Do městských sadů se sjela psí elita

Pro laika to je zážitek. Vidět v akci lidi, kteří cvičí psy. Sledovat povely, důslednost, neuvěřitelnou trpělivost, přísnost i velkou lásku mezi člověkem a psem. Ten, kdo se přišel začátkem května podívat do Městských sadů na Oblastní výstavu německých ovčáků, mohl být toho všeho svědkem.

Erik z Joz-Dunu, Haribal Qstionn, Xaly z Agíru, Bohemia, Odix Vitaxis. Jména jako z vědeckofantastického románu. Patří však psům, konkrétně psím šampionům, kteří v této mezinárodní soutěži v konkurenci více než padesáti německých ovčáků zvítězili.

Z Opavska se na stupně vítězů v třídě dospívajících dostal právě Odix Vitaxis z Opavy–Vávrovic. Akci, kde kromě češtiny zněla slovenština a polština, pořádala Základní kynologická organizace Opava–Městské sady.

„Organizace byla nesmírně náročná, ale zvládli jsme to,“ řekla předsedkyně klubu Jiřina Halátková, když vše pozdě odpoledne skončilo. Na ní i na dalších členech byla vidět únava, úleva ale i radost, že vše dobře dopadlo. „Tuto akci jsme dělali již po třetí, ale s třicetiletou přestávkou, moc zkušeností jsme s tím neměli,“ pokračovala předsedkyně s tím, že zúčastnění psi byli velmi kvalitní jedinci.

Kynologická organizace, jíž šéfuje, funguje v Opavě od roku 1964. Má osmdesát členů, převážně Opavanů, někteří dojíždějí z Ostravy či Krnova. „Jsme cvičák otevřený, k nám mohou psi všech ras, jsou tu chytří a pracovití lidé, kteří se psům věnují a rozumí jim,“ dodává Jiřina Halátková.

Psíčkař: Musíte mít i peníze

Věděl si prý rady s každým psem, který mu prošel rukama. Jan Rychtář je členem Základní kynologické organizace Opava–Městské sady již mnoho let. „Lásku k psům mám od dětství,“ říká tento čtyřiapadesátiletý strojař.

Do řeči mu ale moc není, netouží být v novinách. Nicméně, kdybyste po něm chtěli radu, jak vychovávat svého psa, zde je: „Láska vám nestačí. Musíte mít obrovskou trpělivost a finanční prostředky. Protože čím psa krmíte, to se na něm ukáže,“ říká muž, který odchoval psů nepočítaně. Na jejich jména vyčerpal už všechna počáteční písmena abecedy, a tak teď jede podruhé.

Potřebujete vysokou psí školu

Ráznost, organizační talent, zaujetí pro věc. To předsedkyni Jiřině Halátkové rozhodně nechybí. O psech a psíčkařích dovede hovořit dlouho a ráda, o sobě nikoli. Že má doktorát z filozofie? Tak to tam nepište. Nakonec se však nechá přemluvit.

Jiřina Halátková se výcviku psů začala věnovat poté, co jí děti odrostly a měla víc času. Doma má psího šampiona Arna a fenku Sobinu, oba plemene Flat. Věnuje jim prakticky všechen svůj volný čas, protože „jak se psům věnujete, to se ukáže od jejich povahy až po srst.

Říká, že když pes napadne člověka, není chyba v něm, ale v jeho majiteli, který na něho nestačí. „Se psem je to jako s dítětem. Musíte být přísní, důslední a laskaví. Pes si vše zapamatuje. Zlí psi se nerodí,“ dodává Jiřina Halátková s tím, že abyste dobře vycvičili psa, na to potřebujete vysokou psí školu.

Xena doprovází nevidomou ženu

Už šest let doprovází labradorka Xena nevidomou Simonu Pechancovou doslova na každém kroku. Na povely vlevo, chodník, zastávka, lavička či převeď, pomáhá obyvatelce domu pro nevidomé ve Vlaštovičkách zdolávat nástrahy opavských ulic.

