůžeme s našimi dvěma mandáty udávat žádný hlavní směr. Přesto chci dění ve městě aktivně ovlivňovat hlavně v oblastech životního prostředí a sociální politiky. Rád bych se podílel i na řešení problémů, které vzdor své dlouhodobé naléhavosti stále nejsou dořešené.

Co si od svého komunálního působení konkrétně slibujete?

Ve svém profesním životě se zabývám nemocemi dětí a jejich léčbou, a tím vykonávám veřejnou službu. Chci veřejně také pomáhat svému městu a jeho lidem, aktivně ovlivňovat dění v něm a zlepšovat podmínky pro dobrý a spokojený život. Mými prioritami je sociální oblast, životní prostředí a školství. Chci přispět k tomu, aby Opava byla vnímaná jako zdravé a čisté město, ve kterém se bude lidem dobře žít.

Takové problémy jsou i ve zdravotnictví. Co vy na to jako předseda opavských lékařských odborů?

Současný ministr zdravotnictví bohužel nedodržel slib na zvýšení platů všech zdravotníků. Na pokyn z pražského centra Lékařského odborového klubu teď zjišťujeme ochotu našich lékařů sloužit podle zákoníku práce maximálně 150 přesčasových hodin ročně. Připravenost deklarovala asi třetina ze 150 lékařů Slezské nemocnice a ostatní buď rovnou odmítli, nebo se nevyjádřili. Uvidíme, kolik lékařů v celé republice nakonec služby vypoví. Je to záležitost složitá ve více směrech a výsledek je nejistý.

Vystudoval jste v pražském CEMI ještě management zdravotnictví. Bylo to náročné?

Měl jsem původně z náročnosti studia obavy, protože jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Ale dnes musím říci, že se mé obavy díky přiměřenosti požadavků na nás a přístupem školy jako takové i lektorů nepotvrdily.