Nevypadá na to, ale lékaři jí jako diagnózu přiřkli střední mentální retardaci. Je dalším z tak zvaných sudetských dětí, jejichž příbuzní byli po válce odsunuti do Německa, ona však zůstala v opavském ústavu pro postižené.

Bělovlasá drobná stařenka sedí na gauči, pokyvuje hlavou a usmívá se. Jako zesilovač zde působí vedoucí přímé péče Mariana Naďa Kremrová, jíž Marta občas něco šeptá do ucha. Například že spadla z postele, a proto chce novou.

Do ústavu přišla 15. května 1940 ve svých deseti letech. Tolik stojí v strohých papírech, které s ní v němčině připutovaly. A tady stop. Paní Marta neví, odkud pochází. Maminka jí zemřela, když jí bylo šest let, a otec se prý odstěhoval do Ameriky.

Před několika lety však její minulost dostala jasnější obrysy. Pracovníci Červeného kříže vypátrali v Německu její sestru Rózu. Na fotce, kterou paní Marta vytáhne ze skříně, jsou si sestry podobné jako vejce vejci. Bílé vlasy, stejný úsměv, kruhy pod očima, stářím nahrbená záda.

Róza za Martou do Mariana několikrát z Německa přijela. Před čtyřmi lety ji však nemoc připoutala k vozíčku, a cesta do Čech se stala nemožnou.

Zaměstnanci Mariana mají paní Martu rádi. Ti, kteří zde pracují delší dobu, si ji pamatují jako pracovitou a usměvavou ženu, jejíž společnost vyhledávali. „Roky uklízela zubní ordinaci doktora Thona, když ještě žil. Dodnes ji chodí navštěvovat jeho sestřička Bohunka,“ vypráví Naďa Kremrová, která vzpomíná, jak paní Marta pomáhala sestrám na těžších odděleních, myla nádobí a uklízela jídelnu.

Vždy byla pečlivá a spolehlivá. V průběhu let přilnula k jednomu z klientů, dnes třicetiletému Jirkovi, a navázala s ním téměř mateřský vztah. On chodil za ní a ona za ním. Na výlety jezdili společně, nosili si dárky. Když odešel bydlet do chráněného bydlení v Deštném, viděli ji zaměstnanci smutnou. Dodnes se však oba navštěvují a pracovníci Mariana se snaží jejich kontakt udržet.

Marta miluje ruční práce. Pletení, vyšívání, háčkování. „Kde máte, paní Marto, ty krásné pletené papuče? A ty panenky s bohatými uháčkovanými sukněmi, jak seděly na peřinách?“ rozhlíží se Naďa Kremrová po pokoji. Ale Marta jen kroutí hlavou a krčí rameny.

Vypadá v tu chvíli bezmocně, ale takový dojem zničí jediným gestem. To když do pokoje nakoukne jedna ze zvědavých klientek. Paní Marta ji beze slova odmítavým a rázným pohybem ruky zaplaší.

Co o ní řekl ředitel Mariana Antonín Janýška

Tady není bezejmenná. Tady je naše paní Marta

Nedokážu říct, co v Marianu paní Marta ve svém životě musela prožít. Patří do skupiny „sudetských dětí“, které se v Marianu ocitly za války a jejichž příbuzní se po válce ztratili v Německu. A řeholnice z Kongregace Dcer Božské Lásky v těžkých letech po válce a nástupu socialismu nemohly říci, že v Marianu žijí potomci sudetských Němců.

Z této doby také pochází ta zavádějící diagnóza střední mentální retardace. Dnes dvaaosmdesátiletá stařenka je stále usměvavá tak, jak byla celý život. Bydlí v jednolůžkovém pokoji. Je tady doma. Udržuje si své soukromí. Nikomu se nesvěřuje, občas jede do Deštné na návštěvu za svým „téměř adoptivním synem“ Jirkou.

Když se Jirka stěhoval do Deštné, loučila se s ním skutečně velmi dojemně. Nevím, jestli věřila, že ji bude Jirka navštěvovat. Ale řekl bych, že Jirkovi chráněné bydlení velmi prospívá, učí se být samostatnější a nezávislejší. A paní Marta už také chce svůj klid.

Dokud bydlel Jirka v Marianu, byl u ní stále. Občas si pokládáme otázku, jestli by paní Martě nebylo lépe v domově pro seniory. Je však důležité si uvědomit, že žádné jiné domácí prostředí než Marianum, nikdy nepoznala. Je tady ráda. Má naši úctu a respekt. Patří sem.

Tady není bezejmenná. Tady je naše paní Marta.