Opavský soudce Jaroslav Khul: Čeští řidiči jsou stále nepoučitelní

Proč jste se rozhodl být soudcem?

Napadlo mě to zcela pragmaticky už na gymnáziu, a nebyla to náhoda. Právnická fakulta totiž neměla matematické předměty, a tím byla pro mě lákavá. Navíc jsem vždycky inklinoval spíše k humanitním oborům.

Co převažuje u vás – humanitárnost, nebo humanita?

Řekl bych, že čím jsem starší, tím jsem humánnější. Následky dopravních nehod znám za ty roky, co se jimi zabývám, až moc dobře. Proto se snažím minimalizovat hlavně dopady na rodiny všech zúčastněných. Dám jednoduchý příklad: Sebrat provinilci řidičák není problém, ale vědomí, že to může pro jeho rodinu znamenat doslova existenční katastrofu, to už problém být může.

Názor na současné řidiče máte asi vyhraněný?

Profesně i soukromě je většinou negativní. Dráždí mě jejich bezohlednost i arogance. Každoročně jezdívám s rodinou do Rakouska a tam si jízdu místních řidičů doslova vychutnávám. Na rozdíl od českých jsou ukáznění a ohleduplní.

V čem může být příčina?

Hlavně v tom, že čeští řidiči nemají žádný respekt k zákonu a jeho porušování berou jako nějaký sport. Dodržovat předpisy prostě nepovažují za přirozené chování.

Čím je z bludu dostat?

Léčba existuje, jen ji naordinovat. Radikálním řezem takového nemocného stavu by mohly být tvrdší sankce. Měly by být podobné těm, jaké už dříve zavedly vlády v Německu nebo v Rakousku a teď i na Slovensku.

Naše vláda s nimi také laškovala, ale k ničemu to nevede.

Účinkem se míjejí hlavně proto, že při nich dopravní policisté bývají pranýřováni víc než bezohlední řidiči. Není divu, že pak jezdí podle názoru, že co není značkou na konkrétním místě zakázáno, je povoleno. Policistům je vytýkáno, že schovaní „za bučkem“ tajně měří rychlost a pokutují provinilce. Jako by policista nutně musel být viditelný.

Nemusí, protože každý absolvent autoškoly má jezdit tak, aby pokutovaný být nemusel.

Přesně tak, a dokud se to řidiči nenaučí, nic se nezmění. V Rakousku jsou dopraváci s radary schovaní například v autobusových zastávkách a zjištěné hříšníky bez milosti kasírují. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Dokonce jsem viděl, jak rakouští policisté ve služebním voze projíždějí povolenou rychlostí přes vesnici a za nimi ukázněně jede kolona vozidel. Pokud se někdo snaží předjet, bývá to zpravidla český řidič, a jakmile zjistí, kdo jede v čele kolony, rychle se vrací zpátky do řady. Ale připouštím, že jistý vliv na přezíravost našich řidičů má i nedokonalé dopravní značení.

Ovšem důsledky bývají často otřesné. Určitě vám některé případy v paměti uvízly.

Těch je na román. Dodnes vzpomínám na smrtelnou nehodu mezi náklaďákem a cyklistkou. Žena jela na kole ke křižovatce u „Bezručáku“ a těsně za ní se prokazatelnou třicítkou pohybovala tatra naložená kamením. Na semaforu blikla oranžová a cyklistka na místě zastavila, což řidič těžkého náklaďáku nezvládl a přejel ji. Na tak krátkou vzdálenost neměl šanci zastavit a stát zůstal až v prostředku křižovatky. Nejel přitom rychle, riskantně, a ani proti předpisům.

Byl střízlivý?

Stoprocentně. Právě alkohol je mezi řidiči velký nešvar. Pokud je při nehodě zjištěný, dopady jsou pokaždé tvrdé i v případě, že provinilec nikoho nezabil. Pojišťovna sice škodu uhradí, ale v plné výši ji po něm vymáhá. Rozhodně nejde o žádné malé částky, protože náklady na léčení i za poškozené vozy jdou do statisíců. Hodně lidí asi neví, že se pojišťovny chovají stejně i v jiných případech, například pokud zraněná osoba nebyla ve voze při jízdě připoutaná. Pojišťovna pak po ní vymáhá poměrnou část nákladů za léčení.

Noha na plynu někdy bývá též zbytečně těžká. Lepší je být v šest hodin doma než v půl šesté v márnici.

To by si měl uvědomit každý řidič už proto, že právě rychlost je příčinou každé druhé nehody. Například mladík za volantem auta, který se řítil městskou částí. Aniž by se pokusil zabrzdit, srazil ženu, která přecházela silnici, a vozem ji doslova roztrhal na kusy. Nebo mladík, který si vezl slečnu v silném terénním voze a svištěl ke křižovatce jako po závodním okruhu. Chtěl stihnout zelenou a v zatáčce dostal smyk. Smetl několik stojících vozů a narazil do zdi domu. Sám vyvázl celkem bez pohromy, ale jeho spolujezdkyně na místě zemřela.

Hřbitovy se plní i chodci s představou, že jsou na přechodu v bezpečí.