„Nerozezná však červenou a zelenou na semaforu, psi totiž vidí černobíle. Ani neumí číst, jak se mnozí lidé domnívají,“ upřesňuje Pechancová. Fenku získala ze Střediska vodicích psů v Praze Jinonicích a její výcvik trval osm měsíců. „Záleží na každém pejskovi, jak je učenlivý, a na metodách střediska,“ uvedla s tím, že vhodnost zvířete pro asistenci slepýmse posuzuje už od štěněte.

Tito psi jsou podle ní hodně společenští a hlavně nesmějí být agresivní. Největší oblibě se těší labradoři, především zlatí a flat retrívři, odnedávna se zkouší i border kolie. Vycvičit vodicího psa není levná záležitost. Cena se pohybuje mezi sto šedesáti a dvěma sty tisíci korun.

Městský úřad něco přispívá, třeba i osm set korun měsíčně na žrádlo, ale veterináře nevidomí platí sami. „Když si vezmete, že slepí mnohdy pobírají invalidní důchod a nepracují, není to zrovna jednoduché,“ uzavírá Simona Pechancová.

Kolik psů s námi žije?

Kolik psů evidují úřady na Opavsku a kolik za ně v jednotlivých městech a obcích zaplatíme? Odpověď vám přináší následující tabulka. Ovšem pozor. Údaje v tabulce nejsou úplné a zahrnují jen nejběžnější typ poplatku v daném městě.

Psi na Opavsku

Městské úřady mnohdy rozdělují majitele psů do různých tarifních kategorií. Záleží například na tom, zda člověk se psem bydlí v rodinném domě, nebo v bytě, jestli je přímo z konkrétního města, či z obce k městu náležející. Leckde také mají slevy pro důchodce se psy.

Například starý člověk s bytem přímo v Hlučíně platí dvě stě korun, zatímco pracující lidé za psa v bytě dají tisíc dvě stě korun. V rodinném domě přímo ve Vítkově majitel v produktivním věku odvádí roční poplatek za psa dvě stě korun, v obci, která k Vítkovu patří, pak sto dvacet korun. Podrobná čísla a podmínky jsou uvedeny ve vyhláškách měst.

Agility mi dává radost z pohybu, říká Martina Wasserbauerová

Dvacet různých překážek rozmístěných po opavském cvičišti. Psi a jejich psovodi se postupně snaží zaběhnout postavený parkúr. V povzdálí stojí trenérka oblastní skupiny agility Katmaj Martina Wasserbauerová, která agiliťákům radí a snaží se pomoci. Na chvíli jsme ji vyrušili a zeptali se na její agiliťácké začátky.

„V časopise Pes, přítel člověka v roce 1997 jsem poprvé viděla nákres parkúru s překážkami a na straně popis, že takhle běhají pejsci. Jeli jsme se podívat na závody do koňské haly v Rožnově pod Radhoštěm,“ vzpomíná Martina Wasserbauerová na své začátky s tím, že tam poprvé viděla agility naživo.

Poté začala jezdit do Čech, kde poprvé viděla border kolii. Toto plemeno jí natolik učarovalo svým projevem, povahou a chutí pracovat, že si zanedlouho pořídila vlastní border kolii Belinku. „S Belinkou jsem začala jezdit do Ostravy a Krnova, ale chyběl tam výcvikář agility. Takže jsme v roce 2000 začali budovat se sportovkou cvičák v Opavě,“ vypráví Martina.

Překážky si ale museli sami vyrobit. Jak říká, kdo měl chuť cvičit, přispěl na překážky. Postupně se s Belinkou vypracovaly tak, že se účastnili dvakrát mistrovství světa v agility a v roce 2002 Belinka získala druhé místo na mistrovství světa psů bez průkazu původu. Na domácí půdě pak také spolu vyhrály spoustu závodů.

Druhého pejska si Martina pořídila v roce 2000. „Jessí je dcera Belinky. Už sedm let běhá v elitní třídě A 3 champion a vyhrála spoustu závodů na domácí půdě,“ vyjmenovává své úspěchy Martina. Smečku uzavírá tříletá Cage. Je to třetí border kolie, která podle Martininých slov teprve začíná.

