Je středa 24. března, 9.45 hodin. V sále číslo čtyři je připraven tým sestávající ze dvou chirurgů, anestezioložky, čtyř zdravotních sestřiček a tří novinářů. Uprostřed na operačním stole spí pacientka. Do tváře jí sice moc nevidíme, ale je zřejmé, že jde o mladou ženu.

Neznáme ji, víme jen, že je z Hlučínska. Patří jí poděkování, že svolila k naší přítomnosti. Není tomu tak dávno, kdy byla naše redakce přítomna ve stejném sále laparoskopické operaci ledviny. Jako kulisa tehdy chirurgům hrálo k práci rádio. Uplynulou středu se sálem nesl jen polohlasitý hovor.

V hlavě se nám vynořuje asociace, jak tehdy při operaci ledviny tahali chirurgové tento zmuchlaný orgán přes dírku na pacientovu boku ven. To ještě netušíme, že nás čeká stejný obrázek, navíc se žlučníkem, který sestřička posléze na vedlejším stolku rozřízne a na světlo se vykutálí žlučníkový kámen.

Výjimečná operace

Laparoskopická operace, jíž jsme byli v zelených chirurgických kalhotách a halenách, s rouškou přes půl obličeje a vlasy schovanými pod čepcem, pří tomni, je výjimečná. Drahou metodu, tzv. metodu SILS, nahradili opavští chirurgové jiným moderním postupem, který je stejně účinný i stejně efektivní. Navíc je levnější, čímž se šetří peníze pro různé operace dalších pacientů, a jeho kosmetický efekt je navíc pro pacienty komfortnější.

Laicky řečeno: místo čtyř otvorů do břicha vám udělají pouhé dva. První o velikosti 1,5 centimetru, druhý pětimilimetrový má funkci pojistného drenu.

„Námi používaná metoda je tedy výjimečná v počtu řezů a jejich velikosti,“ shrnuje výhody lékařka Jana Schmidtová, která je specialistkou na dětskou chirurgii. „Paní kolegyně je ovšem chirurg univerzální, operuje děti, je velice jemná, zároveň se však věnuje i chirurgii dospělých,“ říká na adresu své kolegyně primář Jiří Hájek, který je hlavním protagonistou středeční laparoskopie žlučníku.

Ta se podle jeho slov na rozdíl od okolních nemocnic provádí v opavské nemocnici už půl roku. „SILS metodu samozřejmě také známe, ale pro její finanční náročnost ji neděláme. Stejných výsledků dosáhneme jinými, méně náročnými nástroji,“ upřesňuje primář Hájek a ukazuje nám nástroje metody SILS.

Mezi nimi je i předmět, jaký má každá žena ve svém domácím šití. Jde o jakousi cívku na nitě, která je však dvakrát větší, a kterou vám chirurg musí strčit přes pupek do dutiny břišní. Ve světle této představy se tenká trubice, kterou se opavští chirurgové přes pupek dostávají, jeví jako procházka růžovým sadem.

Má to ovšem háček: jimi používaná metoda není vhodná pro všechny nemocné žlučníky. Abyste si ji mohli „užít“, a měli pak břicho bez jizev, musíte být štíhlí a váš žlučník nezanícený.

Pozor, začínáme!

Vše je připraveno, všichni na svých místech. Snažíme se moc nepřekážet, z místa, kde stojíme, vidíme z pacientky jen břicho potřené dezinfekcí. Personál natáčí světla nad operačním stolem, stůl s pacientkou nastavuje do nejlepší polohy.

„Můžem, jo?“ říká primář Hájek. Vzápětí se přes pupek dostává do břicha a vsouvá tam první z dlouhých a úzkých nástrojů. „Teď si břicho nafoukneme kysličníkem uhličitým, vytvoříme si tak prostor a tak do břicha vidíme,“ podotýká směrem k nám. Světlo v sále zhasíná. Díky kameře v nástroji pak za chvíli na obrazovce umístěné nad pacientčinou hlavou vidíme břišní orgány a vlastně celou operaci.

Operovaná žena má v tu chvíli v břiše dva řezy: jeden v pupku, druhý výše a spíše z boku, o něž se „stará“ MUDr. Schmidtová. Oba chirurgové s očima upřenýma na obrazovku se v břišní dutině pohybují pouze pomocí nástrojů, z nichž některé připomínají nářadí pro dílenské kutily, ovšem v nepoměrně dražší verzi. Pálením začínají odřezávat žlučník od okolních orgánů.