To je oboustranný problém a vinu pokaždé nenese jen řidič. Hlavně děti a starší lidé většinou neumí odhadnout rychlost a vzdálenost přijíždějícího vozu. Na přechod vstoupí často na poslední chvíli. Dokonce jsem měl i případ, kdy naprosto střízlivý chodec vstoupil do silnice tak, že projíždějícímu vozu narazil do boku. Svou nepozornost přežil, ale byl dost těžce zraněný. Řidiče jsem pochopitelně musel zprostit viny. Hodně riskují i cyklisté při snaze přejet na kole přes přechod v přesvědčení, že mají stejnou přednost jako chodci. Není to pravda, protože nejsou chodci. Případů dopravních nehod na přechodech v poslední době na Opavsku naštěstí ubývá.

Soudil jste i nějaký kuriózní případ?

Vzpomínám si na srážku dvou silně „opivněných“ cyklistů, jedoucích v noci mimo město na neosvětlených kolech. Před střetem ani netušili, že se pohybují proti sobě, a svorně skončili v bezvědomí v příkopě. Objevil je až řidič autobusu podle kola, ležícího na silnici. Později si vůbec nepamatovali, co se vlastně stalo.

Jak najít viníka střetu auta s neosvětleným kolem?

To bývá dost složité. Pokaždé je nutné zkoumat, do jaké míry mohl řidič cyklistu před sebou vidět. Tyto případy bývají dost časté na vesnici, kde lidé dost jezdívají na starých neosvětlených kolech. Setkal jsem se s případem, kdy žena brzy ráno, ještě za tmy, spěchala do práce. Na zmíněný typ kola nasedla už ve dvoře a vyjela přes chodník na cestu. Tam ji smetl a bohužel i přejel projíždějící vůz.

Samostatnou kapitolu v černé knize dopravních nehod tvoří opilí řidiči. Zajímavé je, že z nehod vyváznou většinou bez úhony.

Způsobí však těžké zranění nebo smrt nevinných lidí, kteří jedou v souladu s předpisy. V dopravě jsou takoví řidiči něco jako odjištěný granát. Vzpomínám na případ tří asi dvacetiletých dívek, které se vydatně posilňovaly alkoholem. Jedna z nich se rozhodla vyzkoušet, jak se řídí auto. Řidičák neměla, ale vypůjčila si vůz kamarádky a všechny tři dívky vyjely za dobrodružstvím. Když však slečně za volantem vběhl do silnice zajíc, lekla se a strhla řízení do boku. Zajíce stejně přejela, ale narazila do stromu a jedna její kamarádka se domů už nikdy nevrátila. Provinilá dívka vyvázla bez zranění, ale musí zaplatit náklady, přesahující milion korun. Příjmy žádné nemá, a tak svým opileckým nápadem přivedla do neštěstí nejenom rodinu zemřelé dívky, ale i tu svou.

Jaký jste vy řidič?

Doufám, že dobrý, protože jsem zatím žádnou nehodu nezpůsobil. Ale jednou jsem už byl její obětí. Stál jsem s vozem u chodníku, nic jsem netušil a najednou prásk, měl jsem předek cizího vozu ve svém kufru. Vyvázl jsem jen s leknutím, ale na voze jsem měl rázem škodu za 80 000 korun. Řidič prostě vyjel z křižovatky, rozhlédl se, jestli něco nejede zprava ani zleva, ale že u chodníku stojí moje auto, to už nezaregistroval. Při projíždění okresem si pořád častěji uvědomuji svou profesní deformaci. Ať jedu kamkoliv, všude zaznamenávám místa nehod, které jsem soudil.

Máte v rodině dalšího představitele justice?

V tomto směru jsem sám. Manželka je psycholožka a obě dcery studují medicínu.

Mít doktora v domě není k zahození. Vy budete mít k dispozici lékařky hned dvě.

Jsou to moje sluníčka a už jako medičky se mě snaží vést ke zdravému způsobu života. Co já si od nich vyslechnu kvůli kouření! Pořád mi radí, ať toho nechám, ale zatím odolávám.

Manželka vám jako psycholožka také radí, třeba v kauzách?

Neradí a případy, které soudím, ani nezná. Snažím se držet profesi mimo soukromí, a proto se o nich doma nebavím. Žena má svých pracovních záležitostí také víc než dost a nechci ji zbytečně zatěžovat ještě svými.

Jste pokaždé tak ohleduplný?

Mám povahu typického Blížence se vším všudy. To znamená, že jsem na jedné straně vyloženě společenský a mám rád zábavu, ale na druhé bývám zase hodně impulzivní. Rychle vzplanu a problém pak v sobě ke své škodě delší dobu dusím. Nesnáším projevy agrese, rozčilujemě lidská závist, ale podnětů je daleko víc. Profesně se všechny negativní pocity snažím potlačovat a zůstat objektivní, v soukromí se jim snažím pokud možno vyhýbat.

Čím se umíte odreagovat?

S chutí si zahraji volejbal, baví mě rybařit a jsem nadšený jeskyňář. Poznávání jeskyní je můj celoživotní koníček. Docela dobře se cítím také na chatě, ale domácí kutil nejsem. Co mě určitě nebere, je zima. Nemám ji rád a chladným mě nechávají i zimní sporty.

Zbývá vám nějaké nesplněné přání?

Jsem docela spokojený s tím, co mám,a budu rád, když to tak zůstane.