„V prvním roce závodění přešla do elitní třídy, obhájila ji, takže v této třídě může běhat i příští rok,“říkás tím,že letos se zúčastní kvalifikačních závodů na mistrovství světa. Martina Wasserbauerová byla v letech 2007 a 2008 trenérkou české reprezentace. „Bylo to v té době, kdy naše Adélka Králová trénovala na mistrovství světa, které v roce 2007 vyhrála,“ doplňuje.

Jak závěrem dodává, agility ji stojí veškerý volný čas, na nic jiného nezbývá čas. „Cvičím nejen své psy, ale také začátečníky, pokročilé a závodníky. Agility mi dává radost z pohybu. Také jsem ráda za výsledky našich závodníků, že tomásmysl. A že máme v Katmaji fajn partu a dobré zázemí,“ podotkla.

Kynolog: Výcvik psa je na celý život

Během několika sekund najde kokain, nebo zadrží pachatele. Při pohledu na speciálně vycvičené policejní psy zůstává laikovi rozum stát. Dva dny uplynulého týdne zaplnily zchátralé a opuštěné Jánské Koupele desítky policistů a služebních psů. Konal se tam totiž výcvik, při němž se psi učili hledat kokain či zadržovat pachatele.

„Základní kurz trvá deset týdnů. Samozřejmě se ale pes učí celý život. Musí poznat prostředí, nejrůznější látky, musí hledat za všech podmínek. Bez ohledu na na různé rušivé vlivy, ať už se jedná o prostředí mezi lidmi, v provozu, v odstaveném autě někde na silnici, v bytech, provozech výrobní haly, v obchodech mezi potravinami a podobně, prostě všude, kde je třeba,“ vysvětluje vrchní komisař oddělení služební kynologie Krajského ředitelství policie Severomoravského kraje Radek Červenka.

Jak sám tvrdí, výcvik psa je na celý život. „Pokud máme možnost vybrat si pejska od štěněte, tak vybíráme aportéry,“ pokračuje. Jak dále zmínil, aby pes našel drogu, trénuje nejdřív s aportem. „Zpočátku psovi schováváme aport, míčky, pešky, nebo nejrůznější hračky, které má pes rád.

Ve chvíli, kdy pejsek aport spolehlivě hledá, začneme ho ukrývat do místa, kde schováme vzorek drogy, aby tam byl ten pach. Pokud je to aportér, je pro nás ideální,“ uvedl Červenka se slovy, že pes musí být vyrovnaný, nesmí se bát prudkých pohybů a nesmí být agresivní.

Lidé: Pes do bytu nepatří

Máte doma psa a proč? Kolik vás stojí? Tyto otázky jsme položili náhodným kolemjdoucím v ulicích Opavy.

Většina Opavanů žije v bytě, a proto psa nemá.. Například pětašedesátiletá důchodkyně Jana Rajková z Opavy říká: „Nemám, žiji v bytě. Pes je milé zvíře, ale myslím, že v bytě trpí. Dcera psa má, tak se s ním chodím mazlit k ní.“

Také pětašedesátiletá důchodkyně z Ostravy Olga Trulejová je na tom podobně. „Pejska nemáme, bydlíme v paneláku a ani mi nechybí, čas trávím s vnoučaty,“ uvedla.

Zato sedmadvacetiletá prodavačka z Opavy Lenka Strouhalová psa má, a dokonce v bytě. „Máme křížence retrievra a howavarda, což je velký pes, ale naštěstí máme větší byt. Když byl malý, lehce nám demoloval vše, kam dosáhl, takže k celkem nákladné stravě se ještě připočetla oprava nábytku, ale teď už se zklidnil a je členem naší rodiny,“ usmívá se.

Sedmačtyřicetiletá kadeřnice Miluše Hnátová také pejska v bytě chová, ale malého. „Bydlí s námi jorkšírský teriér. Pořídila jsem si ho po odchodu dětí, ať mám společnost. Pořízení stojí trošku víc, ale takový malý pejsek toho moc nesní,“ uvedla.

(azu, ver, luc, dar)