„Postavte mi paní na stole víc…narážím asi na kamínek,“ říká primář sestře. Nástrojem v břichu uvolňuje hlavní přívod žluči do žlučníku, pálí a svorkuje cévy. To se pak ozve zvuk jako když kancelářskou sponou zcvaknete k sobě papíry. Mimochodem, tyto titanové a neškodné svorky vám v těle zůstanou. Alespoň budete jednou pro archeology zajímavý nález.

Nemocný žlučník se vypaluje z jaterního lůžka, sálem je slabě cítit spálenina. Někteří z nás jsou zralí na hlt vody. Primář právě přecvakl a zaklipoval tepnu do žlučníku. Opět charakteristický kancelářský zvuk, jen dvojitý. „Výborně! To je ono. Krása! Máme vyhráno, dáme si kafe,“ říká v jedné chvíli Jiří Hájek a ke své kolegyni dodává:

„Je to týmová práce, hlavní zásluhu tady má asistence.“

Za stěnou srdce

Tým je sehraný jak dobře seřízené hodiny. Mladá anestezioložka hlídá obrazovku, po níž běhají barevné vlnovky, a když pacientce sjede hlava na bok, podloží ji. Nahoru a dolů se ve skleněném válci zvedá píst ukazující, jak operovaná dýchá.

Krajina břišní se na obrazovce s každým pohybem nástroje v ruce primáře mění. Vidíme játra, střevo, vrstvu tuku, a pak náhle za brániční stěnou pohyb tlukoucího srdce, což patří mezi naše nejsilnější zážitky.

Kámen jako vajíčko

A je tu scéna stejná jako při laparoskopické operaci ledviny. Primář Hájek vytahuje přes pupek splihlý žlučník o velikosti zhruba deseti centimetrů. Nejlepší záběr pro přítomné fotografy. Je s podivem, jak něco takového mohlo pacientku tolik trápit. Jenže pak jedna ze sestřiček žlučník na vedlejším stolku rozstřihává a na světlo světa vytahuje žlučníkový kámen.

Je malý a kropenatý jako křepelčí vejce. Spolu se žlučníkovou tkání poputuje k rozboru do laboratoře. „Někdy najdeme v žlučníku kamínků i sto,“ podotýká sestřička.

Operace končí. Ještě pár stehů na břiše pacientky a primářovo poděkování spolupracovníkům. V místnosti pro lékaře nám pak sestřička vaří kávu. Oba chirurgové ještě stačí říci, že bez žlučníku se dá žít, jen je potřebná určitá dieta.

„To je ovšem individuální. Jedna naše kolegyně po operaci žlučníku prohlásila, že ho dala pryč, aby se konečně pořádně najedla,“ usmívá se Jiří Hájek. Víc nestihneme. Vstáváme od nedopitých hrnků kávy, oba chirurgové spěchají k další operaci. Janu Schmidtovou čeká operace dítěte. Raději se už moc nevyptáváme.

Cestou k autu na parkoviště cítíme, že my své žlučníky máme. Zatím…

Chirurgové: Zda žijeme zdravě? Snažíme se

Denně před sebou na operačních stolech vidí, co jsou schopni mnozí z nás udělat se svým zdravím jen proto, že neumíme či nechceme žít alespoň trochu zdravě. Co dělají chirurgové Jiří Hájek a Jana Schmidtová pro to, aby se z těchto důvodů neocitli v rukou svých kolegů jako pacienti oni sami?

Když operujete pacienta, o němž například víte, že za nádor na jeho střevě může jeho životní styl, snažíte se vy sami žít zdravě?

Jana Schmidtová: „Když mám těžký případ, tak mě zdravá životospráva i chvíli drží…“

Jiří Hájek: „O správnou životosprávu se snažím, ale žiju jako každý normální člověk. Tedy občas si dám skleničku, občas si i zakouřím…“

Jak se od své práce odreagováváte?

Jana Schmidtová: „Se psem jsem každý den ráno ve tři čtvrti na šest na procházce.“

Jiří Hájek: „Motorka, zahrada, kutilské práce, počítač. To je moje odreagování.“ (Jeho kolegové, kteří jsou rozhovoru přítomni k tomu dodávají, že Jiřího Hájka od jeho motorky neodradila ani havárka, kvůli níž se z chirurga stal před pár lety pacient na operačním stole.)

Tehdy se svěřil do rukou svým kolegům z opavské nemocnice…

„Díky ortopedům Slezské nemocnice v Opavě zvláště MUDr. Henzlovi jsem se mohl plně vrátit ke své práci i svým zájmům. Sám jako lékař mám ke svým kolegům v naší nemocnici naprostou důvěru, o čemž svědčí i to, že jsem se jim vždy bez obav svěřil do rukou jako pacient.“